Dusivé objetí

Centrum pro studium demokracie a kultury uspořádalo 12. dubna 2006 pod záštitou poslance Evropského parlamentu Hynka Fajmona (ODS/EPP-ED) v prostorách Poslanecké sněmovny seminář věnovaný navýsost aktuálnímu tématu - spolupráci komunistů a sociálních demokratů. Na hojně navštívené akci vystoupilo kromě Hynka Fajmona šest politologů a historiků, kteří se z různých pozic tímto tématem zabývali. Na následujících stránkách přinášíme výběr toho nejzajímavějšího, co na semináři zaznělo.

Vztahy socialistických a komunistických stran v zemích západní Evropy

Vít Hloušek

politolog, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity

Počáteční konstelaci vztahu komunistických a socialistických stran v Evropě je možné označit jednoznačně za konfliktní. Uvnitř sociálnědemokratického hnutí se v důsledku bolševické revoluce v listopadu 1917 v Rusku utvořily dvě frakce podle postoje k revoluci a podle ideologických a takticko-strategických konsekvencí, které tyto postoje měly. Takřka ve všech zemích s relevantním dělnickým hnutím došlo k rozpadu strany na reformně orientovanou a umírněnější sociální demokracii a radikálně marxistickou (marxisticko-leninistickou) komunistickou stranu.

Základní rozdíl ve vztahu k politickým a stranickým systémům meziválečné Evropy mezi komunistickými a socialistickými stranami spočíval ve skutečnosti, že socialisté byli ochotni akceptovat demokratická pravidla hry, zatímco komunisté zůstávali věrni ideálu proletářské revoluce, odmítali liberální demokracii a hlásali ideu třídního boje namísto hledání parlamentního kompromisu. Toto rozlišení, jak ukazuje příklad Rakouska, ovšem neplatilo absolutně. V Rakousku zůstávalo v sociálnědemokratické straně organizováno nejen umírněné členstvo, ale i řada radikálů a specifická ideologie austromarxismu nebyla pouhou variací na revizionismus.

Prvotní konstelací vztahu mezi sociálnědemokratickými stranami a komunistickými formacemi tedy bylo rozštěpení, konkurence a konflikt, v druhé polovině třicátých let vystřídáno taktikou lidové fronty. Časově se tato proměna strategie kryla s nástupem Maxima Litvinova do čela sovětské diplomacie. V letech 1934 a 1935 byla Kominternou přijata nová, diametrálně odlišná strategie spolupráce všech levicových stran, která dostala pojmenování "lidová fronta". Prototypem vlády lidové fronty byl kabinet Léona Bluma, který nastoupil po volbách 1936 ve Francii. Vedle socialistů a komunistů se na něm podílely i menší levicové a levostředové formace. Kabinet lidové fronty zahájil velkorysou reformní agendu, kterou symbolizoval například nástup placené dovolené či postátnění francouzského leteckého průmyslu. Avšak reformní nadšení byla jedna věc a složitá politická realita byla věcí druhou. Prvotní kabinet lidové fronty se zhroutil už v roce 1937, nicméně francouzský pokus si do budoucna zachoval určitou hodnotu symbolického příkladu.

Druhá světová válka a "přirozený" antagonismus fašismu a komunismu znamenal přinejmenším dočasnou mobilizační výhodu západoevropských komunistických stran. Ty se zpravidla v nějaké podobě zúčastnily protifašistického odboje. Kritická zkušenost z konce 30. let byla rychle zapomenuta a kredit komunistických stran v očích západní veřejnosti poněkud vzrostl. Odrazilo se to i na vyšší účasti komunistických stran na vládním rozhodování. Komunisté se dostali v polovině čtyřicátých let do vlády ve Francii, Itálii, Rakousku, Belgii a Lucembursku, kde však vydrželi jen velmi krátce jako součást všenárodních poválečných koalic. Pouze na Islandu a ve Finsku byla jejich vládní performance lepší. Počáteční iluze o zapojitelnosti komunistů do demokratického vládnutí však začaly brát rychle za své. Naproti tomu socialistické a sociálnědemokratické strany upevnily po druhé světové válce svou demokratickou orientaci. Plně se tato skutečnost projevila tváří v tvář kritickým událostem roku 1948. Po pražském komunistickém puči zavládl v nejvýznamnějších zemích západní Evropy konsensus ohledně nutnosti čelit tlaku komunistické rozpínavé moci.

Destalinizace, odstartovaná v roce 1956 symbolicky známým Chruščovovým projevem, znamenala pro řadu západoevropských komunistických stran vnitřní znejistění a problémy s identitou. Projevilo se to např. poklesem podpory voličů a úpadkem členské základny. Některé komunistické strany (zejména italská, islandská a finská) se začaly po "odhalení" kultu Stalinovy osobnosti emancipovat od přílišného vlivu Moskvy. Danému posunu odpovídala i nová ideologická výbava, která získala název eurokomunismus. Tento pojem označuje ideologické posuny některých západoevropských komunistických stran směrem od ortodoxního marxismu-leninismu směrem k modernějším pojetím komunistické ideologie a zejména její doktrinální aplikace. Dotkl se zejména masových komunistických stran v zemích jako Itálie, Francie či postautoritářských států Portugalska a Španělska. Eurokomunistická doktrína sice v Itálii i Francii přinesla dočasné posílení spolupráce mezi socialisty a komunisty, avšak dlouhodobou krizi legitimity komunistické ideologie vyřešit nedokázala. Komunisté se sice počátkem osmdesátých let snažili profitovat z vlny mírového hnutí (např. proti rozmístění jaderných raket Pershing II v SRN v roce 1983), ale ve druhé polovině dekády se ocitly opět v defenzivě.

Postavení a vzájemná strategie socialistických a komunistických stran se v zemích západní Evropy proměňovaly v závislosti na ideologických, historických i ryze konjunkturálních momentech. Lze však říci, že po druhé světové válce opravdu demokratické a silné socialistické strany spolupráci s komunisty nepotřebovaly a uchylovaly se k ní spíše výjimečně z taktických důvodů. Pro české poměry je poučná zejména situace tam, kde se jedná o zároveň silné a zároveň relativně ortodoxní komunisty (Portugalsko a částečně Španělsko). Místní socialisté v takovém případě raději spolupráci neriskují a volí jiná řešení (podpora menšinového kabinetu dohodou s regionálními stranami či pravicí). Právě tohoto příkladu by se měla držet v případě volebního vítězství ČSSD. Neměla by riskovat ani otevřenou vládní či skrytou parlamentní spolupráci s KSČM. KSČM je poměrně ortodoxní a silná komunistická strana. Mohla by tedy, podobně jako PDS v bývalé NDR, odebírat sociálním demokratům voliče i témata. Pokušení spolupráce nalevo je pro mnoho sociálních demokratů silné, avšak podlehnout mu by mohlo být nepříjemné nejen pro ČSSD samotnou, ale i pro tuto zemi.

Komunistické a nekomunistické strany ve střední a jihovýchodní Eevropě v letech 1944-1948

Michal Kubát

politolog, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Problematiku vztahů mezi komunistickými a nekomunistickými stranami je nutné posuzovat v širším kontextu politického vývoje po druhé světové válce, tedy v kontextu tzv. sovětizace. Komunisté získali moc v mnoha zemích, které se od sebe značně lišily, a to ve všech možných ukazatelích: historickými a politickými tradicemi, náboženskými tradicemi, sociální a ekonomickou úrovní a vývojem či mentalitou společnosti. A nejen to. Komunisté získali moc jak v zemích (společnostech) relativně "prokomunistických" a "proruských" (např. Československo, Bulharsko), tak i vysloveně antikomunistických a antiruských (např. Polsko, Maďarsko, Rumunsko). Autoři, kteří se zabývají sovětizací střední a jihovýchodní Evropy, rozlišují z hlediska průběhu několik typů této sovětizace. Z pohledu posouzení vztahu komunistických a nekomunistických stran postačí jednodušší dělení na dva typy: tzv. hladkou sovětizaci a komplikovanou sovětizaci.

Hladký typ sovětizace znamená, že komunisté si sami vytvořili výhodnou výchozí pozici ještě v období okupace, po skončení války neměli konkurenta a své země ovládli samostatně (tj. bez přímého zásahu Sovětského svazu) a rychle. Do této kategorie spadají dva státy: Albánie a Jugoslávie. V Albánii byli komunisté v komfortní situaci. V zemi neexistovaly tradiční politické strany a potenciální protivníci (včetně protifašistických monarchistů a nepočetných liberálů) byli komunistickým odbojem eliminováni ještě před koncem války. V zemi od počátku existovala jediná strana, a to strana komunistická. První poválečná vláda byla zcela v rukou komunistů. V roce 1945 se konaly parlamentní volby, ve kterých voliči mohli volit pouze jedinou kandidátku Demokratické fronty, která oficiálně získala 93 % hlasů. V lednu 1946 byla vyhlášena Albánská lidová republika a o dva měsíce později byla přijata ústava podle sovětského vzoru z roku 1936. Politický vývoj v Albánii byl tedy neobyčejně přímočarý a Albánie se později stala jediným naplněným totalitarismem v Evropě.

Zbylé země spadají do druhé kategorie, tj. do tzv. komplikované sovětizace. Znamená to, že tady komunisté museli překonávat řadu těžkých překážek a jejich cesta k vítězství byla zprostředkovanější a pomalejší. Těmito překážkami se rozumí především slabost místních komunistických stran a protikomunistické postoje obyvatelstva, které podporovalo opozici. Komunisté se tváří v tvář této situaci museli uchýlit k sofistikované taktice, především ve vztahu k ostatním politickým stranám.

Snad nejhorší výchozí postavení měli komunisté v Rumunsku: na konci války jich bylo jen několik set. Brzy však mohutným náborem znásobili svoji členskou základnu a stali se masovou stranou (mj. do ní hojně vstupovali alibisté a kariéristé včetně bývalých fašistů). V červnu 1944 se komunistická strana stala členkou Národně demokratického bloku, v říjnu jej rozbila a iniciovala vznik levicové Národně demokratické fronty (vstoupili do něj sociální demokraté, Zemědělská fronta a tzv. masové organizace, tj. Svaz vlastenců, odbory, Svaz spisovatelů apod., všechny ovládané komunisty). Dominance komunistů ve frontě byla natolik výrazná, že ostatním členským stranám musela "půjčovat" své členy, aby vůbec mohly existovat. Současně infiltrovali dělnické výbory v továrnách, rolnické výbory a další organizace. Ochotným spolupracovníkem komunistů se stala sociální demokracie, protože v ní převážili funkcionáři zkompromitovaní spoluprací s dřívějším režimem a chtěli se tak ochránit před postihem.

V listopadu 1946 se konaly zfalšované parlamentní volby, ve kterých vyhrál za asistence Rudé armády Blok demokratických sil, čili komunisté a jejich satelity. Dne 21. února 1949 se část sociální demokracie jménem jednoty dělnické třídy sloučila s komunisty a vznikla tak Rumunská dělnická strana, která o šest dní později iniciovala vznik další aliance, Fronty lidové demokracie, do níž vstoupily zbytky na komunistech zcela závislých stran. Mimo frontu zůstali nezávislí sociální demokraté, liberálové a caranisté. Předseda nezávislých sociálních demokratů byl zanedlouho zatčen a jeho strana rozpuštěna. Zbylé strany včetně členských ve frontě zanikly v průběhu několika dalších měsíců.

Zajímá-li nás především problematika vztahů mezi komunistickými a ostatními stranami ve střední a jihovýchodní Evropě v letech 1944-1948, pak je nejlepším východiskem klasická Duvergerova teorie politického stranictví. Podle Duvergera komunisté používali dvě hlavní taktiky: maskování a kolonizaci. Maskování nebo kamufláž znamená, že strana skrývá svoji pravou podstatu, své skutečné záměry, aby se dostala z izolace a aby zbavila své budoucí oběti strachu z ní. Jednoduše jde o to dát najevo, že komunistická strana je stejná jako ostatní, vyznává stejné demokratické hodnoty. Taktiku maskování komunisté používali v hojné míře, a to nejen v poválečné střední a jihovýchodní Evropě, ale rovněž v meziválečné západní Evropě a koneckonců také v současnosti (viz postavení KSČM v soudobé České republice).

Kolonizace je něco jiného. Označuje infiltraci do jiných stran a organizací. Komunistická strana proniká nejen do ostatních stran, kam umisťuje své sympatizanty, nebo dokonce tajné členy (hlavně do vedení), aby je rozkládali, ale i do ostatních organizací. V případě střední a jihovýchodní Evropy komunisté infiltrovali již protiněmecký odboj, po válce pak odbory, společenské organizace, ozbrojené síly a v neposlední řadě politické organizace včetně zmíněných front. Komunisté však v poválečné střední a jihovýchodní Evropě rozbíjeli ostatní strany také zvenčí. Pro tyto účely používali taktiku s velmi vtipným a výstižným názvem - salámová metoda. Ta spočívá v útočení na protivníky, které komunisté označovali jako "zpátečnické", "fašistické", "reakční", "kolaborantské" apod. Atakované strany pak byly nuceny zbavovat se těchto svých částí až došlo k jejich celkovému oslabení či přímo zániku.

Komunisté ve střední a jihovýchodní Evropě používali všechny výše zmíněné taktické postupy. V podmínkách poválečné střední a jihovýchodní Evropy komunisté samozřejmě měli nad ostatními stranami navrch nejen díky skvělé organizační struktuře a uplatňovanému principu demokratického centralismu, zajišťujícímu hierarchický způsob rozhodování a prospívajícímu disciplíně, ale také díky zahraniční pomoci a v neposlední řadě koherentní ideologii, kterou byli vyzbrojeni.

Vztahy sociálních demokratů a komunistů v období první Československé republiky

Ladislav Cabada

politolog, Filozofická fakulta Západočeské univerzity

Již v průběhu roku 1918 se ukázalo, že česká sociální demokracie je naleptávána ohlasy bolševické revoluce v Rusku. Nástup Lenina a dalších bolševiků byl částí českých sociálních demokratů chápán jako podnět k celosvětové třídní revoluci. Do čela formující se bolševické skupiny v Českoslovanské sociálně demokratické straně dělnické se poněkud paradoxně postavil dlouholetý předseda strany a až dosud jednoznačný centrista s austromarxistickou orientací Bohumír Šmeral.

Šmeral byl v září roku 1917 vnitrostranickou opozicí přinucen k odstoupení a do čela sociální demokracie se postavili tzv. nacionalističtí politici podporující Masarykovu zahraniční akci a myšlenku samostatného Československa, např. Gustav Habrman, Rudolf Bechyně či Vlastimil Tusar. Záhy po odstranění z čela sociální demokracie ovšem Šmeral nachází nový prostředek k návratu, jímž je prosazování bolševických myšlenek a metod uvnitř strany. Právě v okamžiku, kdy čeští sociální demokraté a tzv. národní tábor našli společnou bázi pro spolupráci, vzniká hluboká trhlina uvnitř samotné sociální demokracie, již se v průběhu existence první ani druhé republiky už nepodařilo zacelit. Jako zásadní příčinu musíme jednoznačně vidět postoje a činy českých bolševiků, kteří měli od samého počátku blíže k zahraniční centrále v Moskvě než k vlastnímu národu uvnitř rodící se republiky.

Jasný důkaz o soupeření dvou názorově výrazně rozdílných frakcí přinesl dvanáctý sjezd sociální demokracie, jenž mj. změnil její název na nadále používané označení Československá sociálně demokratická strana dělnická. Proti vedení strany se postavila bolševická skupina vedená Šmeralem, navrátilcem z Ruska Aloisem Munou a rovněž představiteli kladenské organizace strany v čele s Antonínem Zápotockým. Šmeral kritizoval účast strany ve vládě a vyslovil naději, že v brzké době zasáhne republiku proletářská revoluce. Převahu na sjezdu si sice udrželi stoupenci demokratického vývoje, ovšem bolševici se dokázali prosadit do orgánů strany. Sjezd jasně ukázal, že strana je názorově rozdělena. Ani jeden ze dvou nejsilnějších názorových proudů ovšem neuvažoval o odchodu ze strany; až do parlamentních voleb v roce 1920 vystupovala strana navenek jako jednotný subjekt.

Významným momentem, jenž ukázal hloubku rozkolu v sociální demokracii a současně vysokou míru nebezpečí skrývajícího se v bolševismu, bylo vyhlášení Maďarské republiky rad a přenos revolučních procesů na část slovenského území. Na jedné straně stálo vedení, jež svou účastí ve vládě podporovalo razantní vojenský zásah proti radové republice na Slovensku a v Maďarsku, na straně druhé pak čeští bolševici, kteří vyvolávali protesty proti vládní politice boje proti radovým republikám. Nejsilnější vládní strana byla kompromitována skupinou, jež vyjednávala s nepřítelem. Vedení strany proto nic nenamítalo proti tomu, když byli čelní představitelé levice zatčeni a postaveni před soud.

Klíčovým datem pro další existenci a podobu sociální demokracie se stalo 14. září 1920. V tento den sociálnědemokratičtí ministři podali demisi a byl odložen připravovaný sjezd strany. Poté, co vedení strany ve spolupráci s bezpečnostními a soudními orgány obsadilo redakci Práva lidu a konečně samo narýsovalo předěl mezi bolševiky a demokratickou částí strany, zamířila levice k samostatné komunistické straně. Začíná vycházet list Rudé právo a v původním termínu se koná rovněž sjezd strany, kterého se zúčastnily asi dvě třetiny nominovaných delegátů. Předsedou strany byl zvolen Šmeral, jenž byl pověřen rovněž zajištěním rychlého přistoupení ke Komunistické internacionále. 7. října se rozpadly poslanecké a senátorské kluby sociální demokracie. Rozchod obou křídel strany tak byl formalizován, byť se bolševici prostřednictvím generální stávky přerůstající v pokus o státní převrat v prosinci 1920 ještě jednou pokusili ovládnout celou stranu včetně jejího majetku. Tvrdý zásah proti organizátorům nepokojů pak levici přinutil stávku odvolat a přiznat porážku. Více než tři tisíce lidí byly uvězněny a řada z nich byla později postavena před soud. Nejvyšší, osmnáctiměsíční trest dostal vůdce kladenských komunistů Zápotocký. Porážka komunistického puče měla pozitivní vliv především na dění uvnitř sociálnědemokratické strany. Dvojvládí ve straně bylo ukončeno. Rozklad však zasáhl jak sociální demokracii, tak i její přidružené a satelitní organizace.

Po celá dvacátá léta byly vztahy mezi sociálními demokraty a komunisty na bodu mrazu. Příčinou byla i skutečnost, že podvratná činnost bolševiků vůči sociální demokracii nebyla ukončena rozdělením strany. V prosinci 1921 vyhlásila Komunistická internacionála taktiku tzv. jednotné fronty, jež v zásadě spočívala v infiltraci nekomunistických struktur bolševiky a jejich rozvratu, resp. přivedení do bolševického tábora. O taktice jednotné fronty se komunisté v květnu 1922 snažili jednat s představiteli třetí významné levicové síly - socialistické strany -, v níž jako pátá kolona začínali působit bývalí anarchisté. Komunisté navrhovali spolupráci levicových sil na vytvoření přechodné většinové socialistické vlády. Socialisté měli rovněž jednat se sociálními demokraty; komunisté se přímému jednání s bývalými spolustraníky vyhýbali. Socialisté ovšem komunistům nedůvěřovali a další schůzky se neuskutečnily. Infiltrační politika byla fakticky potvrzována na každém dalším sjezdu KSČ; praxe, jež výrazně přispěla k rozvratu nekomunistických stran a dalších politických organizací po roce 1945, je plně obsažena v činnosti KSČ od samého vzniku této strany.

Stejně jako se sociální demokracie snažila vymezit vůči KSČ, tak se i komunisté až na přechodné období let 1934-1936 vymezovali vůči sociálním demokratům, případně národním socialistům. Sociální demokraté byli komunistickými představiteli označováni za reformisty, revizionisty, sociální patrioty a od nástupu Klementa Gottwalda do čela KSČ v letech 1928-1929 pak již přímo za sociálfašisty. Teprve v roce 1935 se strategie Kominterny i KSČ změnila a sociální demokraté začali být chápáni jako partneři pro vytvoření protifašistických jednotných front. V těch měli ovšem dominovat komunisté.

Pozitivní politika KSČ měla jasné meze a lze ji stěží označit jinak než jako oportunistickou. Po Gottwaldově návratu do čela strany na počátku roku 1936 byl Šverma kritizován za přílišnou vstřícnost vůči socialistům a sociálním demokratům. Kominterna Švermu označila za oportunistu a musel se zachránit hlubokou sebekritikou a distancí od své politiky prosazování "sociálpatriotických tendencí". Sedmý sjezd KSČ v dubnu 1936 potvrdil, že taktika lidové fronty je jen maskou pro agresivní plány KSČ na rozvrat socialistických stran.

ČSSD, KSČM a politická demografie

Josef Mlejnek jr.

politolog, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Od roku 1990 se u nás soustavně říká, že s komunisty brzo nebudou žádné problémy, neboť co nevidět stejně vymřou. Ohlášené a očekávané vymření komunistů se však zatím nekonalo. Naopak jejich preference rostou a ve volbách 2002 dosáhla KSČM svého historicky nejlepšího polistopadového výsledku ve výši 18,51 % hlasů.

Podle zprávy předložené zatím poslednímu, šestému sjezdu KSČM, který se konal v květnu 2004 v Českých Budějovicích, měla v roce 2003 komunistická strana stále přes 100 000 členů, konkrétně 100 781. Tím zdaleka převyšuje všechny ostatní české politické strany a KSČM lze označit za jedinou ještě opravdu masovou politickou stranu v České republice. Navíc základní organizace strany jsou rozprostřeny po celém území ČR a tvoří hustou a potenciálně akceschopnou organizační síť. Podle stranické statistiky nicméně bylo v roce 2003 50 % členů ve věku nad 70 let a počet členů i základních organizací soustavně klesá. Skoro jediné, co roste, je průměrný věk: z hodnoty 64,1 roku v roce 1999 vzrostl na 68,1 v roce 2003. V témže roce měla strana jen 8,7 % členů do padesáti let, členů do šedesáti let pak 28,5 %. Nové členy KSČM skoro vůbec nenabírá, neboť pouze 3,3 % členů vstoupilo do strany v období 1990-1999, po roce 2000 pak 2,4 %. Pouze 5,7 % současných členů KSČM do ní vstoupilo po listopadu 1989.

Na první pohled by se mohlo dát, že prognózy, jež počátkem devadesátých let hovořily o poměrně rychlém vymření komunistů, se konečně s velkým zpožděním začnou naplňovat. Že neodbytná konečnost lidského pozemského údělu již záhy způsobí v komunistických řadách decimaci, jež nakonec oslabí i organizační a politický potenciál KSČM a stranu tak de facto vymaže z české politiky. Ale ouha! Ono totiž 8,7 % ze sta tisíc je 8 700. A 28,5 % ze sta tisíc je 28 500 komunistů mladších šedesáti let. A údaj, že po listopadu 1989 vstoupilo do strany pouze 5,7 % členů, znamená 5 700 nových komunistů. O takových počtech členů se většině českých demokratických stran ani nesnilo.

Zpráva sjezdu sice hořekuje nad stárnutím členské základny a volá po náboru nových členů, avšak (se skrytou výhrůžkou) konstatuje: "Klesající počet členů strany nebyl pro úspěšné fungování nepřekonatelnou překážkou. Komunistická strana byla akceschopná v době, kdy měla 400 tisíc členů, ale byla činorodá i po V. sjezdu v roce 1929, kdy měla členů jen 17 tisíc. KDU-ČSL má asi 46 tisíc členů, ODS pod dvacet tisíc a ČSSD necelých 16 tisíc členů." Pár tisíc "činorodých" členů, navíc mistrně ovládajících všemožné partajní taktiky a strategie, může po případném vstupu KSČM do vlády (či v případě jiné participace strany na vládnutí) opanovat řadu významných orgánů a výrazně ovlivňovat jejich chod. Komunistická převaha nad tradičně trochu "línými" či "ležérnějšími" demokraty může být mnohem větší, než by se mohlo zdát pouze na základě prostých počtů.

Pokud by po volbách 2006 vznikla menšinová vláda ČSSD opírající se o podporu komunistů, anebo dokonce vládní koalice těchto stran, byla by pozice KSČM v takovémto uspořádání velmi silná. V případě volebního výsledku zhruba v poměru 30 % pro ČSSD a 15 % pro KSČM by ČSSD nad komunisty převažovala vlastně pouze v jediném ukazateli: měla by větší počet poslanců (a ministrů). Pokud však jde o počet členů, hustotu organizační sítě, ukotvenost v komunální politice, početnost a akceschopnost voličského jádra i "činorodost" zástupců strany v mocenských funkcích, ve všech těchto parametrech by měla převahu KSČM. Případný vstup komunistů do vlády (či do vládu podporující konstelace) by proto byl velmi nebezpečný jak pro sociální demokracii, tak pro Českou republiku. Hrozil by ovládnutím významných rozhodovacích pozic lidmi, jejichž věrnost demokratickým pravidlům i současnému ústavnímu uspořádání je - diplomaticky řečeno - velmi sporná. A hrozil by též možnou revitalizací KSČM, neboť její přístup ke zdrojům a funkcím by do strany jistě nalákal řadu kariéristů. Nepříznivá demografická diagnóza KSČM by se tak po jejím angažmá ve vládě (ať už v jakékoli podobě) mohla výrazně zlepšit.

Snaha o zatažení KSČM do vlády je nebezpečnou hrou s ohněm, která může prodloužit agónii komunismu v České republice na velmi dlouhou dobu, navíc zcela zbytečně a s nepředvídatelnými následky. Rozhodně nelze počítat s tím, že se komunisté ve vládě zkultivují či že se zdiskreditují převzetím vládní odpovědnosti. Takovéto představy je nutno označit v lepším případě za naivní, v horším pak za mocensky účelové.