Dětská prostituce v českém pohraničí

Koncem října a počátkem listopadu 2003 se stala jedním z dominantních témat českých médií dětská prostituce v českém pohraničí. Příčinou zvýšeného zájmu nebyl konkrétní trestný čin či soudní proces, ale informace, které byly zveřejněny na tiskové konferenci pořádané v Berlíně při příležitosti vydání publikace Cathrin Schauerové Děti na chodníku. Zpráva z česko-německé hranice. Prezentace se zúčastnila i manželka německého prezidenta. Publikaci v nakladatelství Horlemann vydaly německá pobočka UNICEF a organizace ECPAT („End Child Prostitution, Pornography and Trafficking") Deutschland e. V. Autorka v poměrně vágních konturách informuje o údajně obrovském rozsahu dětské prostituce v ČR při bavorských a saských hranicích. Bezpečnostní složky ČR se díky formě a medializaci problému dostaly do nezáviděníhodné situace, protože jejich vysvětlení a argumentace, včetně realistického zhodnocení neurčitosti a tedy i nevěrohodnosti zprávy ze strany Ministerstva vnitra, byly s ohledem na „atraktivnost" tématu v podstatě a priori odsuzovány jako „nevěrohodné výmluvy" a snaha „zamést vše pod koberec".

„Kinder auf dem Strich"

Autorka knihy Děti na chodníku se označuje za sociální pracovnici, resp. „streetworkerku", která se od roku 1996 angažuje proti sexuál­nímu zneužívání dětí v česko-německém pohraničí. V úvodu knihy popisuje svůj vstup do projektu KARO („Sozialprojekt zum Schutz der Prostituiten vor HIV/AIDS und sexuell über­tragbaren Krankheiten" - Sociální projekt k ochraně prostituujících před HIV/AIDS a sexuálně přenosnými nemocemi). Následně stručně popisuje celosvětovou dimenzi problematiky dětské prostituce a zneužívání dětí i konkrétní dopady na psychiku dětí.

V další části se zabývá dětskou prostitucí v českém pohraničí. Není zde však obsažen zásadnější chronologický a daty podložený přehled, ale pouze konstatování, že s napojením na „bordely" se objevila po roce 1990. Poté je uvedeno, že v rámci projektu bylo sledováno asi 500 dětí a mladistvých, přičemž podle věkové skupiny je rozdílný poměr chlapců a dívek. U dětí do tří let bylo pohlaví údajně ne vždy určitelné. U čtyř až šestiletých převažoval počet dívek. Mezi pozorovanými dětmi v rozmezí od sedmého do jedenáctého roku byly stejně zastoupeny dívky i chlapci. Ve věkové kategorii od dvanácti do čtrnácti let převládali chlapci, mezi patnácti až osmnácti lety pak opět dívky. Bohužel nejsou uvedeny přesnější procentuální poměry ani počet dětí, který byl pozorován v té či oné věkové kategorii. Grafy na závěr knihy pak obsahují pouze údaje o zemi původu a věku začátku prostituce u 100 dotazovaných prostitutek (přičemž převažuje věk sedmnáct let a starší) a původu a věku (pouze) čtyřiceti dotazovaných dětí (právě tyto výpovědi tvoří zřejmě nejpodstatnější část publikace, která se však kromě prezentace přímých pozorování pokouší zobecnit i poznatky z rozhovorů s dospělými prostitutkami, obyvatelstvem, experty a policisty).

Vyznění celé knihy, která si nárokuje (nebo jí byl alespoň v některých médiích přisouzen) charakter souhrnné zprávy, však problematizuje její poměrně vágní faktografický základ. Na jednu stranu jsou zde popisovány rozličné příhody a události, u nichž však na druhou stranu chybí přesnější údaje týkající se data, místa či alespoň konkrétnějšího završení případu ze strany KARO. Typicky např. na str. 38: „Společně s jedním žurnalistou jsme já a moje spolupracovnice pozorovali jedné noci muže a ženu. Žena nesla dítě v náručí, muž držel dvě dvou až tříleté děti za ruce. Když auto s německou poznávací značkou zahnulo za roh, oba dospělí na něj kynuli. Muž zastavil, načež mu žena podala dítě do auta. Osobní auto odtud odjelo." V knize je rovněž popisována údajná korupce českých policistů ze strany prostituujících; oproti tomu je ale uvedeno, že část policistů byla v rámci spolupráce s pracovnicemi KARO „kooperativní". Přesnější vymezení „kooperativních" a „nekooperativních" policistů však chybí.

Autorka rovněž kritizuje tvrzení nejmenovaného zástupce nejmenované konfesní organizace z ČR, který uvedl, že mezi Romy není něco jako období mládí, protože do 13 let jsou pojímáni jako děti a je zde samozřejmé, že otec zbaví dceru panenství a poté ji pošle se prostituovat. Přitom kladl otázku, zda se v takovém případě jedná o sexuální zneužívání, a sám si odpověděl, že ne, protože u Romů je to viděno jako něco jiného. Podle Cathariny Schauerové však taková tvrzení vyjadřují pohrdání lidmi a napomáhají bídě a sexuálnímu zneužívání romských dětí.

V závěru knihy autorka uvádí, že na základě předložených výsledků se ukazují jednoznačné rozdíly oproti vyjádřením a názorům politiků v České republice. Podle Schauerové předpokládá boj proti prostituci komplexní základy pro jednání a intervenční strategie v oblasti dětské prostituce, obchodu s dětmi a dětské pornografie. Politici a společnost v České republice a ve Spolkové republice Německo se musí s fenoménem dětské prostituce v česko-německém příhraničním regionu obsáhle zabývat, aby mohli rozvíjet strategie k řešení. Dosavadní strategie zapírání z ofi­ciální strany podle autorky nezmenšují neštěstí zneužívaných dětí, naopak mnohem více přispívají k tomu, aby napomáhaly kriminálnímu jednání pedofilů ze Spolkové republiky Německo a pasákům a obchodníkům s dětmi v České republice nebo v jiných východoevropských zemích. Jak uvádí Schauerová, musí být odstraněna diskrepance mezi zněním zákonů a jejich praktickým využitím.

Jsou české státní orgány nečinné?

Je ovšem otázkou, proč v knize nejsou podrobněji popsány aktivity, které by směřovaly k dotažení konkrétních případů porušení českých zákonů do konce. Několikrát je sice upozorněno na laxnost českých policistů, kteří i přes upozornění určité situace neřešili či dětem nevěřili. Policie není podle výpovědí dětí vnímána jako pomocník a přítel (přinejmenším jednu šestnáctiletou dívku měl dokonce policista na úřadovně znásilnit, podle ní to však „nebylo špatné", protože měla syfilis). Opět však chybí konkrétnější údaje o místech, kde se tak stalo, konkrétních policistech či jejich číslech, případně číslech automobilů apod. Ostatně případná fotodokumentace (s respektováním osobnostních práv dotčených) by byla velmi vítaným doplňkem a je škoda, že se o ni vydavatelé nepokusili.

Po zveřejnění knihy byly české ministerstvo vnitra a další české státní orgány vystaveny značnému tlaku za to, že údajně nevěnují dětské prostituci dostatečnou pozornost. S ohledem na nedávné masivní a mediálně vděčné razie v nočních klubech bylo poukazováno na fakt, že podobné akce se dětské prostituce nedotknou. Ministerstvo však těžko mohlo zahájit nebo realizovat rozsáhlejší program pouze na základě velmi problematicky podložené zprávy. Jak se uvádí ve „Stanovisku MV ke zprávě německé pobočky UNICEF - Děti na chodníku", „ve zprávě nenašli pracovníci Ministerstva vnitra žádné informace o konkrétních spáchaných trestných činech. U jednotlivých pozorovaných skutečností není uvedeno místo pozorování (pouze neurčitá formulace ‚malé příhraniční město'), rok pozorování, natož pak informace, které se vztahují k identitě případného pachatele. Většina informací je nedůvěryhodná, nepodložená či pocházející z druhé ruky." Ministerstvo vnitra však zdůraznilo svoji povinnost pokračovat v intenzivní spolupráci s německou policií. K projednávání Akčního plánu boje proti komerčnímu zneužívání dětí byla po jednání s náměstkem ministra vnitra Miloslavem Koudelným přizvána výkonná ředitelka Českého výboru pro UNICEF Pavla Gomba.

V souvislosti s mediálním zájmem byl Nejvyšším státním zastupitelstvím zveřejněn seznam trestních řízení souvisejících s dětskou prostitucí (komplexní zpráva by měla být hotova do konce roku). Za poslední tři roky bylo u českých soudů údajně evidováno šest takovýchto případů, další jsou v projednávání. Jak však uvedla nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, není dětská prostituce v českém pohraničí masovým ani organizovaným jevem, přesto ji však české orgány nepodceňují.

Zákony a dětská prostituce

Česká republika má rovněž vytvořeny zákonné možnosti pro potírání sexuálního zne­užívání dětí, což je ostatně uvedeno i v knize Děti na chodníku v kapitole „Právní rovina" (str. 92-94). Jedná se především o trestné činy kuplířství (§ 204 trestního zákona), jehož se dopustí ten, „kdo jiného zjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným", ohrožování mravnosti (§ 205 trestního zákona), kterého se dopustí ten, „kdo uvádí do oběhu, rozšiřuje, činí přístupnými, vyrábí, dováží, prováží nebo vyváží, anebo za tím účelem přechovává pornografická díla písemná, nosiče zvuku nebo obrazu, zobrazení nebo jiné předměty ohrožující mravnost, a) která zobrazují dítě, b) v nichž se projevuje neúcta k člověku a násilí, c) která zobrazují pohlavní styk se zvířetem", či pohlavní zneužívání (§ 242 trestního zákona), kterého se dopustí ten, „kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije". Podle § 243 pak může být potrestán ten, kdo „zneužívaje závislosti osoby mladší než osmnáct let nebo osoby svěřené jeho dozoru, přiměje ji k mimomanželské souloži, nebo kdo takové osoby, zneužívaje její závislosti, jiným způsobem pohlavně zneužije".

Je s podivem, proč se pracovníci a pracovnice KARO nepokoušeli na základě jim známých českých právních norem vyřešit konkrétní případy, které pozorovali sedm let. Přestože je poukazováno na laxnost české policie na nižších úrovních, v případě, že jim skutečně leží na srdci osud jednotlivých dětí (jak je ve zprávě několikrát emotivně zdůrazněno), mohli se v dořešení kauz angažovat více než jen tím, že teprve po několika letech na papíře a bez uvedení konkrétních důkazů údajnou dětskou prostituci kritizují. V případě, že po trestních oznámeních nebyla činná policie v lokalitě či existovaly poznatky o korupci, bylo možné podat trestní oznámení na státní zastupitelství, zasílat stížnosti na policejní ředitelství, inspekci ministerstva vnitra, zaangažovat média (přinejmenším část z nich by tématem „nečinnosti police" ráda vzala zavděk) apod. Z publikace však o takovéto aktivitě nelze nic vyčíst.

Je přitom zajímavé, že podle § 167 „Nepřekažení trestného činu" českého trestního zákona ten, kdo se hodnověrným způsobem doví, „že jiný připravuje nebo páchá trestný čin... pohlavního zneužívání podle § 242... a spáchání nebo dokončení takového trestného činu nepřekáží, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta" (ten, kdo spáchá takovýto čin, však není trestný, nemohl-li trestný čin překazit bez značných nesnází nebo aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné újmy na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání). Překazit trestný čin lze i jeho včasným oznámením státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Z knihy nevyplývá, že se tak ve všech případech stalo (samozřejmě pokud jsou popisované případy pravdivé), přestože v rozhovoru pro Respekt autorka uvedla, že určité údaje hlásila.

Obtížné hledání reality

V souvislosti s vyvstalým mediálním zájmem o problematiku dětské prostituce je obtížné zjistit skutečný stav věcí. Na jednu stranu je zřejmé, že k této trestné činnosti v omezené míře dochází, líčení českého pohraničí jako prostoru rozbujelého a nepostižitelného zne­užívání dětí je však více než sporné, zvláště pokud bychom vycházeli pouze z jedné vágní zprávy (k čemuž se bohužel někteří žurnalisté uchýlili). Sexuální zneužívání dětí je v soudobém civilizačním hodnotovém systému jednou z nejodsuzovanějších činností (je zajímavé, jak byl v českých médiích za zneužívání osob mladších patnácti let, což však byly romské dívky žijící běžným sexuálním životem, zkritizován sochař Pavel Opočenský, několik let předtím freneticky oslavovaný za to, že nožem zmasakroval slabšího neozbrojeného šestnáctiletého skinheada Aleše Martinů). Je atraktivním tématem pro bulvární tisk i pro tzv. seriózní média. Celého problému se chopily i struktury tzv. občanské společnosti, které na jeho řešení začaly pro své účely vyžadovat i finanční prostředky z rozpočtových zdrojů (státních rozpočtů, rozpočtů EU, OSN a jejích přidružených organizací apod.). Vytvořila se problematická atmosféra, v níž je tento problém a priori hodnocen jako neřešený, narůstající do obrovských rozměrů, spojený s korupcí policie a neschopností politiků atd. Jakákoliv snaha o jeho realističtější zhodnocení a řešení je nahlížena jako pokus o znevažování dětského utrpení, „záslužné práce" nevládních organizací, ba dokonce jako důkaz o propojení „politiky" s pedofilií. Takový přístup však práci státních orgánů při řešení problematiky sexuálního zneužívání dětí může spíše ztížit, než mu efektivně napomoci.

Centrum se zabývá výzkumem, analýzou a šířením informací a odbornou debatou v oblasti bezpečnosti, prevence a řešení konfliktů s ohledem na Českou republiku a její postavení v Evropě a ve světě. Každý měsíc zpracovává analýzu exkluzivně pro Revue Politika.