Doba volebních remíz

Každému, kdo sledoval první odhady výsledků parlamentních voleb ve Švédsku, musela prolétnout hlavou myšlenka, že žijeme v Evropě volebních remíz. Některé výzkumy provedené přímo u volebních místností signalizovaly, že mezi blokem pravice a levice bude ve Švédsku rozdíl jen nepatrně přesahující jedno procento hlasů. Skandinávská země by se takovým výsledkem zařadila do dlouhé řady zemí, kde volby skončily patem, remízou nebo velmi těsným výsledkem. Znamenají takové volební výsledky nový trend na evropské politické scéně? Nebo výsledky v Německu, Itálii, Maďarsku, na Ukrajině či v České republice byly pouhou náhodou? Pokusme se hledat odpověď.

Samozřejmě bychom mohli kladnou odpověď na otázku, zda se jedná o „remízový trend", smést ze stolu úvahou, že v Evropě probíhá každoročně mnoho parlamentních voleb, nyní se čistě náhodou zrovna sešly podobné výsledky a příští rok se zase můžeme díky jinému rytmu voleb v jiných evropských státech dočkat sezóny drtivých vítězství.

Letos volilo v Evropě své parlamenty již deset států. V pěti z nich volby skončily těsně: na Ukrajině, v Maďarsku, v Itálii, v České republice a ve Švédsku. Naproti tomu za „jasný" lze označit výsledek voleb v Černé Hoře, Makedonii, na Slovensku, v San Marinu a na Kypru. V posledně dvou jmenovaných státech navíc parlamentní volby nemají bezprostřední vliv na sestavení výkonné moci. Z předcházejících počtů nám tedy vychází, že nerozhodné volby měly letos převahu nad těmi „jasnými". Současné volební výsledky směrem k jejich větší vyrovnanosti posunuje hned několik faktorů. V následujícím textu bych představil dva, které považuji za klíčové.

Levice a pravice

Ještě nedávno byly velmi obvyklé a módní úvahy, že rozdělení na pravici a levici se přežilo a že staré štěpení společnosti, které dalo tomuto rozdělení základ, je již minulostí. Dnešní politická a ekonomická situace v Evropě ovšem tyto hlasy utišila. Rozbujelé sociální systémy v Evropě přestávají zvládat nároky na ně kladené a starý koncept sociálního státu se dostává do reálných problémů. V takové situaci se část politických stran snaží přes panující realitu dosavadní model zachovat a používá „stará dobrá" levicová témata, zatímco druhá část politických stran podporuje radikální reformy, šetření a další nepříliš populární opatření.

Společnost se v pohledu na zachování nebo reformy sociálního systému štěpí na dva vyhraněné tábory.

Propracovanější kampaně

Politické strany mají dnes k dispozici pro předvolební kampaně mnohem kvalitnější komunikační prostředky. Kampaně politických stran pozvolna ztrácejí charakter kontaktního přesvědčování voličů a posouvají se k velkým mediálním inscenacím. Ve volbách se stále více i v Evropě (po americkém vzoru) prosazuje televizní reklama v podobě placených televizních spotů. Volebním kampaním se věnují profesionální reklamní agentury. Díky nasazení těchto prostředků se daří stírat slabiny některých lídrů. Často se volebním stratégům těmito prostředky daří krátce před volbami dohnat ztrátu, kterou měl šéf vlády na opozičního lídra. Za příklad může sloužit vzestup podpory, který oproti předvolebním průzkumům dosáhl v ostré kampani Silvio Berlusconi, nebo fakt, že Wolfgang Schüssel a jeho strana již vede v preferencích před říjnovými rakouskými parlamentními volbami. Notoricky známý je v tomto kontextu i případ bývalého německého kancléře Schrödera.

Dnešní kampaně využívají široce volební průzkumy. Stratégové mají příležitost najít slabiny svých kandidátů i soupeřů a v mediálních kampaních je umně zakrýt na své straně a naopak odhalit u soupeřů. Vzpomeňme, jak slabší řečník G. W. Bush udolal J. Kerryho i pomocí cíleného mediálního útoku na Kerryho válečnou minulost. Vedení moderních volebních kampaní s sebou nese vyšší náklady, což posiluje pozici nejsilnějších stran, které si je jako jediné mohou díky své finanční síle dovolit.

Pro ověření obou hypotéz se podívejme na pětilístek letošních volebních patů a doplňme ho loňskými volbami v Německu. Právě detailní pohled na patové volby by nám měl umožnit blíže poznat, co k nim vede.

Německo

V Německu vládní socialistická SPD sáhla ve snaze odvrátit blížící se volební porážku po nečekaných předčasných volbách. Socialisté vsadili na dvě karty: srovnání lídrů obou největších stran a kritiku reformních plánů pravicové CDU. Personifikace volební kampaně na duel „charismatického" Schrödera a „bezbarvé" Merkelové měla SPD pomoci dohnat velkou ztrátu v preferencích. Němečtí socialisté navíc „zapomněli" na to, že byli sedm let u vlády a opozičně napadali program křesťanských demokratů. Strategie sociálních demokratů zafungovala. Černo-žluté spojenectví jejich rudo-zelená aliance sice nedohnala, ale díky přítomnosti východoněmeckých postkomunistů v Bundestagu nedosáhl většiny ani jeden blok a nezbylo jiné řešení než velká koalice.

Maďarsko

V Maďarsku těsný výsledek letošních voleb neznamenal premiéru. Parlamentní volby před čtyřmi lety v této zemi totiž dopadly ještě těsněji. I zde byl souboj o hlasy voličů téměř redukován na duel lídrů dvou nejsilnějších stran. Dva mladí, výřeční šéfové stran znamenali při sčítání výsledků jen nepatrný rozdíl. Misku vah na stranu socialistů převážila jejich lepší koaliční politika. Do parlamentu se trochu překvapivě dostaly i dvě malé strany - liberálové, kteří tvoří dlouhodobě spojenectví se socialisty, a Maďarské demokratické fórum (MDF). Právě strategie předsedkyně MDF, která odmítla v druhém kole voleb podpořit kandidáty pravicového FiDeSzu, vedla k tomu, že volby skončily nakonec s větším rozdílem než před čtyřmi lety.

V Maďarsku k těsným volebním výsledkům přispívají i dva specifické faktory. Prvním je důležitost národní otázky, která občas překrývá ekonomická témata. Vedle ní k vytvoření dvou silných stranických pólů vede také maďarský supersmíšený volební systém. Ten přispěl k přeměně dříve šestistranického parlamentu na formát dvou velkých stran, z nichž každá disponuje malým (potenciálním) spojencem.

Itálie

Itálie nabídla německý scénář, ale v opačném, pravolevém gardu. Pravicový premiér Silvio Berlusconi dostál své pověsti mediálního mága a v kampani mocně zvedal svou podporu mezi voliči. Nakonec mu chybělo jen 26 tisíc hlasů. Itálie tedy zažila na rozdíl od České republiky remízu voličskou, kdy téměř přesně napůl byl rozdělen elektorát. Díky volebnímu zákonu s prémií pro vítěze se nekonal pat v parlamentu, jak ho prožíváme u nás.

Italský stranický systém je velmi fragmentovaný, a přesto příchod Silvia Berlusconiho na politickou scénu vedl v polovině 90. let k vytvoření dvou politických bloků. Jejich soudržnost letos podpořil jak prémiový volební systém, tak fakt, že opoziční levice postavila premiérovi nejsilnějšího možného protikandidáta - bývalého předsedu Evropské komise Romana Prodiho. V Itálii je navíc jasně viditelné, že společnost štěpilo i dilema nutnosti ekonomických reforem, které Berlusconi v zemi za svého mandátu prováděl.

Ukrajina

Specifický příklad patu i jeho řešení představují také ukrajinské volby. Prozápadní, „oranžové" strany ve volbách skončily jen velmi těsně před proruskými, „modrými" silami. To nejprve vedlo k přechodu jedné ze stran (socialistů) z oranžového do modrého tábora, což nakonec zapříčinilo vytvoření velké koalice mezi oběma hlavními stranami modrého a oranžového tábora. Ukrajinské rozštěpení společnosti ve volbách navíc nebylo způsobeno jen pohledem na ekonomické reformy, ale i jazykovou a geografickou rozpolceností země.

Švédsko

Český příklad není třeba podrobněji rozebírat, a proto pojďme rovnou ke švédským volbám. Ty po definitivním sečtení hlasů sice přinesly pohodlnou většinu pravicové koalice, ale i ony jsou příznakem narůstajícího rozdělení společnosti na dvě zhruba stejně veliké skupiny odpůrců a příznivců reforem. To možná v zemi s tak socialistickou tradicí překvapí, ale bipolární uspořádání politických stran proniklo už i do Skandinávie. Vedle Švédska to ostatně můžeme pozorovat i v Dánsku.

Z evropských států tak už vlastně zbývají jen výjimky, kde spolu nesoupeří dvě velké strany nebo dvě velké aliance politických stran. Jde zejména o Benelux a Švýcarsko a několik případů bychom mohli najít i v bývalých postkomunistických státech. Zde někdy voliči pociťují únavu ze střídání dvou bloků, a zvolí proto nové uskupení. Jmenujme Litvu či Bulharsko.

Nový trend?

Co tedy způsobilo tolik nerozhodných výsledků v letošních evropských volbách? Ani detailnější pohled na jednotlivé případy nepřinesl fakta, která by jednoznačně ukázala, který z faktorů převažuje. Ve všech zkoumaných případech jsme nicméně narazili jak na problematiku reforem, tak na personifikaci a profesionalizaci volebních kampaní. Oba faktory se doplňují a vedou k těsným volebním výsledkům. Už následující volby však ukáží, jak jsou trvalé.

Autor je politolog.