Daně – jádro nespokojenosti

Během 90. let občané České republiky nevnímali otázku daní jako klíčovou. Dokonce ještě před volbami v roce 2002 nebyly daně nosným tématem. Situace se však mění. Daně možná rozhodnou o složení příští vlády.

Veškeré výzkumy volebních preferencí totiž svědčí o tom, že současná vláda prohraje: ČSSD dostane podstatně méně hlasů než v roce 2002 a Unie svobody propadne úplně, nestane-li se zázrak. Jak to? Vždyť ekonomice se daří skvěle. Hospodářský růst, maloobchodní spotřeba, průmyslová produkce, růst bytové výstavby - podle těchto čísel by vláda měla být teoreticky lidem milována. Není - proč?

Zkušenosti ukazují, že lidé nehodnotí kvalitu vlády a životní úrovně podle absolutní hodnoty, ale podle srovnání. Přitom srovnávají jak s životní úrovní sousedů, tak se skutečností. Během 80. let bylo zaostávání socialistických ekonomik států Rady vzájemné hospodářské pomoci ve srovnání se Západem natolik do očí bijící, že se lidé přestali bát. Výsledkem byly události roku 1989. Začátkem druhé poloviny 90. let lidé srovnávali skutečnost s tím, co očekávali: například dohnat Rakousko během pěti let. Rakousko se dohonit nepodařilo, lidé byli zklamáni a dožadovali se nové vlády. Věřili, že za ekonomické potíže může „mafiánský kapitalismus" a že k prosperitě jim pomohou „čisté ruce".

V roce 2002 velká část voličů uvěřila vidině sociálního státu, který zahrnuje své občany přízní v podobě širokého spektra báječných a levných veřejných služeb. Jenomže v poslední době mnozí opět pociťují zklamání: ukazuje se, že sociální stát je pořádně drahá záležitost a že veřejné služby často mívají takovou kvalitu, že by se bez nich člověk raději obešel. Dopad na politické preference je jasný.

Z výše uvedených příkladů se může zdát, že občané jsou stádo naivních prosťáčků, kteří skočí na kdejaký hloupý slib a kteří jsou schopni věřit, že důsledky čtyřiceti let zaostávání mohou být odstraněny za pár let. Voliči však takoví naštěstí nejsou, alespoň ne vždy. Současná nespokojenost občanů s vládou má navzdory současnému příznivému hospodářskému vývoji racionální jádro. Hospodářský růst 3,7 % není ve srovnání se stagnačním jádrem EU špatný, ale pro českou ekonomiku však zdaleka není vyhovující. Nezaměstnanost trvale kolísající kolem 10 % už vůbec ne.

Lidé správně cítí, že by mohlo být lépe. Mnozí z nich našli viníka: vysoké daně. Na rozdíl od „mafiánského kapitalismu", který měl vcelku malé makroekonomické důsledky, se veřejné mínění tentokrát trefilo do černého. Existují údaje, které dokládají podstatný brzdící efekt daňové zátěže na hospodářský růst a samozřejmě i na zaměstnanost. Tohoto efektu si ostatně všiml již ve 14. století arabský učenec Ibn Chaldún. Přehnaně vysoké daně byly důvodem stagnace či zhroucení vícero impérií či dynastií. Hlavním světovým jazykem by dnes mohla být latina, arabština nebo čínština, kdyby se ekonomiky těchto říší kdysi nezhroutily právě pod tíhou daní.

Existuje záporná souvislost mezi objemem vybraných daní a hospodářským růstem známá jako Scullyova křivka. Jde vlastně o moderní kvantifikaci Ibn Chaldúnova postřehu. Ze Scullyovy křivky vyplývá, že růstový potenciál české ekonomiky není příliš vysoký: kolem tří procent ročně. Abychom byli schopni dohonit Západ v historicky „rozumné" době (tj. aby se většina z nás tohoto cíle dožila), potřebovali bychom růst v hodnotě nejméně 5 % ročně. Toto tempo je ovšem v rámci vysoce daňově zatíženého sociálního státu nedosažitelné.

Současná míra českého hospodářského růstu je navíc dosahována za cenu zadlužení státu. Občané přitom samozřejmě vědí nebo aspoň tuší, že něco není v pořádku. Vysoké daně začínají být chápány jako příčina problémů. A v tomto směru se tentokrát voliči rozhodně nemýlí.