Dopadne to jako vždycky

„Dnes na tom nejsme zdaleka tak špatně jako za ‚černé smrti‘, která kdysi připravila Evropu o třetinu obyvatel. Náš stát se nezhroutil, rozhodně funguje. Někomu se dokonce zdá, že občas funguje až moc. […] Ale zjišťujeme, že po mnoha letech prožíváme situaci, v níž se jako nejdůležitější lidská vlastnost jeví trpělivost, asi tak jako za vleklé války. Na trpělivost jsme v civilizaci spěchu jaksi zapomněli.“ Výše uvedeným jsem zakončil v listopadu minulého roku úvahu nazvanou „Plné zuby“. Jako že už toho všeho, pokud jde o covid-19, bylo až dost. Ale co všechno na nás teprve čekalo! Od ledna 2021 jsme vlastně byli teprve pořádně obtíženi. Prožili jsme drama až tragédii, srovnatelnou s velkými konflikty minulosti.

S válečnou paralelou v případě covidu se občas polemizuje jako s upřílišněnou. Je pravda, že jsme nepostrádali potraviny, elektřinu, pohonné hmoty, střechu nad hlavou. Mohli jsme si koupit i pomeranče a banány. Válečná chudoba s frontami na všechno nás nepostihla. Problém je možná také v tom, že my Češi jsme zvyklí uvažovat o válce jen z perspektivy obětí. Ptáme se hlavně na to, kdy se více trpělo a kdo zakusil největší ztráty. Avšak existuje i hledisko těch, kdo boj aktivně vedli a vedou. Z jejich perspektivy to, co jsme prožili, skutečně v lecčems připomíná válečné příběhy, jak je známe z minulého století. (…)