Divadlo věřící, divadlo smyslu

Občas se mi vybavuje jeden divadelní obraz z počátku devadesátých let: oškubané a vykuchané kuře vedené na šňůrkách jako loutka, jehož „vznešenou“ taneční chůzi po scéně doprovázejí tóny Beethovenovy Ódy na radost. Výsměch? Výškleb? Obraz mohl mít sílu přímo zdrcující, ale kuřecí danse macabre rámcovala, nemýlím-li se, jen satira na poměry v zemi. Nikdy není marné člověku bez obalu ukázat, „čemu se podobá ve své velikosti“, a klímovsky ex abrupto rozčeřit poklidné vody. Je jen otázka, je-li škleb a výsměch posledním slovem – i pro divadlo. Divadlo U stolu představuje svým způsobem alternativu k tomuto přístupu, jsouc si vědomo, že ony poklidné vody lze rozčeřit také jinak. (…)