Deformace demokracie, nebo promarněná příležitost?

Opoziční smlouva stále u mnoha lidí vyvolává velmi silnou reakci. Při vyslovení tohoto výrazu si takřka automaticky začnou vybavovat slova odpudivost, nemorálnost a korupčnost. Asi největším stigmatem lpícím na Opoziční smlouvě je výtka o deformování demokracie či praktikách, které připomínají komunistickou diktaturu. Názorně to odráží výše citovaná slova Václava Havla o uzavřeném systému a vedoucí úloze dvou politických stran. Ani řada let, která už od konce tohoto politického paktu uplynula, na tomto vnímání nic nezměnila. Temný obraz Opoziční smlouvy se ustálil jako zažitý pohled většiny českého společenského a mediálního hlavního proudu. Velkou roli v tom nepochybně sehrál fakt, že oba hlavní aktéři tohoto paktu, tehdejší předsedové ODS a ČSSD Václav Klaus a Miloš Zeman, se později stali českými prezidenty. U obou se tento pakt stal takřka obligátní součástí kritiky mířící vůči nim. Velmi hlasitě se to projevilo při přímé volbě českého prezidenta v lednu 2013, kdy v antizemanovské kampani rezonovalo právě připomínání opozičně-smluvního „hříchu“. Namátkou vyberme z tehdejších šťavnatých komentářů mediálního světa: „ostudné [Zemanovo] vládní angažmá za opoziční smlouvy, která ohrozila základy demokratických poměrů“ (šéfredaktor Hospodářských novin Petr Šabata), „pro národ zachránil Václava Klause opoziční smlouvou a (…) korupce rozkvetla jako divoký durman a dosud nás to býlí obtěžuje“ (komentátor Jiří Hanák v Právu), „nestydatý politický kartel, který nemá v civilizovaném světě obdoby“ (publicista Bohumil Doležal v Lidových novinách).⁴ Klausovy a Zemanovy výroky citované na začátku této knihy ovšem dokládají, že jejich vnímání Opoziční smlouvy se rozhodně, a vcelku pochopitelně, se zmíněným negativním hodnocením neshoduje. (…)