Disraeliho tajemství

V prosinci 2004 uplynula dvě století od narození britského konzervativního politika a spisovatele Benjamina Disraeliho. Revue Politika u této příležitosti uveřejňuje zamyšlení o jeho způsobu uvažování v oblasti zahraniční politiky a o jeho odkazu pro současnost.

Člověk není výtvorem okolností - okolnosti jsou výtvorem člověka.

Benjamin Disraeli

Na první pohled se zdá, že oblíbený ministerský předseda královny Viktorie Benjamin Disraeli (1804-1881) je od naší dnešní skutečnosti nesmírně vzdálen. Tento spisovatel, myslitel, řečník a pravděpodobně též zakladatel moderní britské Konzervativní strany připadal zvláštní už svým současníkům a ohromný zájem vzbuzuje i u lidí, kteří se jeho životem zabývají dnes. Podobná osobnost v jeho době neexistovala a nenacházíme ji ani v dnešní politice.

Přesto máme dobrý důvod znovu se zamyslet nad Disraeliho životní dráhou. Potýkal se s problémy nápadně podobnými těm, před nimiž dnes stojí Spojené státy, z nichž některé měly - jako v případě Balkánu - ohniska na týchž místech. Mezi jeho odkazy patřila dohoda, která vyjednala pro sužovanou oblast Balkánu na třicet let mír, aniž tam bylo nutno vyslat jediného britského vojáka. Disraelimu se to podařilo navzdory tehdy velmi populárnímu volání po humanitární intervenci, která se neslučovala s jeho skeptickým postojem vůči morálním křížovým tažením a která by podle jeho názoru vážně poškodila národní zájmy Británie. Úspěch v této věci byl v nemalé míře dán právě tím, že horlivě zastával určitou koncepci těchto zájmů. Měl také vzácné státnické vlastnosti: věděl, co chce, a vytrvale šel za svým cílem. S těmito vlastnostmi se u něho spojovala živá obrazotvornost. Jeho poučná a zajímavá životní dráha je relevantní i pro dilemata, která řešíme po 11. září.

Disraeli se dostal k politické moci velmi nepravděpodobným způsobem. V době náboženských sporů tento židovský konvertita ke křesťanství o sobě královně Viktorii tvrdil, že je „prázdnou stránkou mezi Starým a Novým zákonem". K handicapu svého původu navíc přidal módní špatné návyky. Ve velkém sváděl ženy a půjčoval si peníze. Aby unikl skandálu, byl nakonec nucen najít si úctyhodnou a bohatou ženu v dobrém postavení. Ukázalo se však, že jeho Mary Anne byla nejenom jeho zachránkyní, ale také životní láskou.

Pak zde byl Disraeliho styl. Tento středně vysoký muž s poněkud velkou hlavou, již zdobily pečlivě nakadeřené černé vlasy, se v mládí a ve středním věku oblékal jako dandy z počátku století, honosil se pestrobarevnými vestami a zlatými řetězy. Záhy se u něho začala projevovat slabost běžná u nadaných lidí - nikdy si neuměl odpustit bonmoty a špičkování, přestože si tak nutně dělal nepřátele. Intelektuály urážel mimo jiné tím, že odmítal brát vážně Darwina („já jsem na straně andělů") a protestoval proti „vědeckému řízení". Byl toho názoru, že rozsáhlý a trvalý byrokratický aparát může být nebezpečný a že schopné lidi lze stejně dobře získat i v systému politicky dosazované administrativy.

Nepřátele si Disraeli dělal také ve vyšší společnosti. Jeho první úspěšný román Vivian Grey byl skvělou satirou na tehdejší politický a společenský život. Postavy románu byly jen slabě maskovány a některá vydání uváděla vzadu „klíče" pro nezasvěcené k identifikaci skutečných protagonistů. Disraeliho společenské vztahy poznamenal tento román na dlouhá léta. Takové věci člověka zpravidla vyřazovaly z politiky. „Dizzy", jak se mu všeobecně přezdívalo, si byl často sám nejhorším nepřítelem.

„Odvážná zahraniční politika"

Přesto se Disraelimu podařilo dvakrát „vyšplhat nahoru po naolejované tyči". Jeho první premiérské období v roce 1868 bylo sice krátké, dosáhl v něm však přelomového rozšíření volebního práva. Druhé, v letech 1874-1880, přišlo téměř na konci jeho života, přesto ale znamenalo jeho největší úspěchy v zahraniční politice.

Disraeli se v politickém programu zaměřoval především na domácí záležitosti, ale v „odvážné zahraniční politice" viděl mezinárodní rozměr svého patriotismu. Do veřejného života vstoupil ve třicátých letech devatenáctého století jako vyznavač britské strategie rovnováhy sil: žádná kontinentální mocnost či skupina mocností by neměla získat takovou sílu, aby to ohrozilo Británii nebo její „trvalé" zájmy. Tyto zájmy podle něho nejlépe zabezpečovala námořní převaha a spojenectví s alespoň jednou významnou pozemní mocností; city, ať už vedené osobními důvody nebo vděkem za minulé služby, je třeba ze zahraniční politiky přísně vyloučit.

Zahraniční politiku Disraeli nikdy odborně nestudoval a řadu věcí si jakožto člověk notoricky neznalý faktů domýšlel. V evropské vnitřní politice například viděl pouze zápas mezi zpupnými boháči a zoufalými revolucionáři, který by se dal nejlépe ovlivnit tajnou službou Jejího Veličenstva. Ludvíka Napoleona, s kterým se společensky stýkal již dříve, pokládal za velkého státníka. Domníval se, že americkou občanskou válku vyhrají jižanští aristokratičtí statkáři. Takové hrátky s fantazií však podle všeho neovlivňovaly jeho chápání reality, když nastal čas, aby vedl státní záležitosti.

Když se stal Disraeli v roce 1874 s podporou solidní většiny ministerským předsedou, začal prosazovat opomíjené britské zájmy. Bylo mu už sedmdesát jedna let a trpěl dnou a bronchitidou. Jelikož nikdy netíhl k aktivistické vládě, ponechával většinu práce kabinetu na svých ministrech a někdy se tak jako prezident Reagan až později s překvapením dozvídal, co ministři nadělali. Se zahraničními záležitostmi to ale bylo jiné. „Po sazbách, daních a zákonech o lodní dopravě je la haute politique osvěžující; stojí za to se jí věnovat," svěřil se jedné přítelkyni. Už ovládl parlamentní tribunu a Anglii a nyní chtěl uchvátit významnější scénu. Stála však před ním jedna překážka: s touto svou aktivitou kupodivu narážel na svého prvního tajemníka pro zahraničí Lorda Derbyho. Derby, bývalý vůdce strany toryů a Disraeliho někdejší soupeř, byl jeho věrným přítelem. Zároveň byl ale rozhodným přívržencem malé Anglie (Little Englander) a ve většině mezinárodních otázek viděl nástrahy, jimž by se Británie raději měla vyhnout. Kabinet tak byl v zahraničních záležitostech podivně rozpolcen a Disraeli nakonec svým největším triumfem ve sféře zahraniční politiky přišel jak o Derbyho přátelství, tak o jeho politickou podporu.

Hlavním premiérovým terčem byl Dreikaiserbund. Tento spolek tří, jak říkali Britové „severních dvorů" (Petrohrad, Berlín a Vídeň), nahradil na místě hlavní evropské síly po roce 1871 poraženou Francii. Mezi třemi císaři však nepanovala ve všech otázkách naprostá shoda. V květnu roku 1874 vyslovili Rusové podezření, že Bismarck plánuje další úder proti roztrpčené Francii a vystoupili s protestem. Disraeli přiměl Derbyho, aby se Británie připojila k Rusům, což Bismarcka velmi znepokojilo. Premiér v tom viděl možnost, jak rozdělit Německo a Rusko, ale Derby váhal. „V zahraniční politice jsme měli štěstí," napsal, přičemž měl na mysli, že s takovým štěstím by se nemělo zahrávat.

Východní otázka a „humanitární intervence"

Novou příležitost uvolnit Dreikaiserbund uviděl Disraeli v červenci roku 1875, kdy se vzbouřila divoká balkánská provincie Osmanské říše Hercegovina a do popředí zájmu evropské diplomacie se opět dostala východní otázka. Tato složitá diplomatická, vojenská a politická otázka vycházela z neoddiskutovatelného faktu: Osmanská říše, jež kdysi vzbuzovala strach svou silou, byla dnes obávaná pro svou slabost. „Sultanát", tato obrovská muslimská vojenská diktatura, která se na svém vrcholu rozprostírala od Dunaje až k Perskému zálivu a vládla velkému množství lidí, z nichž čtvrtina ani nevyznávala islám, ještě v roce 1683 ohrožovala Vídeň. Poslední dobou však tato říše stále více připomínala, jak kdysi řekl car, nemocného muže.

Dnes bychom tohoto „nemocného muže" mohli nazvat „slábnoucím státem", ale v roce 1875 to byl obrovský stát, který se ještě úplně nezhroutil a projevoval diplomatickou aktivitu. Osmani se ve snaze o reformy, které by obnovily vojenskou sílu říše, pokoušeli využít různé Evropany pronikající na jejich území. Cařihrad byl v devatenáctém století oblíbeným cílem politických reformátorů, ekonomů, finančníků a vojenských expertů, z nichž někteří měli velký vliv. Východní otázka se mezitím rozšířila o další problémy.

Většina britských vůdců počínaje Lordem Palmerstonem se smrti „nemocného muže" velmi obávala. Má-li se ochránit Indie, je třeba podržet sultána třeba i za cenu války. Britská flotila ukončila Napoleonovo tažení do Anatolie u pevnosti Saint-Jean d'Acre roku 1799 a o třicet let později odvrátilo další takové ostřelování z moře útok ambiciózního egyptského vládce Muhammeda Alího. V roce 1854 válčily Británie a Francie proti Rusku na Krymu. Toto tažení sice zastavilo postup Rusů, ale jinak znamenalo katastrofu, jejímž symbolem byla lehká brigáda poslaná do špatného údolí. „Spravedlivá, ale zbytečná válka," zněl Disraeliho verdikt.

Nová vzpoura na Balkáně a hrozící sultánův bankrot (Britové byli věřiteli u třetiny jeho dluhu) vedla Disraeliho k tomu, že 3. listopadu 1875 napsal jedné ze svých přítelkyň, lady Bradfordové: „Skutečně věřím, že bude mým údělem se s ,východní otázkou', která už po století trápí Evropu a již krymská válka podle mého názoru o další půlstoletí odsunula, střetnout - a troufám si říci, také ji vyřešit."

Ani ne tři týdny po tomto dopise zorganizoval Disraeli tajný nákup akcií Suezského průplavu od egyptského místokrále. Senzačního překvapení dokonale využil a doplnil je o zábavné, i když vymyšlené detaily. Británie nyní měla na životně důležité vodní cestě obhajitelný zájem, ale na rozdíl od toho, co si mysleli Gladstone a jiní, nešlo o předehru k opuštění Cařihradu. Disraeli chtěl porazit Dreikaiserbund v Evropě a Suez k tomu nabízel vhodný předpoklad.

Disraeliho prestiž nesmírně stoupla a on Británii brzy ­vtáhl do obrany Osmanské říše, přestože sultán krvavě potlačil vzpoury šířící se na Balkáně. Věci nabraly špatný směr, když v červnu 1876 dorazily do Londýna zprávy o tureckých masakrech v Bulharsku. Starý řečník, jehož břídilské ministerstvo zahraničí dobře neinformovalo, nad těmito zprávami mávl rukou jako nad „kavárenským tlacháním" a historky o utrpení způsobeném Turky zpochybňoval tím, že „obecně se s provinilci vypořádávají efektivněji". Disraeli tak byl zcela nepřipraven, když 6. září vyšel Gladstoneův slavný pamflet „Bulharské hrůzy a otázka východu".

Gladstone v něm jasně vyjádřil morální pobouření Británie a do konce měsíce se tohoto úderného eseje prodalo na 200 000 výtisků. „Ať nyní Turci odčiní své zlořády jediným možným způsobem," uzavřel, „ať sami zmizí ze scény." Británie byla nyní radikálně rozdělena na „Bulhary" a „Turky". Ke stranictví v této věci se pojil antisemitismus a osobní urážky. Disraeli se obával nejhoršího. Gladstoneova agitace by mohla Rusku usnadnit válku, v níž by se pod záminkou ochrany křesťanského obyvatelstva Osmanské říše zmocnilo Cařihradu, a Británie zaslepená morálním rozhořčením na Turky by tomu ještě tleskala. Car Alexandr II., jeho kancléř kníže Gorčakov i vyslanec hrabě Šuvalov přispěchali s ujištěním, že Rusko žádné takové válečné záměry nemá. Ruský dvůr byl však ovlivněn panslavismem a to, co Rusové dělali, se často značně lišilo o toho, co proklamovali. Pro Disraeliho tedy balkánská povstání neznamenala svobodu utlačovaným, ale mocensky ovládanou vzpouru, která měla vydat danou oblast carovi, přičemž hlavní obětí turecké porážky budou britské zájmy. K tomu nesmělo dojít.

Mezitím Turci k všeobecnému překvapení těžce porazili Srby, když tato formálně osmanská, ale přitom křesťanská provincie vyhlásila Turkům s otevřenou podporou Ruska válku. Protože Disraeli cítil, že car porážku Srbska nestrpí, a protože mu „humanitáři" dočasně odebrali podporu veřejnosti, pokud jde o pomoc Turkům, nařídil Derbymu, ať zorganizuje srbsko-turecké příměří. Car však požadoval úplné stažení Turků. V Cařihradu sultán Abdul Hamíd přijal Derbyho návrh na to, aby o budoucnosti rozhodla konference šesti mocností (Británie, Francie, Rakouska, Německa, Ruska a Osmanské říše). Ale Rusové začali mobilizovat, ještě než se v prosinci roku 1877 konference sešla. Disraeli pobízel ministerstvo války, ať připraví obranu Cařihradu, a v jednom projevu varoval: „Anglie se zúčastní bojů, které neukončí, dokud nebude nastolen pořádek."

Disraeliho pojetí „pořádku" se lišilo nejenom od toho, co si představoval Gladstone, ale i od názoru řady toryů. Zdálo se, že podporovat „nemocného muže" za cenu křesťanských životů je nemorální. V jeho podpoře vedené nereálnou vírou, že ochrání Indii před carem, viděla spousta lidí strategickou chybu. Přední konzervativci, včetně Lorda Salisburyho, státního tajemníka pro Indii a Disraelim osobně vybraného zástupce na konferenci, nepočítali s ruským pozemním útokem směrem k Suezskému průplavu nebo Perskému zálivu. Disraeli navíc zjistil, že nábožensky založený Salisbury dává na Balkáně přednost křesťanům.

Disraelimu se tehdy vyčítalo (a přidali se k tomu i pozdější historikové), že je naprosto slepý k nové síle doby - k nacionalismu. Jeho spisy a projevy ve skutečnosti prozrazují zájem o dva nacionalismy. Prvním byl nacionalismus anglický (slovo britský Disraeli v tomto spojení v podstatě neužíval). I když svým současníkům mohl připadat cize a podivínsky a přestože dával přednost vládě aristokratů, dobře chápal lidové aspirace a přesvědčení. Nám se tedy může zdát, že zároveň předstihl svou dobu i že za ní zůstal pozadu. Druhý nacionalismus, který ho zajímal, byl židovský. Disraeliho romány jako Tancred a Alroy jsou literárními předchůdci sekulárního sionismu, který se ke konci jeho života teprve začínal rozvíjet.

Nešlo tedy o to, že by Disraelimu unikl vzestup nacionalismu, ale o to, že s výjimkou nacionalismu anglického a židovského byl proti němu. Byl sice ctitelem Byrona, obhájce řecké nezávislosti, ale zároveň byl příslušníkem generace (k níž patřil i Otto von Bismarck), která na rodící se balkánský nacionalismus pohlížela s nedůvěrou. Taková hnutí pokládal za nebezpečná, jejich ambice za neuskutečnitelné a důvody jejich nespokojenosti podle něho rozhodně nestály za válku.

Disraeli chtěl udržet Rusko dál od Turecka a myslel si, že toho půjde nejlépe dosáhnout mobilizací Británie a nátlakem na sultána, aby slíbil další soubor reforem, což by mocnostem umožnilo s úspěchem konferenci uzavřít. Turci ale chápali Disraeliho manévrování jako záruku Britů, že budou stát při nich; kromě toho porazili Srby a nechtělo se jim řídit se nevyžádanými radami. Cařihradská konference tak 20. ledna roku 1877 skončila neúspěchem a sultán odmítl také následný anglicko-ruský pokus, tzv. Londýnský protokol. Zmařena byla i Disraeliho poslední naděje, jak zabránit válce - dohoda s Rakouskem k odstrašení Rusů. Petrohrad ho ve Vídni předběhl a obě mocnosti v polovině března 1877 uzavřely tajnou dohodu stanovující sféry zájmů.

Takto pojištěné Rusko vyhlásilo na základě Londýnského protokolu 24. dubna válku Turkům. Derby odpověděl nótou zdůrazňující, že Británie zachová neutralitu, pokud válka neohrozí britské životní zájmy, k nimž patří Perský záliv, Egypt, Suezský průplav, Cařihrad a úžiny. Gladstone se svou bezvýhradnou podporou Ruska zašel příliš daleko a s přesunem ohniska zájmu z trpících křesťanů na nesnesitelné Rusy ztratila humanitářská frakce v britské politice rychle půdu pod nohama. Vášně veřejnosti se vystupňovaly v protiruskou horečku, v níž se zrodil i nový výraz - „hurávlastenectví". Disraeliho politika všeobecnou nevoli proti Turkům přečkala.

Disraeli, který si znovu mohl být jist podporou veřejnosti ve věci ochrany Turecka, se najednou ocitl v politické a osobní krizi. Lord Derby byl proti jeho politice do té míry, že ruskému vyslanci tlumočil nesouhlas kabinetu, čímž chtěl podle všeho ujistit cara, že Anglie nebude bojovat. To byla poslední roztržka dvou starých partnerů - konec třicetiletého vztahu. Na jeho místo se chystal nastoupit Salisbury, který byl sice v otázce obrany „nemocného muže" vyložený skeptik, na rozdíl od Derbyho však byl internacionalista. Rusové se mezitím ke konci roku, i když v červenci byli na jistý čas zastaveni u Plevna, dostali na sám práh Cařihradu. Salisbury otočil: větší ohrožení britských zájmů neviděl v Indii, ale ve Středozemí. Když Disraeli získal tajný souhlas kabinetu s vojenskou akcí na obsazení Kypru nebo Alexandrette, Derby rezignoval a Salisbury nastoupil na jeho místo.

Nastala ale katastrofa. Plevno podlehlo Rusům a zoufalý sultán se snažil dosáhnout křehkého příměří, které bylo podepsáno 31. ledna 1878 v Adrianopoli. Disraeli ve velkých obavách vypravil do Cařihradu flotilu šesti obrněných lodí. Car zatím v Petrohradu váhal, zda jej má obsadit; také tamní velitel, jeho bratr velkovévoda Nikolaj, tváří v tvář britské mobilizaci s rozhodnutím otálel. Než car vyměnil velitele, uběhl měsíc, a to už se proti uchvácení hlavního města Osmanské říše postavili i Rakušané, kteří také byli toho názoru, že Rusko zašlo příliš daleko. Rusové tedy v březnu roku 1878 vnutili Turkům Dohodu ze San Stefana, trestné mírové podmínky, které však zabránily útoku na Cařihrad.

Budování koalice

Disraeliho pohrůžka válkou zachránila Cařihrad. Disraeli překonal jak nesouhlas kabinetu, tak Gladstoneovu kampaň, politická atmosféra však byla otrávená a ztratil Derbyho. Přesto obrátil pozornost správným směrem: zjevný záměr Ruska zmocnit se úžin se nedal tolerovat; změnilo by to mezinárodní rovnováhu sil a ohrozilo britské životní zájmy.

Disraeli podporovaný sjednocenou Británií začal organizovat mezinárodní opozici vůči dohodě ze San Stefana, která by přes rakousko-ruskou dohodu z března 1877 vytvořila Velké Bulharsko táhnoucí se přes celý Balkán. Další klauzule rozšiřovaly ruskou kontrolu v Malé Asii. Dohodou ze San Stefana se cítilo být zrazeno i Rakousko. Disraeliho diplomacii se proto podařilo dát dohromady širokou koalici proti takové drastické změně na hranicích Osmanské říše, jak byly vytyčeny Pařížskou smlouvou z roku 1856. Rusové věděli, že k prosazení podmínek dohody potřebují mezinárodní souhlas. Doufali, že ho získají na kongresu v Berlíně, hlavním městě svého spojence, Německé říše.

Přípravou na Berlín byla anglicko-ruská dohoda, již vyjednal Šuvalov s Disraelim a Salisburym. Ruský diplomat, kterému dal nerozhodný car volnost jednání, se soustředil na dva cíle: na Besarábii a na města v černomořské oblasti Batumi a Kars. Britové neměli na Besarábii zájem, ale šlo jim o kompenzaci rozšíření ruského vlivu - o základnu ve východním středomoří. Dne 26. května Disraeli v naprosté tajnosti na­bídl sultánovi obranné spojenectví s Británií; Osmanská říše jí výměnou postoupila Kypr. Šuvalov, který o tom nevěděl, byl příjemně překvapen, když Britové souhlasili v otázce Batumi a Karsu. Šuvalov potom souhlasil, aby Bulharsko nebylo „větší", ale aby bylo rozdělené s tím, že sever bude autonomní a jih bude pod tureckou vládou, jak ji upraví kongres. Rakušané tak byli vtaženi do „gentlemanské dohody", která uzavřela severní Bulharsko expanzi. Otázka Bosny a Hercegoviny byla ponechána otevřena, i když Bismarck vybízel Rakušany, ať toto území, než se mocnosti sejdou, rychle obsadí.

Tato ujednání umožnila Bismarckovi naplánovat kongres s vědomím toho, že alespoň část věcí bude dohodnuta. Zpočátku se ale věci nevyvíjely tak dobře. Dne 14. června pustil jistý chtivý úředník z ministerstva zahraničí do britského tisku informaci o anglicko-ruské dohodě. Hrozilo, že se z kongresu stane fraška, a tak Lordu Salisburymu, aby neurazil čest účastníků, nezbylo než o této věci prostě lhát. Na konci června pronikly do tisku - tentokrát v Německu - další informace, prozrazující ujednání o Kypru. I to bylo popřeno, ale britští diplomaté se v tajnosti snažili urychlit získání chybějícího sultánova prohlášení, které by tuto transakci legálně zpečetilo (trvalo jim to až do 7. července). Kypr ale vyvolal Bismarckův obdiv a respekt. „Tomu říkám pokrok!", zvolal. Disraeli potom královně napsal: „Pokrok evidentně spatřuje v tom, když se zabere nějaké území."

Disraeli a Bismarck měli ve skutečnosti mnoho společného: lásku k Byronovi, odpor k prázdným frázím a klišé, dobrý nos na lidské slabiny a zálibu v duchaplném cynismu. Pro balkánský nacionalismus neměl pochopení ani jeden z nich, a když si řecká delegace zajistila půl hodinu pro sebe, aby obhajovala větší Řecko, oba státníci, jak bylo zřejmo, „spali spánkem spravedlivých". V politice byli oba naprostými realisty. A přestože dávali přednost aristokratické vládě, byli schopni za urozeností rozpoznat případné vadné myšlení. Je tedy přirozené, že oba nesnášeli Gladstonea. Brzy v sobě našli zalíbení a Disraeli psal královně o „pikantních" rozhovorech s Bismarckem, v nichž Bismarck použil řadu udivujících vyjádření, a mimo jiné si také stěžoval na císařovo chování! Bismarck zase v pozdějším rozhovoru ocenil jiný Disraeliho rys: „Bylo snadné s ním dělat obchody; člověk po čtvrt hodině přesně věděl, na čem u něho je." Stanovení pevného cíle a koncízní jednání tehdy představovaly dosti vzácné kvality.

K poslednímu náznaku dramatu v Berlíně došlo, když se Disraelimu zdálo, že Rusové chtějí odstoupit od dohod o Bulharsku. Disraeli nechal vejít ve známost, že si objednal zvláštní vlak, protože bude lepší rychle se vrátit do Anglie a připravit se na válku, jestliže kongres neuspěje. Tím přiměl cara a s ním i Bismarcka odkrýt karty. Německo už se nemohlo tvářit jako nezaujatý prostředník a muselo se rozhodnout, zda souhlasí či nesouhlasí se snahou Ruska získat úžiny. Německo s takovou snahou nesouhlasilo, což ještě prohloubilo carovu nejistotu, o níž už jeho zástupci neměli pochyb. Co se týče posledního kousku skládanky, Bosna a Hercegovina měla zůstat pod osmanskou svrchovaností, avšak v rakouské správě. Andrássi tak dostal, co chtěl - strategickou část Balkánu, ale bez přičlenění slovanského obyvatelstva, které by v dualistické monarchii popudilo Maďary.

Mír se ctí

Po podpisu Berlínské dohody 13. července se Disraeli triumfálně vrátil do Anglie. Ze svého úřadu v Downing Street vyhlásil „mír se ctí". Toto slovní spojení znovu zaznělo i o šedesát let později, přestože Chamberlain nepřivezl z Mnichova ani mír, ani čest. Pak se ale ozval Gladstone, který začal hřímat proti další dohodě s „ohavným Turkem". Disraeli mu zasadil slavný protiúder, když ho nazval „sofistickým řečníkem, opilým přívaly vlastní užvaněnosti". Gladstoneovy bohulibé činy neměly v salvách smíchu, který následoval, žádnou šanci.

Je dost snadné Berlínský kongres kritizovat. Většinou pouze potvrdil již přijatá rozhodnutí. Nad jednotlivými národy nabyly vrchu imperiální zájmy. Vyznačoval se příliš velkou domýšlivostí, arogancí a nevědomostí. S východní otázkou se nevypořádal, jen odsunul její řešení. Řada lidí vidí zdroje hrubých chyb z roku 1914 právě v ujednáních z roku 1878, zapomínají ale při tom, že chyby dělají hlupáci. Lidé, kteří byli vtaženi do první světové války, tvořili úplně jinou sestavu než ti, kteří se v Berlíně světové válce vyhnuli. Kongres celkem vzato odvedl práci, která takový konflikt odložila o více než třicet let.

Disraeli zvládl svůj úkol, aniž použil jediného anglického vojáka. Tuto kapitolu uzavřel v srpnu roku 1878, kdy už povýšen do šlechtického stavu jako Lord Beaconsfield vystoupil v Horní sněmovně s pamětihodným popisem situace na Balkáně:

„Žádný jazyk nemůže dost přesně popsat situaci v této části balkánského poloostrova - v Srbsku, Bosně a Hercegovině. Žádná slova dobře nepopíší politické intrikaření, neustálé soupeření, naprostou absenci smyslu pro veřejné dobro, nenávist všech ras, animozitu konkurujících si náboženství, neexistenci jakékoli kontrolní moci. V těchto končinách nemá méně než 50 000 nejlepších vojáků Evropy šanci vytvořit něco, co by se podobalo pořádku."

Vztah Bismarcka a Disraeliho má svou poslední a zvláštní poznámku pod čarou, jež se přímo týká Disraeliho snahy potopit Dreikaiserbund. Trvalo rok, než se podařilo splnit vždy obtížný úkol přimět Rusko dodržet slovo, ale v srpnu roku 1879 se už Rusko z Balkánu stáhlo. Měsíc nato, 26. září, přijel do Disraeliho venkovského sídla Hughenden na večeři německý vyslanec hrabě Munster. Probírali věc, již Disraeli později charakterizoval jako Bismarckův návrh na anglicko-německo-rakouské spojenectví. Historikové se rozcházejí v tom, zda šlo o návrh německý, nebo - jak to podal hrabě Bismarckovi - britský. Munster se podle všeho Disraeliho zeptal, co by Anglie dělala, kdyby se mezi Německem a Ruskem rozpoutala kvůli balkánským dohodám válka, a Disraeli odpověděl: „V tom případě se postaráme, aby byla Francie zticha." Bismarck se pak Munstera zeptal: „To je všechno?" (V roce 1914 by to bylo samozřejmě více než dost!)

Tento rozhovor byl možná určitou pomůckou v Bismarckově vyjednávání s Rakousko-Uherskem, jehož výsledkem bylo vojenské spojenectví ohlášené 7. října. Bismarck chápal, že Disraeliho taktika na Berlínském kongresu Dreikaiserbund skutečně rozštěpila, a oživení Zweikaiserbund mělo sloužit jako obrana před carem, který si nebezpečně často stěžoval na ochotu Němců stavět se v mezinárodních výborech zřízených k naplňování „míru se ctí", dohodnutého na Berlínském kongresu, na stranu Britů. Cesta do Londýna mohla být součástí Bismarckovy taktiky, jejímž cílem bylo přimět vždy váhavou Vídeň k rozhodnutí. V každém případě se zdá být vysoce nepravděpodobné, že by Disraeli souhlasil s trvalým plánem na izolaci Francie.

Tato epizoda má samozřejmě ještě jiný význam. Svědčí o tom, že Anglie a zejména Disraeli byli bráni v Evropě vážně. Disrealiho uspokojení nad tím, čeho dosáhl, však netrvalo dlouho. Británie se brzy zapletla do vzdálených válek k potrestání Afghánistánu a podrobení Zulů. Obě tato tažení zahájili imperiální úředníci, kteří neměli chuť o svých plánech informovat Londýn. Disraeliho konec dovršila trpká porážka. Ve volbách roku 1880 nad toryi jasně vyhráli Gladstoneovi liberálové a Gladstone si pospíšil, aby politiku svého předchůdce zavrhl.

Netrvalo dlouho a Rusové, kteří cítili, že Británie opouští svou angažovanost na kontinentu, přiměli sultána, aby válečným lodím zákazal přístup do Černého moře. Sultán za to nikdy neuskutečnil reformy, jež slíbil západním mocnostem. Antiimperialista a přívrženec malé Anglie Gladstone obsadil roku 1882 Egypt. V Evropě zbavené Disraeliho se Bismarck vrátil ke svým imperiálním intrikám. Dreikaiserbund se nikdy zcela nevzpamatoval, ale v kontinentálních kalkulacích už na Anglii mnoho nezáleželo - dokud Lord Salisbury v devadesátých letech britskou moc znovu neupevnil. Sám Disraeli byl toho všeho ušetřen. Devatenáctého dubna 1881 zemřel v klidu domova. Už tehdy byl legendou.

Harvey Sicherman je předsedou Institutu pro výzkum zahraniční politiky. Byl poradcem ministrů zahraničí Haiga, Shultze a Bakera.

The National Interest, podzim 2003, přeložil Jiří Ogrocký, kráceno a redakčně upraveno.