Diktátor, nebo mučedník? Engelbert Dollfuss a rok 1934

Během sedmdesáti let, která uplynula od dvouletého období Dollfussovy vlády, proběhla v rakouské i zahraniční historiografii řada diskusí na téma přelomových událostí První rakouské republiky. I když ve většině odborných prací není postava Dollfusse explicitně zmiňována, chápání jeho osoby přímo souvisí s analýzou celého systému, který nahradil demokratické zřízení v Rakousku. Tradované levicové pojetí charakterizuje roky 1932-1934 jako fázi vývoje, v níž byla zrušena parlamentní demokracie. Občanská válka v Rakousku, která byla důsledkem autoritativního kursu vlády, je ještě dnes politicky bolestivou záležitostí. 12. únor 1934 zanechal hluboké rány v historickém vědomí sociální demokracie.

Jiný pohled naopak zdůrazňuje, že Engelbert Dollfuss padl jako první a jediný státník na světě v boji proti nacismu. Jeho osobní nasazení v zápase Rakouska proti Hitlerovi umožnilo bezprostřední poválečné generaci hodnotit období let 1933-1938 tak, aby se usnadnily počátky Druhé rakouské republiky. Společné prohlášení první koaliční vlády lidovců (ÖVP) a sociálních demokratů (SPÖ) z roku 1946 pak mohlo díky Dollfussovi argumentovat, že „Rakousko kladlo praktický odpor agresivní politice Hitlera jako první svobodný stát a že tak činilo pět let jako jediný stát".

Můžeme spekulovat, zda by došlo k pádu demokracie v Rakousku i k boji proti nacismu od jara 1933 do léta 1934 za předpokladu, že by byla v květnu 1932 jmenována kancléřem jiná osoba než křesťanskosociální politik Dr. Engelbert Dollfuss. Objektivně posoudit úlohu tak sporného státníka je velmi obtížné. Zdařilá charakteristika osobnosti vyžaduje diferencovaný přístup k ní a k režimu, na jehož vytváření se podílela. Abychom pochopili politické činy Engelberta Dollfusse, je třeba popsat také myšlenky, životní postoje a snahy jeho mládí a studentských let.

Mládí a kořeny

Dollfuss byl rolnický syn z Dolních Rakous. Narodil se 4. října 1892 v Texingu. Po absolvování gymnázia v Hollabrunnu odešel na studia práv do Vídně. Vypuknutí první světové války znamenalo podobně jako u řady Dollfussových vrstevníků předěl v jeho životě. Mladý Dollfuss přes tři roky bojoval jako dobrovolník na italské frontě v Tyrolsku. Stal se nadporučíkem u proslulého pluku Kaiserschützen. Pro svou upřímnou povahu a statečnost si i přes svůj malý vzrůst brzy získal popularitu mezi vojáky. Nazývali ho Dolli. Po válce dokončil právnická studia na Vídeňské univerzitě. Po celý rok 1921 pobýval na stáži v Berlíně, kde poznal svou budoucí ženu Alwinu Glienkovou. Po návratu z Německa si pak ve Vídni prohluboval právnické vzdělání a 10. června 1923 byl promován doktorem.

Během svých studií navázal rovněž cenné kontakty zapojením do politického života studentských spolků. V Berlíně se zúčastnil aktivit sdružení Franco-Bavaria. Ve Vídni patřil k tzv. národnímu křídlu vídeňských korporací Cartell-Verband (C. V.). Ve druhé polovině roku 1919 dokonce zastával funkci sekretáře v Deutsche Gemeinschaft. Cílem této společnosti bylo prosazovat spojení katolictví a nacionalismu v politice. Přestože se zasazoval za připojení Rakouska k Německu, podřizoval národní myšlenku katolictví. Dollfuss byl i po svém nástupu do úřadu v roce 1932 přesvědčeným zastáncem anšlusu a zdůrazňoval význam společných prvků, které sdílelo Rakousko s Německem. Až pod tlakem nacistických teroristických útoků na vládu i na svou osobu začal Dollfuss vyzdvihovat myšlenku svébytného Rakouska. I přes tuto konfrontaci byl však pro Dollfusse německý charakter Rakouska samozřejmý a veřejně se k němu hlásil: „Vždy jsem zdůrazňoval, že my Rakušané jsme Němci a žijeme v německé zemi."

Přednášky Othmara Spanna na Vídeňské univerzitě Dollfussovi poprvé zprostředkovaly univerzalistické učení o stavovském uspořádání. Spannova vystoupení našla u mladého muže nadšený ohlas. Přesně odpovídala kritice marxismu a individualismu, která byla stále přítomná u studentské generace 20. let. Duchovní postoj studentských spolků je možno charakterizovat jako snahu o reformu společnosti. Ta měla spočívat v překonání materialismu a v posílení ducha soudržnosti a tím přispět k záchraně německé křesťanské kultury. V letech 1922-1923 zažil Dollfuss také antisemitské nálady na Vídeňské univerzitě. Antisemitismus katolického ražení nazíral na židy ne z hlediska rasového, ale nábožensky. Nepožadoval jejich zničení, ale naopak obrácení židů na katolickou víru a tím i jejich vykoupení. Dollfuss v židech sice viděl nositele materialismu, nebyl však podle historika Gerharda Jagschitze přesvědčeným antisemitou.

Existovala řada Dollfussových názorových opor, kterých se od mládí držel a které nikdy během své kariéry nerevidoval. Mezi ně patřila katolická víra a kult vyváženého selského způsobu života. Rolnické prostředí, ze kterého Dollfuss pocházel, pro něj představovalo základní studnici lidských principů. Obsahovalo v sobě duchovní potenciál, z něhož měl vzejít ozdravný proud obnovy Rakouska. Dollfuss se k tomu sám vyjádřil: „Hospodářské zajištění a zachování rolnického stavu je osudové pro budoucnost našeho národa." V době berlínských studií státovědy, práva a národohospodářství se zabýval uspořádáním zemědělské produkce. Jedním z modelů, nad kterými uvažoval, bylo tzv. družstvo (Genossenschaft). Dollfuss si nepředstavoval státní institucionalizovanou formu hospodaření, ale svobodné společenství lidí vedené jasnými zásadami autority, přitom však v sociálním duchu. Družstvo mělo v jeho pojetí nejen materiální, ale také etický význam. Sociální komponenta Dollfussova myšlení nevycházela z marxistického postoje a materialismu, ale z katolické sociální doktríny. Socialismus měl být naplněn křesťanským duchem. Přestože Dollfussovi vadil proticírkevní postoj socialistů, nemůžeme kancléřovy budoucí antipatie k sociální demokracii hledat v období jeho studentských let.

Zájem o zemědělství ovlivnil i Dollfussovu profesní kariéru. Ve 20. letech zastupoval Rakousko ve Společnosti národů jako expert na zemědělskou politiku a byl mluvčím Rakouska na mezinárodních hospodářských konferencích. Spoluzakládal Dolnorakouskou zemědělskou komoru a v roce 1927 se stal jejím ředitelem. Jako uznávaný agrárník byl v roce 1931 navržen na funkci ministra zemědělství ve vládě Otto Endera. Jako politik zastával názor, že rolnickou společnost nelze hodnotit pouze z hlediska produktivity. Na rakouském a evropském trhu se však po první světové válce změnily podmínky. Zemědělský způsob života a uspořádání agrární komunity na základě soudržnosti a solidarity pramenící z lásky k bližnímu nebylo možno udržet. Už poslední třetina 19. století byla ve znamení nových trendů v zemědělství, které se po první světové válce dostávaly do Evropy. Do budoucna to znamenalo buď hlubokou krizi tohoto odvětví, nebo přizpůsobení se modernímu způsobu produkce. V úvahách o neodvratnosti této změny tkvěly kořeny Dollfussovy nedůvěry ke kapitalismu a principu svobodného trhu. Dollfussovy základní životní postoje vedly samozřejmě k odmítání marxismu i rasistické ideologie nacismu. Ke kořenům svého mládí se Dollfuss vracel na vrcholu své kariéry v letech 1933-1934. Uprostřed boje s Třetí říší apeloval na selský pojem demokracie a vlastenectví z doby monarchie za první světové války.

Homo politicus

Engelbert Dollfuss patřil vedle Kurta von Schuschnigga a Otto Endera k mladší generaci členů Křesťanskosociální strany. Z pověření kancléře Carla Vaugoina zastával například v roce 1930 funkci prezidenta Rakouských spolkových drah. Byl chápán jako přímý nástupce nemocného Ignaze Seipela. Přes podporu části konzervativních kruhů a církve byl jako jeden z mála katolických předáků přijatelný i pro levici. Levicový historik Charles Gulick považoval ministra zemědělství Engelberta Dollfusse za opravdového demokrata: „Dollfuss věřil, že jediným řešením, které může vyvést Rakousko z krize, je spolupráce rolníků a dělníků." Na počátku svého kancléřství udržoval Dollfuss navíc dobré osobní kontakty s vůdci Sociálně demokratické dělnické strany Otto Bauerem a Juliem ­Deutschem. Dollfussovy antipatie k sociálním demokratům, které nám zprostředkovává levicová literatura, přišly až později, ve druhé polovině roku 1932. K jejich zesílení přispěly vzájemné urážky a podceňování Dollfusse Otto Bauerem. Sociálně demokratický vůdce a intelektuál Otto Bauer přehlédl, že pohrdání a kritika, mířené proti Dollfussově osobě, povedou v kancléřových očích k identifikaci jeho osoby se stranou. Dollfuss se tak utvrdil v představě, že dohoda se socialisty není možná.

Je třeba zdůraznit, že v době jmenování kancléřem nebyl Dollfuss zatížen předchozími politickými spory Křesťanskosociální strany a sociální demokracie a byl ještě ochoten přizvat opozici do vlády. Přes podporu řady křesťanskosociálních zemských organizací i prezidenta Wilhelma Miklase neměl však ve straně silné postavení. Byl považován spíše za přechodného kancléře. Vedení sociální demokracie trvalo na jaře 1932 na požadavku nových voleb a ze stranických důvodů účast na vládě odmítalo. V Křesťanskosociální straně převládl rovněž proud, který si přál zachování pravicové koalice i za cenu ústupků ve prospěch Heimwehru. Podle interpretace Franze Schausbergera byl okamžik sestavení vlády Engelberta Dollfusse poslední šancí pro demokracii v Rakousku. Ztroskotáním pokusů o vyjednávání mezi socialistickým a křesťanskosociálním táborem byla porušena zásada tzv. proporční demokracie. Další vývoj ukázal, že odmítání krizového konsensu mezi pravicí a levicí nezůstalo bez následků. Aby mohl Dollfuss 20. května 1932 vytvořit koalici, spojil se s politickou organizací zastupující v parlamentu část hnutí Heimwehr.

Proč vůbec Dollfuss přijal pověření prezidenta Wilhelma Miklase sestavit vládu? Není jednoduché retrospektivně analyzovat kancléřovy úmysly. Protože existuje málo přímých dokladů o Dollfussových myšlenkových pochodech v krizovém období 1932-1934, musíme se pokusit cíle kancléře vysoudit z celkových souvislostí. Dollfuss považoval úkol vyvést Rakousko z krize za misi od Boha, ne za demokratický mandát lidu. Během jednání o sestavení vlády v květnu 1932 knížeti Starhembergovi řekl: „Nepovažuji své pověření spolkovým kancléřem za přechodný politický mandát, ale za poslání." V souvislosti s jeho vlastním chápáním významu sestavení nové vlády je třeba poukázat na Dollfussův náboženský zápal. Převzal svůj úřad jako úkol, k němuž byl určen od Boha. Tento postoj může vysvětlit skutečnost, proč vůbec Dollfuss tuto nezáviděníhodnou nabídku přijal. V roce 1932 neexistovaly vyhlídky na uspokojivou stabilizaci politické ani hospodářské situace. Ještě na podzim téhož roku se Dollfuss snažil vládnout parlamentně. Maďarský historik Lájos Kerekes potvrzuje, že kancléř neměl v prvním období svého působení politický plán, natož aby pomýšlel na radikální zvrat demokratických poměrů. Rovněž se však necítil být do úřadu povolán proto, aby ustupoval požadavkům sociálních demokratů.

Chceme-li politickou osobnost Engelberta Dollfusse historicky zařadit, musíme jej hodnotit nejen v rovině potenciálních cílů, ale především v přímých souvislostech s jeho činy během vykonávání úřadu. Kancléř Dollfuss se stal jednou z nejkontroverznějších postav První rakouské republiky v okamžiku, kdy za podpory části hnutí Heimwehr a Mussoliniho demontoval v Rakousku demokracii a transformoval zemi v autoritativní režim. Zároveň však udržel nezávislost Rakouska a postavil se nacistické hrozbě ve vlastní zemi i zahraničněpolitické ofenzívě Třetí říše. Z pohledu těchto dvou výsledků jeho politického působení je také nejčastěji hodnocen. Na jedné straně je Dollfuss považován za „vraha dělníků", na druhé straně za mučedníka a člověka, který převzal kancléřskou odpovědnost jako povinnost a posvátnou misi v objektivně bezvýchodné politické situaci.

Odborář Johann Schorsch hodnotil Dollfussovo počínání jako snahu o „nastolení fašismu". Tento názor je pochopitelný. Občanská válka tradovaná v historiografii pod pojmem „12. Februar 1934" překryla všechny dosavadní zkušenosti rakouské sociální demokracie a zpečetila období krize demokracie brutálním způsobem. Tak se nám jeví střet dvou rozhodujících politických a ideologických táborů v Rakousku s odstupem času. O to větší dopad musely mít tyto události na současníky. Přesně jak poznamenal Ernst Hanisch: „...Sociálně demokratické dělnictvo ztratilo v opravdovém smyslu slova svou vlast, svůj životní svět, dělnický domov (das Arbeiter­heim). Myslím, že za to nese historicko-politickou odpovědnost Engelbert Doll­fuss."

V levicové literatuře je Engelbert Dollfuss synonymem pro „austrofašismus". Peter Huemer vidí kroky jeho vlády od října 1932 jako vykalkulovaný postup. Příklonem Dollfussovy koalice k autoritativnímu řešení zdůvodňuje svou tezi o „státním převratu na splátky". Podle této interpretace nepostupovala vláda pod vedením Křesťanskosociální strany proti sociální demokracii frontálním útokem, protože by způsobil občanskou válku a oslabil obranyschopnost Rakouska proti nacismu. Demontování demokracie ruku v ruce s odstavením socialistů od politické moci po 4. březnu 1933 probíhalo postupně. Podle většinového názoru byla právě vláda Engelberta Dollfusse motorem zásadní reformy ústavněprávního uspořádání Rakouska. Co se týče osoby kancléře, musíme zohlednit, že jej k moci nevynesla masová fašistická strana za nadšeného souhlasu velké části národa. Proto se necítil být diktátorem a nepovažoval „křesťanský stavovský stát" za fašistický systém. Engelbert Dollfuss byl současníky považován za postavu ve středu rakouské politiky. Mohl však vůbec být hlavním hybatelem událostí? Zabýváme-li se historickou úlohou jeho osobnosti, musíme zohlednit i tuto otázku. Podle německého historika Ernsta Nolteho „se v parlamentu hlavní politické strany ochromily do té míry, že způsobily zneschopnění tohoto důležitého státního orgánu, a nacismus zaznamenal v zemi mohutný vzestup. Novému spolkovému kancléři [E. Dollfussovi] nezbývalo nic jiného, než vládnout autoritativně." Dollfuss měl dvě vlastnosti, které mu pomohly v kariéře: schopnost pohotově využít situace a smysl pro dramatičnost. To mu na jedné straně dávalo vůči jeho protivníkům psychologickou výhodu toho, který politicky jedná, na druhé straně však uvízl v „bludném kruhu" vlastní aktivity. Dollfuss nebyl homo politicus, přestože ho pro jeho bystrý úsudek zahraniční pozorovatelé často obdivovali. Během svého úřadování nebyl s to realisticky odhadnout rozložení politických sil a nasadit ty prostředky, kterými disponoval, aby vyvedl Rakousko z krize. Čtenáři se mohou v této souvislosti zamyslet: Který z evropských státníků dokázal v té době najít pro svou zemi schůdnou cestu z krize?

Bojovník proti nacismu

Důležitým výsledkem dvouletého působení rakouské vlády bylo přechodné uhájení nezávislosti Rakouska na Třetí říši. Dollfuss ubránil s podporou rakouských vlastenců a Mussoliniho samostatnost Rakouska, tak zní teze části odborníků. Podle této interpretace nebyl historicky nejdůležitější konec demokracie ani občanská válka, nýbrž zachování Rakouska jako státu. Kancléř Engelbert Dollfuss zorganizoval první státní odpor proti expanzi Třetí říše a položil jako jediný státník na světě život v boji proti hitlerismu. Nacisté ho zavraždili při pokusu o puč ve Vídni 25. července 1934. Boj rakouské vlády proti Hitlerovi měl evropský význam. To byl i přes všechny nedostatky Dollfussova režimu pozoruhodný výkon.

Dollfussovo katolictví nebylo slučitelné s iracionalitou politického chování Hitlera a proticírkevní a totalitní nacistickou ideologií. Už v roce 1930 budoucí ministr Dollfuss prohlásil: „Boj proti nacismu pro mne není ani tak bojem proti politické straně, která chce získat moc, pro mne je to boj proti mylnému světovému názoru." V roce 1933 prodělalo politické přesvědčení Engelberta Dollfusse osudovou - dalo by se říci až tragickou - změnu. Kancléř přestal být přítelem anšlusu a začal zdůrazňovat rakouskou jedinečnost a práva Rakušanů na nezávislé Rakousko. Nesouhlas Dollfusse s hitlerismem však neznamenal odmítání Německa jako takového.

Od jara 1932 byla NSDAP v Rakousku na vzestupu. Proto také Dollfuss opakovaně nabízel nacistickým pohlavárům vyrovnání. Měl podmínku, že uznají suverenitu Rakouska a jeho vlády. Hitler ale odmítal spolupráci s Rakouskem jako rovný s rovným. Věřil, že za pomoci teroru donutí kancléře Dollfusse k ústupkům. Tím se stali z nacistů a Dollfussových přívrženců nepřátelé na život a na smrt. Hitler rakouskému kancléři prostřednictvím Theo Habichta vzkázal: „Když nám pomůžete k anšlusu, stanete se velkým mužem. Když budete proti nám, nezískáte nic. Zkuste se nám postavit do cesty a rozdrtíme vás jako všechny ostatní naše nepřátele." 3. října 1933 kancléře postřelil nacistický atentátník Rudolf Dertil. Dollfuss se stal mučedníkem. Bojoval jako David s nacistickým Goliášem. Z úst rakouských vládních představitelů zaznívala v letech 1933-1934 zdrcující kritika na adresu nacistického hnutí. Před celou Evropou odhalovala zločinecký charakter hitlerismu v době, kdy ostatní státy nacismus tolerovaly. Výrazem protikladu Dollfussova Rakouska a nacismu byl křesťanský symbol - berličkový kříž (Kruckenkreuz). Poprvé se oficiálně objevil 11. září 1933 na vlajce v květnu téhož roku založené Vaterländische Front (VF). Měl sjednocovat všechny Rakušany v duchu vlastenectví a symbolizovat křesťanskou myšlenku oproti „pohanskému" hákovému kříži. V rétorice politického katolicismu byla „rakouská mise" Dollfussova režimu prezentována jako „křížové tažení". Na shromáždění 11. září 1933 kancléř Dollfuss pronesl: „Tak jako věřili křižáci, tak jak zde před Vídní [v roce 1683] kázal Marco d'Aviano ‚Gott will es' - tak vzhlížíme k budoucnosti s důvěrou: ‚Gott will es'."

„Heldenkanzler" a mučedník

Dopoledne 25. července 1934 začalo osobní drama kancléře Dollfusse. Uprostřed zasedání Ministerské rady informoval major Emil Fey Dollfusse o hrozícím nebezpečí. Bylo to jen několik desítek minut předtím, než SS-Standarte 89 v nákladních autech vyrazila z tělocvičny německého klubu v Siebensterngasse na cestu ke kancléřství. Vládu i Rakousko zachránila rychlá reakce kancléře Dollfusse. Poradu ukončil a ministry poslal do jejich úřadů. Rovněž dal alarmovat vídeňskou posádku. Na místě zůstal z vedení jen on a ministr Fey. 144 příslušníků jednotky SS odzbrojilo stráže u vrat kancléřství a vběhlo ve 12.53 do budovy. Otto Planetta, který vedl jednu skupinu rebelů, kancléře dostihl a dvakrát ho střelil do krku. Engelbert Dollfuss krvácel. Pučisté umírajícímu odepřeli lékařskou pomoc i kněze. Skonal o tři hodiny později se slovy: „Chtěl jsem pouze mír. Kéž Bůh těm druhým odpustí." Zemřel za nezávislost Rakouska, pro kterou žil a za niž bojoval od převzetí svého úřadu. Zatímco kancléř Dollfuss bojoval o život, byli rebelové v kancléřství obklíčeni. Rovněž nacistická povstání, která vypukla ve spolkových zemích, byla poražena armádou za pomoci Heimwehru a tisíců dobrovolníků. Žádné lidové povstání ve prospěch NSDAP se nekonalo. Nebyl zaznamenán ani případ, že by část rakouských vojáků přeběhla k pučistům.

Dollfussova smrt vyvolala odezvu nejen v Rakousku, ale i ve světě. Neue Zürcher Zeitung komentovaly událost následovně: „Kancléř Dollfuss musel boji za nezávislost Rakouska obětovat život. ... Celé Evropě je však dnes jasné, že jde o víc! ... Nacistický teror se odhalil jako předvoj anarchie, která bude ohrožovat společenství všech ostatních států." Křesťanský stavovský stát měl viditelného nepřítele v podobě nacismu. Dollfussovou smrtí získalo „nové Rakousko" strážného patrona a mučedníka, jehož krev světila všechny další počiny režimu. Mohli si nástupci zavražděného kancléře klást za cíl něco jiného než plnění Dollfussova odkazu? V srpnu 1934 kníže Starhemberg pronesl v rozhlase: „Jsme naplněni svatou povinností vynasnažit se, abychom pomohli Dollfussovým myšlenkám k vítězství." Engelberta Dollfusse chápali lidé za jeho života jako sedláka, po smrti to byl Heldenkanzler. Stal se typem trpělivého člověka, který trpí a plní svou povinnost a obětuje se jako křesťan. Kancléřovým odkazem byla láska k Rakousku. Tím se stal boj proti nepřátelům země a pořádku „svatou válkou".

Závěr

Dollfuss byl považován za zachránce vlasti a svatého mučedníka „nového Rakouska". Mrtvý kancléř dával iluzi, která však měla být brzy zničena. Stavovskému státu, který vedl po zavraždění Dollfusse nacisty 25. července 1934 Kurt von Schuschnigg, chyběla podpora socialistické části rakouského obyvatelstva. Kancléř Schuschnigg převzal protinacistický odkaz svého předchůdce, od roku 1936 se však dal na cestu ústupků. Nejdůležitějším důvodem tohoto obratu byla změna v německo-italských vztazích v důsledku agrese Itálie do Habeše. Stavovský stát nemohl být bez zahraniční podpory a pro svou vnitřní slabost trvalou hrází proti nacismu. Anšlusem 12. března 1938 bylo Rakousko připojeno ke Třetí říši.

Vývoj k nedemokratické formě vlády v Rakousku za asistence spolkového kancléře Dollfusse nebyl nevyhnutelný. Žádná vláda, ani ta rakouská, nebyla determinována k tomu, aby vládla bez parlamentu. Proto je kritická analýza pozadí Dollfussovy vlády nezbytnou součástí každého historického zamyšlení na toto téma. Osobu kancléře Dollfusse je třeba chápat v aktuální politické rovině na základě zkoumání faktů a historizovat jeho osobnost v rakouských dějinách.

Martin Jeřábek (1977), v současné době působí na Fakultě sociálních věd UK jako asistent a doktorand. K problematice meziválečného Rakouska právě publikoval monografii Konec demokracie v Rakousku 1932-38. Politické, hospodářské a ideologické příčiny pádu demokracie. Vedle evropského dění mezi válkami se specializuje na politické systémy německy mluvících zemí a sleduje aktuální evropskou politiku Spolkové republiky Německo.