Dilemata oranžových

Podle očekávání zvítězil v opakovaném druhém kole ukrajinských prezidentských voleb Viktor Juščenko se ziskem 51,99 %. (O vývoji do počátku prosince 2004 viz Revue politika č. 10/2004.) Jeho poražený sok Viktor Janukovyč získal 44,20 % (ani pro jednoho z nich, což ukrajinský volební zákon umožňuje) se pak vyslovila 2,34 %. Juščenkova převaha je tedy ve skutečnosti ještě o něco větší, než by napovídal výsledek něco málo přes padesát procent. Konkrétně zvítězil o 2 267 184 hlasů, tedy skoro o 8 %. Sama tvář nového ukrajinského prezidenta, znetvořená otravou (patrně) dioxinem, však výmluvně vypovídá o úpornosti souboje, jejž hlavní hrdina oranžové revoluce a jeho příznivci museli podstoupit. Souboj s drakem stávající oligarchie, podporované ruským imperiálním zájmem, byl lítý a vyústil v těsné vítězství, či spíše jen v remízu. Juščenko vyhrál velkou bitvu, nikoli však válku. A je otázkou, nemůže-li přinejlepším svést ještě několik dalších úspěšných bitev, ale zda vítězství v celém válečném tažení za něj nebudou muset dokončit až jeho případní následovníci.

Postupem času patrně porostou hlasy, že oranžová revoluce byla zrazena, nedotažena do konce, že noví lidé u moci přebírají manýry svých předchůdců, že se uzavíraly a uzavírají morálně pochybné kompromisy. To je však osud takřka všech revolucí - žádná z nich nedokáže naplnit ideály, které se v přelomových okamžicích, v čase velkého vzepětí, všem zdály tak jasné a skoro na dosah. Navíc již sama vítězná prezidentská bitva se neobešla bez významných kompromisů. Před Viktorem Juščenkem tak stojí celá řada velkých překážek. Za největší z nich nutno označit tzv. politickou reformu a samu otázku ukrajinské identity a státnosti.

Poliťreforma

Za klíčové datum lze považovat 8. prosinec 2004, kdy ukrajinský parlament (Nejvyšší rada) přijal tzv. politickou reformu, která oslabuje pozici prezidenta a posiluje parlament a vládu. Naplnil se tak vlastně plán, s nímž vládnoucí klan počítal jako s jednou z možných variant: převést centrum moci z prezidentského úřadu na premiérský a nechat populárního Juščenka zvítězit. Vítězný oblouk měl v tomto scénáři být nefalšovanou filmovou rekvizitou z lepenky a vítězův oř houpacím koněm. Vždyť kdo nebude chtít klam rozeznat, a takových bude mnoho, neuvidí. O to horší pak zavládne zklamání, až se z předvolebních sloganů vyklubají prázdné sliby, neboť svými odpůrci obratně "zimaginárnělý" prezident mnoho nesvede. Toto nebezpečí si však opozice dobře uvědomovala a vedla proti Kučmovým politickým reformám boj. Do začátku prezidentských voleb se je prosadit nepodařilo a možná i proto stávající moc zvolila ostřejší munici: jed a posléze i administrativní volební manipulaci. Otravu ale Juščenko přežil, byť údajně stačilo, aby do vídeňské nemocnice dorazil o pár hodin později ... a oranžová revoluce by se patrně vůbec nekonala. Mimo Ukrajinu by pak jméno Viktor Juščenko znalo asi jen pár specialistů, kteří by podezření z vraždy uváděli jako příklad nekonsolidovanosti ukrajinské (polo)demokracie.

Tím, že zůstal naživu, však Juščenko "donutil" Kučmu a spol. vynést kartu volební machinace. Proti ní ale povstali sami podvedení voliči, kteří prokázali velké odhodlání a vytrvalost. Vynutili si tak opakování druhého kola, jež dopadlo zhruba stejně, jak reálně dopadla jeho zfalšovaná premiéra. Nicméně ukrajinský případ výmluvně ilustruje známé Hérakleitovo "Nevstoupíš dvakrát do téže řeky". Opakované finále totiž proběhlo až po schválení politické reformy - a bez ní by se možná nekonalo vůbec, neboť vládní tábor ve změnách ústavy spatřoval nezbytnou garanci zachování alespoň části své moci. Opozice sice nakonec prosadila počátek platnosti reformy až od září 2005, respektive od počátku roku 2006, ale i tak hrozí, že se Juščenko stane "ročním" prezidentem. Posléze totiž přijde o řadu důležitých pravomocí a vládní kormidlo může opět spočinout v chapadlech oligarchických klanů, které mají v parlamentu převahu. Juščenko sice teoreticky disponuje jistým časem k prosazení nějaké jiné politické reformy a k uhájení pravomocí, ale proti tomu hovoří minimálně dvě zásadní skutečnosti. Za prvé, prezident by se tak vlastně stal nevěrohodným politikem, jenž neplní sliby. A za druhé, skutečný zájem na opětovném posílení Juščenkových pravomocí nemusí mít ani jeho vlastní, poněkud heterogenní politická formace Naše Ukrajina, jež v parlamentu disponuje zhruba jen pětinou křesel. Na ústavní změnu je přitom zapotřebí minimálně 300 hlasů, přičemž celá protikučmovská opozice nemá v parlamentu ani nadpoloviční většinu.

Juščenka k souhlasu s reformou doslova tlačil i vůdce opoziční socialistické strany Oleksander Moroz (jehož formaci třeba odlišit od prokučmovských sociálních demokratů Viktora Medvedčuka). Moroz kandidoval na prezidenta a podle oficiálních výsledků získal v prvním kole přes pět procent hlasů. Před "prvním druhým" kolem podpořil Juščenka výměnou za jeho slib podpory pro politickou reformu, kterou opozice dlouhou dobu odmítala. Podle svědectví "první dámy oranžové revoluce" Julie Tymošenkové v rozhovoru pro ukrajinský týdeník Zerkalo nedeli (50/2004) zněl původní návrh dohody mezi oběma politiky "po prezidentských volbách, do prvního ledna 2005". Lišák Moroz však prý navrhl formulaci "po prezidentských volbách" jako nadbytečnou vypustit a zůstalo tedy jen "do prvního ledna". Tymošenková souhlasila, neb "tehdy přece nikdo nemohl tušit, že proběhne ‚třetí kolo' voleb! Ovšem kromě Oleksandera Oleksanderoviče...." Poté, co se druhé kolo ukázalo být zfalšovaným a Ukrajinu zaplavila vlna demonstrací, Moroz Juščenkovi nekompromisně předložil jeho vlastní "úpis". Chtěl, aby dostál svému slibu a souhlasil s okamžitým odhlasováním politické reformy v parlamentu. Tedy s něčím, co tehdy tvrdě prosazoval kučmovský tábor. Moroz dokonce uraženě přestal vystupovat na opozičních demonstracích společně s Juščenkem a Tymošenkovou. Vzhledem k situaci nutno jeho chování hodnotit jako podraz a jako nahrávku Kučmovi na smeč. Vždyť Juščenko sice slíbil, že reformu podpoří, ale - de facto, nikoliv punktuálně na papíře - až po prezidentských volbách, což ostatně zopakoval před zaplněným kyjevským náměstím, když ho Moroz veřejně obvinil z nedodržování dohod. Nicméně celá "příhoda" též trpce vypovídá o přímo ocelové nátuře politiky. Morozovi je zřejmé, že úřad prezidenta patrně nikdy nezíská, zatímco pět až deset procent hlasů pro svou stranu by mohl výhodně kapitalizovat v parlamentních politických transakcích. A čím silnější postavení parlamentu, tím vyšší sázky budou ve hře. Je-li skoro ve všech zahraničních analýzách Morozova parlamentní frakce počítána k "oranžovým", uvedená příhoda varovně napovídá, že veškeré kalkulace ohledně budoucího vývoje nutno provádět s maximální opatrností.

"Nejde o to," vyjádřil se Moroz v rozhovoru pro Gazetu Wyborczu, "aby ‚zlého cara' Kučmu vystřídal ‚dobrý car' Juščenko, ale o to, aby nám nevládli žádní carové, o to, aby byla moc pod kontrolou společnosti - parlamentu a samosprávy." Proti tomuto pohledu ostře stojí názor Julie Tymošenkové. Nejdříve car, který vyčistí Augiášův chlév oligarchicko-banditské ukrajinské politiky, pak teprve možná luxus parlamentní demokracie, tvrdí ve zkratce "oranžová Julie". Její málo početná frakce ostatně jako jedna z mála hlasovala v parlamentu proti změnám ústavy. Juščenko osobně taktéž, nicméně značná část jeho stohlavé parlamentní skupiny Naše Ukrajina hlasovala pro.

A na parlamentu bude nyní záležet čím dál tím víc. Vždyť i za současných silných prezidentských pravomocí platí, že parlament musí schválit prezidentem navrženého premiéra a jeho vládě pak může vyslovit nedůvěru. Západem a středem země se sice přelila oranžová demokratizační vlna, složení Nejvyšší rady se však příliš nedotkla. Hlasy pro Juščenka v prezidentských volbách přímo nezměnily - a ani přímo změnit nemohly - rozložení sil v zákonodárném sboru. A v Nejvyšší radě, zvolené v roce 2002, mají "oranžoví" přinejlepším třetinu vlastních křesel. Juščenkovi proto patrně zbývá jen jedna realistická cesta: využít svého stávajícího i budoucího (ne zase tak zcela nepravomocného) postavení, síly vlastní parlamentní frakce i ostatních opozičních skupin, a budovat spojenectví s částmi dosavadního vládního tábora, jimž pochopitelně musí něco nabídnout. Tedy cesta kompromisu, ba velmi problematických aliancí. A nejen těch na půdě parlamentu. Namísto okázalé "spanilé jízdy" tedy zákopová válka. Ale i tímto způsobem může Viktor Juščenko prosadit mnoho dobrého a výrazně Ukrajinu posunout směrem k západním standardům v politice i v podnikání. Výrazně posunout, nikoliv radikálně přetvořit. Je to hodně, nebo málo? Vzhledem k ideálu asi málo, vzhledem k výchozím poměrům docela dost.

Politická reforma znamená přechod ze superprezidencialismu k poloprezidencialismu a tedy do budoucna ještě další zvýšení váhy rozložení míst v parlamentu. Pro konečný úspěch Viktora Juščenka a oranžové revoluce tak budou rozhodující parlamentní volby na jaře 2006. Teprve jasná (oranžová) parlamentní většina umožní Juščenkovi naplnit jeho reformní záměry. Definitivně se proto rozhodně až za rok. Politická reforma navíc prodloužila funkční období Nejvyšší rady na 5 let a volby by měly proběhnout podle poměrného systému s tříprocentní klauzulí. Volby z jara 2006 tak pravděpodobně rozdají významné mocenské karty (včetně dvou až tří ze čtyř es) až do roku 2011.

Co je Ukrajina?

Situace na Ukrajině tedy bude dosti složitá, i kdyby se zástupy Juščenkových a Janukovyčových přívrženců zhruba rovnoměrně rozprostíraly po celé zemi. Vše však ještě komplikuje existence dvou Ukrajin - prozápadně orientované, protiruské, ukrajinsky národní, spíše zemědělské západní Ukrajiny a proruské, ba rusifikované či přinejlepším národnostně dosti nevyhraněné a průmyslové Ukrajiny východní. Jádro ekonomiky tedy leží v prezidentovi nepřátelském Donbasu, který navíc odmítá budování novodobého ukrajinského národa odlišného od národa ruského (jehož kořeny leží v Kyjevské Rusi ...). Národ (národnost), státnost a demokratizace ale tvoří tři vzájemně propojené skutečnosti, které lze trvale mít jen všechny tři pohromadě. Chybí-li jeden z uvedených článků, problematizují se zbylé dva. Národu bez vlastního státu hrozí asimilace, státu bez národa či mnohonárodnostnímu státu s úřední, imperiální nebo ideologickou "ideou" schází buď raison d'etre (například v podobě známé Palackého věty "Kdyby Rakouska nebylo..."), či přirozená autorita zdola (tedy legitimita), anebo obojí. Diktatura zas každý národ přinejmenším dusí, podvazuje jeho tvůrčí síly. A demokratizace pak přináší atomizovaným jedincům možnost a právo zformovat se v kolektivní subjekt, jenž si je vědom sebe sama. Což se děje slovem a písmem - tedy pomocí jednoho (jednotného) jazyka. Jazyka kulturního, živého nebo oživovaného. Ukrajina nemá jasno v žádném ze tří vyjmenovaných pilířů; ve všech třech má přinejlepším polojasno. Národní identita není dosud vyhraněná a zformovaná, a to ani v západní části země. Státnost ohrožuje Damoklův meč odtržení proruského východu, dodnes sporný statut Krymu (možná spíše danajského Chruščovova daru), oligarchická nadvláda nad právem i státními strukturami, rakovina korupce a bezostyšné exploatace státního rozpočtu pro klanové cíle. A skutečná demokratizace pak s Juščenkem sotva začala, přičemž ji mohou snadno přibrzdit, ba pohřbít výše uvedené skutečnosti. Tři spojené bludné kruhy - to je současnost i budoucí velké nebezpečí pro Ukrajinu.

A úplně na závěr nutno připojit jedno vážné upozornění - to aby se snad někdo povýšeně nepozastavoval nad ukrajinskou zaostalostí. V podstatě velmi podobným problémům totiž nyní čelí proces evropské integrace. Ten také musí vyřešit nejednoduchý vztah mezi státností, národní identitou a demokracií. Zatím jsme se dočkali převážně jediné odpovědi - nárůstu byrokracie, jež počíná dusit demokracii.