Diskuse

Letter to the Editor Kontextů o rozhovoru Milana Uhdeho

Milana Uhdeho mám rád. Mám ho rád za jeho umělecké dílo, které vznikalo za dobu posledního složitého a dlouhého více než půlstoletí, za způsob, jak se vyrovnával – nikoli na odiv dávaným disidentstvím – s těžkou dobou 70. a 80. let, za odvahu, hraničící s naivitou, se kterou se jako jeden z mála po roce 1989 pustil do politiky na pravé straně politického spektra (za což jsme mu byli vděčni, neboť jsme byli ukřičováni nafoukaným světem kultury, který byl – se svými nároky být, i pekuniárně, vysoce, a to aprioristicky uctíván a oceňován námi ostatními – zcela zákonitě na druhé straně polistopadového demokratizačního procesu), i za jeho zajímavé návraty k minulosti se svým Druhým čtením atd. atd.

Koneckonců jsem to všechno vyjádřil tím, že jsem mu v roce 2011 udělil prezidentskou Zlatou plaketu u příležitosti jeho 75. narozenin.

V Kontextech č. 6/2012 jsem však četl jeho rozhovor s Františkem Mikšem a s jednou jeho částí se nemohu smířit. Nejde mi tímto svým krátkým textem o příspěvek ke strašlivě zjednodušeně interpretované době devadesátých let u nás, na což jistě bude lepší chvíle, až odstoupíme o kousek dál a budeme o tom mluvit bez emocí (a bez pokusu politicky ovlivňovat dnešek), a navíc to není jen na pár vět. Jde mi spíše, a to výlučně přátelsky, o Milana Uhdeho a o to, aby nežil v bludu či omylu.

Vím, že to má u svých literárních kolegů a přátel těžké. Říká to ostatně i ve svém rozhovoru: „Ztíženou situaci jsem měl i jako nedávný politický spolupracovník Václava Klause … nikdo mně nic nevyčítal, jen mi v prvních letech po návratu z politiky zbylo málo kamarádů, kteří by se mnou rádi zašli do hospody“ (s. 8). Tomu více než rozumím a o to obdivuhodnější byl vstup Milana Uhdeho do politiky (kde ho ostatně jeho příliš mladí, rychle se v politice zabydlující kolegové v parlamentu také moc rádi neměli). On také jistě ví, že kdybych já nad tehdejší šedí a přízemní ambiciózností poslanců, kteří navíc měli velmi různé následné politické osudy, jeho zvolení předsedou Poslanecké sněmovny nevyvzdoroval, nikdy by tento vysoký ústavní post neměl. To neuvádím jako svou zásluhu, měl jsem na tom zájem. Moc jsem chtěl, aby tento post v této složité chvíli zastávala lidsky vyzrálá osobnost, ale přidělal jsem si tím i mezi poslanci ODS dost nepřátel.

Proto mne trápí některé jeho výroky. Na s. 7 svého rozhovoru píše, že někteří ekonomové tehdy, myšleno na počátku 90. let, „prosadili rozumné rozhodnutí, že privatizace nebude podléhat soudnímu přezkumu“ (s. 7). Nevím, ale tento názor jsem nikdy neslyšel. Nikdo o ničem takovém nikdy neuvažoval a také nevím, jak by se to mohlo udělat. Privatizace u nás probíhala podle existujících (dobrých či méně dobrých) zákonů a prováděli ji lidé – dobří či méně dobří, žádní andělé. Jaké soudní přezkoumávání měl či má Milan Uhde na mysli?

Na stejné stránce říká, že „morálka ustupovala praxi“. Čili je něco jako „morálka“ a něco jako „praxe“? Ani tomu nerozumím, žádné takové odlišení neexistuje. Spíše si myslím, že je ona „praxe“, neboli lidské chování v realitě života, a že jsou morální kritéria, která na hodnocení toho či onoho chování uplatňujeme. (Někdy se v těch kritériích shodujeme, někdy méně.) Že by morálka ustoupila právě v této chvíli a právě v této věci praxi, je populistická úvaha těch, kteří by se jakoukoli „praxí“ nikdy nechtěli pošpinit (a kterým vyhovuje jen zvysoka kázat), nebo těch, kteří by do té „praxe“ také chtěli, ale z různých důvodů se do ní právě v té chvíli nekvalifikovali. Ani já nechci zvysoka hodnotit, ale co jiného je např. „mimořádně nechutné, komerční psaní“, „vznik bulvárních periodik“, „kýč a komerční psaní, grafomanie nebo prostě pokus zjistit, co se bude prodávat“ (cituji z rozhovoru s bulharským spisovatelem Kisjovem ve stejném čísle Kontextů, s. 71–76), než ústup morálky ve prospěch kritéria nalézt na trhu literatury jisté volné místo. Má se to také nazývat „ústupem morálky před praxí“?

Jsem překvapen Uhdeho větou, že „někteří z nás na začátku devadesátých let navrhovali předsedovi ODS, aby se ostře vyslovil proti účasti jejích funkcionářů na privatizaci, a jaké zklamání zavládlo, když odmítl“ (s. 8). Nikdy žádný takový návrh nebyl, nikdy nešlo o „účast funkcionářů na privatizaci“, nikdy jsem nic takového neodmítl. Když vznikla kauza Miroslava Macka a jeho účasti na privatizaci Knižního velkoobchodu (jakkoli byla mediálně dezinterpretována), Miroslav Macek svou funkci místopředsedy ODS velmi rychle ztratil. Má Milan Uhde na mysli ještě jiné funkcionáře ODS, které si teď nevybavuji?

Milan Uhde pokračoval slovy „o pár let později už zněla týmž politickým klubem slova pochopení pro činitele, kteří chtějí z politiky samozřejmě něco mít“ (s. 8). Nevím, jaký politický klub má na mysli, ale i v tomto případě musím nesouhlasit. Mluví-li o vedení ODS, nic takového nikdy neznělo, drtivá většina z nás nikdy nic neprivatizovala.

Nejsmutnější je něco jiného. „Disidenti, inte­lek­tuá­lové, vědci, zkrátka takzvaní idealisté v politické soutěži s nositeli takových postojů prostě prohráli“ (s. 8). Nemohu přijmout, že jsou ve společnosti na jedné straně „nositelé takových postojů“ a na druhé straně „idealisté-disidenti, intelektuálové, vědci“ jako jiná složka lidského rodu. Disident je dočasná role v jisté politické situaci, nikoli moralistní charakteristika člověka. O intelektuálech napsal své Paul Johnson, abych to nemusel opakovat. A vědci jsou také normální lidé se všemi svými ctnostmi a nectnostmi. Opravdu takto vidí na konci roku 2012 Milan Uhde náš svět a naši společnost? To mne velmi mrzí.

31. 1. 2013

Václav Klaus

Vážený a milý pane prezidente,

díky za vlídná, ba laskavá slova i za noblesně vedenou polemiku. Dýchla z ní na mě atmosféra doby před nějakými dvaceti lety, kdy jsem ke svému prospěchu býval častým svědkem i občasným terčem Vaší přesné mušky: postřehl jste každou nepřesnost v promluvách a textech spolupracovníků.

Samozřejmě Vám nemohlo ujít, co jsem popletl v odpovědi na otázku přítele Františka Mikše týkající se „idealistů, disidentů a vědců“. Smísil jsem dva nezávislé problémové okruhy; první z nich už dávno pojmenoval zoufalý politik Komenský poté, co mírová smlouva uzavřená po třicetileté válce zklamala jeho velké emigrantské a evangelické naděje. Současné „krásné duše“ nazývané občas idealisty ho napodobují, aniž k tomu mají jeho důvody a zkušenosti; předem se vznešeně uzavírají do „ráje srdce svého“ a pohrdají „labyrintem světa“ a politiky. Zazlívám jim to stejně jako Vy.

Druhý okruh tvoří vnitřní konflikt mnohého současného českého politika, který se v „labyrintu“ pohybuje: příliš často podle mě sleduje jiné cíle než politické; propadá sklonu, který jsem kdysi nazval politickým živnostnictvím. Neprosazuje názory, nýbrž úzce ekonomické zájmy: cizí i své. Tento sklon se ve dvou uplynulých desetiletích nedařilo překonat a nedaří se to ani dnes. Nejsem si jist, zda se mnou budete souhlasit, ale na tuto skutečnost jsem chtěl kriticky ukázat, a vyjádřil jsem to špatně.

Zato musím trvat na vzpomínce na situaci, kdy Vás místopředseda České národní rady a poslanec ODS Jiří Vlach na podzim 1992 na stranické poradě požádal, abyste rozmluvil místopředsedovi ODS a místopředsedovi federální vlády Miroslavu Mackovi jeho privatizační aktivity. Nespoléhal bych se na svou paměť, ale mám o tom záznam v zápisníku: odpověděl jste, že byste byl rád, kdyby je nepodnikal, ale nebudete na ně kriticky reagovat, protože na nich není nic nezákonného.

Jsem přesvědčen, že šlo o významný precedens; v době, kdy se po čtyřicetiletém útlumu ustavovala představa politické slušnosti, měl jste příležitost ji vyhranit. Je mi líto, že jsem se s Vámi o to
nepřel. Nešlo pouze o privatizaci, ale o normu v širším smyslu.

Té se týkala i má zmínka o diskusi poslaneckého klubu ODS na téma, zda se mají poslanci podílet na lukrativně placeném členství ve správních a dozorčích radách státních a polostátních podniků. Zachovala se v mé paměti i v zápisníku. Řeč na obranu toho, že politikové chtějí z politiky „něco mít“, pronesl poslanec dr. Stanislav Volák. Stal se z něho později v rámci Unie svobody kritik pokleslé politické morálky, ale původně smýšlel jinak. Podle mě je poslanecké členství v těchto radách nešvar: poslanec je „full time job“; to byl Váš oblíbený výraz. I ten, jak vidíte, si vybavuji.

Za nedorozumění považuji to, že jste zásadně popřel oprávněnost mé chvály privatizační praxe; zákon o privatizaci za ni učinil odpovědnou vládu. Její rozhodnutí byla konečná, nepodléhala autoritě soudu, a to bylo dobře. Kdyby byla privatizace v zárodku vystavena možnosti přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí soudně, kdoví, kolik let by se táhla. Všichni autoři odmítnutých privatizačních projektů by se donekonečna odvolávali. O tom, že to tak bylo, musí kromě znění zákona existovat i nepřímé důkazy v podobě vystoupení opozičních poslanců, kteří tuto stránku privatizace napadali. Spolu s jinými kolegy jsem jim odpovídal v Poslanecké sněmovně: kdo vytýká privatizaci nemožnost trojinstančního soudního projednávání, dává najevo, že je proti ní a chce ji zablokovat s pomocí nekonečných soudních tahanic.

Doufám, že se ani v tomto bodě nemýlím a že o tom přesvědčím i Vás.

Upřímně Váš

Milan Uhde