„Čtyřicet let v odboji…“

„Čtyřicet let v odboji…“

Druhá část vyprávění politického vězně z padesátých let Miroslava Kopta o způsobech domácí protikomunistické rezistence
Bohumil Pečinka

Z kriminálu jsem se vrátil dvanáctého května 1960 v rámci velké amnestie vyhlášené tehdejším prezidentem Antonínem Novotným. Pro řadové komunisty byl náš návrat šok. Jednak byli překvapeni, že je nás tolik, a současně, že se většinou jedná o lidi osobnostně a názorově vyzrálé, schopné s nimi diskutovat. Když sovětský vůdce Nikita Chruščov začal na dvacátém sjezdu KSSS v roce 1956 mluvit o Stalinových zločinech v Sovětském svazu, velká část komunistů začala pochybovat. Existence několika desítek tisíc vězňů, kteří se od konce padesátých let vraceli z československých kriminálů, jim začala připomínat zločiny našeho komunismu. Bylo cítit, jak tihle lidé přehodnocují své názory a pátrají ve své minulosti. Tady vidím začátky roku 1968. Většina politických vězňů měla podobné zkušenosti jako já, přestože existoval rozdíl mezi liberálnějším městem a vesnicí, nad níž dosud visel duch otevřeného třídního boje.

Jak probíhalo vaše další začleňování?

Pracovní úřad mi nařídil nastoupit do bývalého podniku, což jsem kvůli některým věcem z minulosti odmítl. Nastoupilo na mě pět soudruhů a začalo řvát, co si to dovoluji. Řekl jsem jim, že jsem se o amnestii neprosil a jestli skutečně platí jejich heslo, že máme dveře do společnosti otevřené. Po chvíli si mě jeden vzal stranou a řekl, že ať si tedy najdu dělnickou práci v Praze 10, že mi ji schválí. Tak jsem nastoupil do autoopraven v pražských Vršovicích.

Kdy jste zase začal zpravodajsky pracovat?

V autoopravnách jsem se shodou náhod setkal s Mirkem Obr­manem, s jehož ilegální skupinou jsem před zatčením spolupracoval. Zpočátku jsme se na sebe dívali nenávistně, protože jsme měli oboustranně nepřesné informace. Například jsem uvěřil dezinformaci, že si Mirek psal nějaký deník, který estébáci našli, a na jeho základě začalo zatýkání. Po určitém čase jsme si všechno vysvětlili.

Po několika měsících mě povolali na dva roky na vojnu. Tam jsem setkal s Vladimírem Struskou, s nímž jsem se znal už z lágru Rovnost. Láďa byl v protikomunistické skupině Sabela, Jebavý, Hubálek, která v březnu 1949 připravovala protikomunistický převrat (viz Chtěl jsem demokracii, Revue Proglas 1/2001). Byl to student filozofické fakulty a autorita, s níž jsem si naprosto rozuměl. Nastoupili jsme k technickým praporům, kde byl docela volný režim, takže jsem často jezdil domů, ale udali mě v místě bydliště. Na rozkaz ministra obrany jsem pak byl přeložen do Brna.

Co jste tam dělal?

Měl jsem strašnou kliku. Díky tomu, že jsem uměl opravovat velká auta, si mě všimnul nějaký funkcionář z vojenských staveb. Vyžádal si mě a společně jsme objížděli různé stavby na jižní Moravě a Slovensku. Do rukou se mi posléze dostaly plány, k nimž jsem nikdy neměl přijít, takže jsem získal perfektní přehled o různých raketových silech protivzdušné obrany státu. Spojil jsem se proto s Mirkem Obrmanem, který měl nějaké kontakty na Američany v Německu.

Mezitím mě navštívil skautský vůdce Radek Pavlovec, který byl ve spojení s dalším naším spoluvězněm, panem Syrovátkou. Přes naše bývalé letce v Anglii kontaktovali Vladimíra Krajinu v Kanadě, jestli by pro ně skrz britskou tajnou službu nezajistil spojení. Bohužel to zkrachovalo, protože Krajina o tom všude mluvil a Syrovátku málem zavřeli.

Vraťme se k vaší spolupráci s Obrmanem.

Předával jsem mu vojenské informace ohledně budování systému protivzdušné raketové obrany. Pak jsem měl ještě dobrý kontakt do martinské zbrojovky, kde se vyráběly protitankové rakety a kanóny, včetně parametrů. To byla zhruba léta 1960-1964.

Kdy jste se zase začal věnovat skautingu?

Počínaje rokem 1966 jsem se opět včlenil do skautského prostředí. Pohyboval jsem se mezi kluky o patnáct let mladšími, kteří vytvořili tábornický klub Psohlavci, skládající se z deseti oddílů chlapců a děvčat. Zabývali jsme se skautskou výchovou mladých a přemýšleli, za jakých okolností by mohlo dojít k obnově skautské organizace. Z té doby si vzpomínám na jeden důležitý moment. Do těchto oddílů stále více posílali své děti komunisté, protože se jim líbily myšlenky skautské výchovy. Kdybych to měl shrnout, řekl bych, že jsme se v šedesátých letech vydali cestou postupné eroze komunismu.

V roce 1965 se sešel sjezd Svazu mládeže, kde byl nastolen požadavek diverzifikace mládežnického hnutí. Komunisté to tehdy ještě shodili se stolu, ale aktivity tímto směrem nezakázali. Vzpomínám si na komunistické funkcionáře typu Antonína Himla nebo Zbyňka Vokrouhlického, kteří patřili k osvícenějším komunistickým funkcionářům; s nimi jsme navazovali první kontakty.

Jaký měli Psohlavci statut?

Tábornický klub pod patronací městského výboru Svazu mládeže. Funkcionář Himl si tehdy nechal předložit náš program a řekl, že si k tomu máme ještě připsat větu „A k tomu nám dopomáhej pámbů" a je to typický skauting. Bral to jako nemilý fakt, ale neměl tendenci nás likvidovat.

Takže linie, kterou zastával Pavel Tigrid ve Svědectví od roku 1956 nebo v knize Marx na Hradčanech, totiž že je třeba proti komunismu jít gradualistickou metodou postupných kroků, byla správná?

Nejen to, ona fungovala. Komunisté si říkali: my je přitáhneme k našemu programu. Zatímco my si odpovídali: a my vás donutíme revidovat některé věci, co jste zavedli po únoru 1948. Cítili jsme, že i Západ tento trend podporuje.

Co jste dělal v roce 1968?

Účastnil se zakládání skautské organizace Junák, ale bohužel nás převálcovala starší generace skautů-komunistů.

Cože?

Skautský náčelník Plajner přišel v roce 1968 s tím, že náčelnictvo nastupuje ve staré sestavě z roku 1948, čímž nás chtěl neutralizovat. Během obnovovacího setkání v pražských Holešovicích na nás třeba udělal podtrh, když začal skládat skautský slib na Československou socialistickou republiku. Zatímco my jsme měli úplně jinou představu, jak to legálně obejít. Do přípravného výboru také pozval lidi, kteří byli v akčních výborech v únoru 1948. Vyvrcholilo to koncem roku 1970, kdy Junák v podstatě zlikvidoval sám sebe a dobrovolně splynul s pionýrskou organizací. Tahle tragédie pokračovala i po listopadu 1989 poté, co se do vedení vrátili lidé typu pana, říkejme mu S.

O koho šlo?

Syna prvorepublikového diplomata působícího v Rakousku, o němž se říkalo, že má styky na agenty Komunistické internacionály. Jeho syn za války spolupracoval s lidmi navázanými na sovětskou skupinu na Mělnicku. Současně začal spolupracovat s Evženem Erbanem pracujícím pro sovětskou rozvědku. Během květnového povstání pak způsobil obrovský malér. Navštívil Českou národní radu, která vedla povstání, a tlumočil vzkaz rezidenta výsadku ruské KGB. Podle něj vedení ČNR nesmělo do Prahy pozvat Američany, protože byla rozjetá akce na osvobození hlavního města vojskem Rudé armády a jiné vojenské řešení by mohlo způsobit mezinárodní komplikace. Před několika lety to na sebe ostatně také řekl v rozhlasu. Po válce pak začal pracovat pro Zdeňka Fierlingera, hlavního sovětského agenta u nás. Na podzim 1947 pak odešel na ministerstvo zahraničních věcí.

Po únoru 1948 však byl na deset let zavřený.

To byla spousta bolševiků a sovětských rozvědčíků - to není ani důkaz pro nic, ani proti ničemu. Po srpnu 1968 jsem jako skautský funkcionář panu S. určitou dobu funkčně podléhal, protože Plajner ho svým vlivem prosadil do hlavní politické funkce v rámci skautské organizace. Dvaadvacátého srpna 1968 se S. se objevil na našem protiokupačním štábu a žádal mě, abych ho o naší činnosti pravidelně informoval. Koncem srpna mi osobně řekl, že by se potřeboval dostat do nějaké delegace do Moskvy.

Co tam chtěl dělat?

Prý se sejít s některými sovětskými přáteli, s nimiž zpravodajsky spolupracoval za války. Chtěl s nimi údajně konzultovat tehdejší pookupační situaci. Dodal, že jeho přítel Evžen Erban usiluje o totéž. Do té doby jsme vůbec nevěděli, kdo to S. je. Vězňové z Leopoldova na něj vzpomínali spíše v dobrém a najednou toto. Pak jsme mu teprve začali věnovat pozornost a zjistili, že je to klasický muž dvou tváří.

Co chtěl v Moskvě vyjednat?

Etablovat se v novém kurzu sovětské politiky. Za několik měsíců skutečně vycestoval a následně zahájil úzkou spolupráci se skauty-komunisty, jimž šel maximálně na ruku a nakonec se podílel na sebezničení Junáka. Za normalizace byl činný ve vládním výboru pro životní prostředí. Když se například v Praze stavělo metro, přijeli sem sovětští poradci a on u nich pracoval jako styčný orgán.

A po listopadovém převratu?

V prosinci 1989 chtěl obnovit skautské hnutí pod křídly svazácké organizace. Mohu to dosvědčit, protože jsem se zúčastnil jedné porady skautských funkcionářů v Žitné ulici. Navrhl, že musíme začít jednat s předsedou Socialistického svazu mládeže Vasilem Mohoritou. Mnoho z nás to odmítlo, přesto se mu podařilo značnou část skautské obce ovlivnit, a tak se dostal do čela obnoveného Junáka. Mimo jiné tam začal vtahovat pionýrské funkcionáře a eliminovat různé antikomunisty, což způsobilo rozvrat. Celá věc nebyla na veřejnosti příliš diskutována, takže tito lidé tam působí dosud. Skautské hnutí utrpělo morální ránu a dnes existuje pět různých organizací.

Vraťme se ještě do roku 1968, kdy se obnovovala skautská organizace.

Na dokreslení situace, jak vedení v roce 1968 uvažovalo. Dvacátého srpna 1968 zasedal přípravný výbor pro obnovení Junáka. Přišel jsem tam s informací, že do čtyřiadvaceti hodin sem vlítnou Sověti, a proto je nutné něco dělat. Plajner mě seřval jak mladého kluka a nejvíce je potom zajímalo, jak křesťanským skupinám ve Skautu znemožnit vyjet na slavnosti do Říma.

Co se dělo, když sem 21. srpna 1968 přišli Rusové?

Vzali jsme svazácký fond solidarity a společně s užším vedením Skauta jsme vstoupili do ilegality. Prováděli jsme různé sabotážní a jiné akce namířené proti sovětské armádě.

Kde jste měli štáb?

V opuštěných kancelářích na Václaváku a pak v nějakém bytě u Muzea. Třetí místo bylo v Podolí. Díky vojákům jsme měli zvláštní telefonní spojení. Přes Oldu Kryštovka jsme také udržovali dobré kontakty na vojenskou mládež při Vojenské akademii a společně s nimi jsme rozjížděli spoustu akcí.

Po celé republice jsme například rozeslali fotografie z personálních spisů vnitráckých důstojníků Šalgoviče, Klímy a Molnára, kteří spolupracovali s Rusy při invazi.

Musím říct, že tehdy existovala vzácná solidarita mezi komunisty a nekomunisty. Měli jsme spojení se všemi kraji a částečně i na armádu. Málo se ví, že v armádě existovala autentická vůle k odporu. Stejně tak ve zpravodajských službách. Největší problém byla vojenská rozvědka a kontrarozvědka, která byla v ruských rukou. Mimochodem ty fotky nám dodali sami lidé ze zpravodajských složek StB.

Americká novinářka Claire Sterlingová vzpomíná, že ještě v říjnu 1968 se s některými pracovníky rozvědky setkala v Praze v konspiračních bytech, kde jí poskytovali informace.

Proruská skupina v StB také zatýkala nejenom některé funkcionáře KSČ, ale i důstojníky tajné služby. Když jsem po listopadu 1989 nastoupil do předchůdkyně dnešní Bezpečnostní informační služby, šéfoval jí jistý Skřivánek, bývalý příslušník civilní rozvědky. Jako liberálněji myslícího představitele StB ho Rusové po srpnu 1968 odtáhli do nějaké díry ve východním Německu a drželi ho tam dva měsíce. Málo se také ví, že prezident Antonín Novotný dlouhá léta odmítal na území Československa vojenské základny.

Mnoho lidí tvrdí, že to byl také jeden z důvodů invaze. Ruští maršálové pozemního vojska zde prostě chtěli mít základny a svobodomyslná atmosféra Pražského jara pro ně byla záminkou, jak se vojensky zakopat na našem území.

To je docela možné. Chci jen říct, že tu po srpnu 1968 některé armádní skupiny budovaly celou řadu vojenských objektů, včetně náhradního velitelství protivzdušné obrany, o čemž Rusáci neměli ani tušení. Chybělo však to, co i v roce 1948 a 1968 - politické vedení, které by dalo armádě jasné zadání.

Vraťme se k vaší posrpnové ilegalitě. Jak dlouho trvala?

Asi deset dní. Skončila návratem delegace československých komunistů z Moskvy v čele s Alexandrem Dubčekem. Jeho plačtivý projev jsme brali jako krach. V té době za mnou přišli někteří lidé ze skautského vedení, abych napsal příručku o základech konspirace, že chtějí jít do odboje. Raději jsem jim to vymluvil, protože tento druh rezistence byl neadekvátní. Postupně všechno uvadalo a skautské vedení směřovalo k sebelikvidaci.

Jaký postoj jste viděl jako adekvátní?

Ještě před rozpuštěním Junáka se nám podařilo vydat manifest Syrinx, který jsme rozeslali na hlavní skautské adresy. Chtěli jsme říct, že už není kam ustupovat a s novou mocí není možný kompromis. Za adekvátní působení v nové situaci jsme považovali vytváření paralelních struktur. Skautské oddíly začaly přecházet pod hlavičku tělovýchovy, Svazarmu, hasičů a Červeného kříže. Cítili jsme, že to bude běh na dlouhou trať.

Uvažoval jste po srpnu o emigraci?

V té době mě navštívil Mirek Obrman a položil mi otázku: jdeš s námi ven, nebo zůstáváš? Odpověděl jsem, že všichni odejít nemůžeme a já tu můžu ještě nějakou dobu vydržet. Mirek mi řekl, že si musíme dát tři, čtyři roky bezpečnostní pauzu, než znovu navážeme spojení. Krátce nato odešel do Německa a usadil se u Bodamského jezera.

V průběhu let jsem si na něj vytvořil dva kanály: přes západoněmecké skauty, s nimiž jsem se setkal v roce 1968 na festivalu mládeže v Sofii. Každý druhý rok jezdili do Prahy a Krakova a vozili nám literaturu a odváželi věci pro Mirka. Plus jsem měl známou, která pracovala v pařížské kanceláři československých aerolinek.

Jak jste se v sedmdesátých letech dostal na Západ?

Na základě nápadu mého spoluvězně a skauta Radka Pavlovce. Doporučil mi, abych se začal věnovat radioamatérství a stal se členem pražského radioklubu. Díky nim jsem dostával potvrzení na devizový příslib, že chci navštívit radioamatérský veletrh ve Friedrichshafenu. Shodou okolností to bylo dvacet kilometrů od místa, kde bydlel Mirek Obrman. Moje manželka současně pracovala v Živnobance a její ředitel Procházka mi fandil, takže i to mi situaci usnadňovalo.

Na co jste se orientovali?

Největší zájem byl o politické informace. Snad jen ve dvou, třech případech jsme dodávali technické věci, například o vytváření ruských základen v Brdech.

Pojďme se přenést do osmdesátých let. Nikde se moc nemluví o tom, jak Státní bezpečnosti ztěžoval kontrolu nad společností fakt, že na Západě akcelerovala výroba počítačové a jiné techniky a sovětský blok viditelně zaostával. Jak například zapůsobilo, když v polovině osmdesátých let byla v Československu nainstalována automatizovaná ústředna pro telefonní hovory.

Na to vzpomínám rád, protože to zásadně změnilo způsob předávání informací na Západ. Tajná policie měla společnost pokrytou sítí spolupracovníků, mohli kohokoli odposlouchávat, ale s digitalizací si vůbec nevěděli rady. Bylo strašně osvobozující, když v systému přímých provoleb StB najednou nemohla zablokovat nějakou linku. Navíc všude stály telefonní budky, a než estébáci přišli na to, odkud dotyčný volá, už jste byl dávno pryč.

Nemohli vás poznat podle hlasu?

Tak dobré analyzéry estébáci nevlastnili, to jsme měli zjištěno. Přes jednoho člověka jsem také měl poměrně přesné informace, jakou StB dováží záznamovou techniku a přes jaké západní firmy. To jsme také okamžitě poslali Mirkovi Obrmanovi. Nedivil bych se, kdyby do některých digitálních záznamníků Američané namontovali určitou techniku, aby to měli zpravodajsky pod kontrolou.

Zhruba od roku 1982 začal vznikat kolem generála Pernického a Vladimíra Strusky zárodek pozdější Konfederace politických vězňů. V roce 1985 mě však hodně zbrzdila smrt mého syna.

Jak k ní došlo?

Jirka chodil pod hlavičkou tělovýchovy do skauta. V pátek se vracel ze schůzky, vystoupil z autobusu a vlítl pod náklaďák. Ten ho odhodil, zlomil mu ruku a z druhé strany ho přejel žigulík, v němž seděli estébáci, dostal krvácení a umřel. Byla to sledovačka StB zřejmě zaměřená na oddíl, kam kromě Jirky chodil mladý Uhl, Rejchrtovy děti a šéfoval mu dnešní šéf BIS Jiří Lang. Žena tehdy šla Jirkovi naproti, došla k zastávce, kde jí estébáci řekli: „Paní Koptová, my za to nemůžeme." Jak mohli vidět, že je Koptová?

Když skončilo vyšetřování nehody, mohl jsem číst výpovědi všech estébáků. Formulace protokolů byla divná, tak jsem se zeptal, jestli si můžu udělat výpisky. Policista odpověděl, že je dostanu poštou, abych se k nim mohl vyjádřit. Přišlo mi však jen usnesení, kde byly citace civilů. Když jsem se o spis zajímal v archivu, bylo mi sděleno, že žádný neexistuje, dokonce ani záznam v seznamu událostí, že by k něčemu takovému došlo.

Zvláštní je, že na mě byl od roku 1962 veden svazek jako na nepřátelskou osobu. Uzavřen byl v roce 1985 se slovy, že vynaložené prostředky nepřinášejí výsledek a prý by to chtělo nějaké specifické řešení. To napsali na jaře 1985 a následně došlo k té události s Jirkou...

V celém rozhovoru stále kroužíme kolem jedné důležité věci: jak se po druhé světové válce dalo zabránit komunizaci země. Jedna cesta byla ve stylu Rakouska a Finska. Politici v těchto zemích velmi šikovně dokázali vyjednat statut neutrální země s omezenou zahraniční politikou. Dělo se to ovšem za existence slabých komunistických stran uvnitř těchto zemí, plus všechny relevantní síly táhly v zahraniční politice za jeden provaz. To u nás nebylo možné. Druhou cestou pak už jen mohl být násilný převrat ve stylu Chile začátku sedmdesátých let, po němž by pod garancí OSN následovaly svobodné volby. Otázka zní: šlo to udělat bez posvěcení nějaké západní země? A jaká složka to byla schopna provést?

V prostředí vysokého důstojnictva po Benešově cestě do Moskvy v roce 1943 zavládla ohromná demoralizace. Přečtěte si jeho knihu Demokracie dnes a zítra - to je omyl za omylem, hlavně v přesvědčení, že Stalin chce demokratizovat Rusko. Po válce bylo v národě několik jednotlivců, kteří celou situaci chápali, ale nikdo nechtěl vystoupit proti Benešovi a Janu Masarykovi. Málo se ví, že Jan Masaryk svým vystupováním na půdě OSN v roce 1946 způsobil, že na nás Američané začali hledět jako na sovětský satelit a dokonce nám vypověděli vojenskou smlouvu.

Vraťte se k otázce, jestli bylo možné v únoru 1948 něco dělat.

Vojáci potřebují velení a jejich vrchní velitel jim nezavelel - co k tomu víc říct? Chci ale zdůraznit něco, o čem se moc nemluví nebo se to zlehčuje. Podpora odboji byla po únoru 1948 větší a otevřenější než za války. To je moje osobní zkušenost a desítek dalších přátel. Rozdíl byl v tom, že protikomunistický odboj neměl jednotící linii.

Šlo tedy něco aktivně dělat?

V březnu a květnu 1949 se tu odehrály dva pokusy o převrat. V druhém případě bylo odsouzeno 112 vysokých důstojníků. V poslední době se ty věci snažím studovat nejen ze svědectví, ale i spisů, takže myslím, že o tom leccos vím. Na základě toho mohu říct, že českým prokletím je váhavost spojená s pocitem, že ozbrojené vystoupení musí být nějak hodnověrně politicky zaštítěné. Většina generálů navíc nebyla schopna žádnou vojenskou akci zorganizovat.

Při onom prvním pokusu o převrat stál v čele generál Liška, hrdina od Dunkerque, který měl přiletěl letadlem a ujmout se velení. Bohužel akce byla prozrazena.

Když organizuji vystoupení tohoto druhu, nesmím posouvat data, protože se to vždycky prosekne. Také neexistoval plán B a dostatečná autonomie velitelů v případě částečného prozrazení. Každý čekal na každého s tím, že se do toho v nějaké koordinované chvíli půjde společně. To byl problém i u druhého, Borkovcova pokusu o převrat. Vidím v tom smutné dědictví druhého odboje.

Jaké?

Nacistům se podařilo zničit podstatu kádrů schopných odporu. Za války se jeden důstojník za druhým - kromě těch, co odešli ven - nechal zatýkat a čekal na zachránce ze zahraničí. Vznikla atmosféra pasivního vyčkávání. Za celou válku jsme také nebyli schopni vytvořit fungující paralelní stát. Ostatně odráží se v tom další mentální rys národa - ustrašenost.

V době jomkippurské války v roce 1973 jsem se svou skautskou skupinou napsal velkými bílými písmeny na vyšehradské hradby nápis Vivat Izrael, takže jej bylo vidět široko daleko. Bohužel i u přátel názorově velmi blízkých to vyvolalo téměř smrtelnou hrůzu z hlediska možných následků. I ve čtyřicátých a v padesátých letech byla spousta lidí schopna o čemkoli diskutovat, ale když se mělo jít do akce, tak skutek utek. Také velká část mých spoluvězňů se dostala do kriminálů jenom proto, že o věcech jenom mluvili a nekonali.

Karel Havlíček Borovský tento rys postřehl už v polovině 19. století, když mluvil o českém legalismu. Napsal, že Češi si práva, která nemají, chtějí vydobýt právy, která mají. S tím zřejmě souvisí nechuť k ilegálním metodám politické práce.

Svým způsobem to může být pravda, ale osobně jsem přesvědčen, že naše tragédie souvisí s pasivním přijetím mnichovské dohody v září 1938. Tam se v národě něco zlomilo.

Mimochodem v září 1938 šla za prezidentem Benešem delegace generálů, abychom se bránili. Ani oni se však nespojili s vládou nebo parlamentem, Beneše neodstavili a nepostavili se do čela odporu.

Je to tak.

Souvisí se sklonem Čechů k legálním metodám politické práce skutečnost, že veřejnost dnes obtížně přijímá odbojovou činnost bratří Mašínů?

Asi ano, ale má to spojitost i s propagandou proti nim. Zde byla celá řada odbojových skupin, které vystupovaly mnohem radikálněji, například Černý lev 777 - ti vyhodili několik komunistických sekretariátů ve středních Čechách do povětří. V Praze dále působil jistý Slepička, vojenský zběh, který postřílel mnoho komunistických funkcionářů. Pak na něj udělali zátah a zneškodnili ho granáty na jedné samotě u lesa. O Bílé legii na Slovensku se také moc neví. Jedna z prvních skautských ilegálních skupin si v lesích vytvořila bunkry a rozhodla se vést aktivní guerillovou válku. Bohužel to byli sedmnáctiletí kluci bez vedení, takže je brzy dostali. Jen v Praze došlo při pronásledování odbojářů k více přestřelkám než za druhé světové války...

Co říkáte výroku historika Karla Kaplana, který napsal, že „málokdo si uvědomuje, že činnost protikomunistických organizací na Západě, která aktivizovala zdejší podzemní hnutí, posílila pozice StB a o několik let prodloužila její teror".

Když v letech 1944-1948 začaly ve východní Evropě komunistické převraty, Západ na to nebyl připraven a zaměřil se pouze na obranu svého území. Navíc už ze třicátých let bylo v amerických a britských řadách mnoho sovětských agentů, kteří hodně věcí zrazovali Sovětskému svazu, což způsobilo mimochodem ty největší ztráty.

A co Kaplanovo dilema, zda kvůli činnosti třetího odboje mocensky neposilovala Státní bezpečnost?

Odboj proti diktatuře buďto je, nebo není; nemůže brát ohled na utlačovatele. Opakuji, že odboj zde zhruba do roku 1954 evidentně byl, ale naprosto roztříštěný. Jestli s něčím souvisel, pak nejvíce s přípravou Ruska na třetí světovou válku. Náš odboj a následné věznění měly smysl v tom, že Západ nechápal Československo jako území, které se pasivně sžilo s diktaturou. My, političtí vězni, jsme se stali argumentem Západu.

Někdy mám pocit, že žijeme v interpretaci padesátých let dané dvěma věcmi. Propagandou typu seriálů o majoru Zemanovi a současně knihami Karla Kaplana, mimořádně pracovitého a sečtělého člověka, z jehož knih ovšem drtivá většina společenských vědců pasivně opisuje. Tímto způsobem se masově šíří jisté vidění, podle něhož je komunistický svět popisován výhradně skrze komunistické a estébácké dokumenty.

Kaplanovým přínosem je, že objevil a zveřejnil spoustu faktů, ale při jejich interpretaci zůstává v zajetí levičáctví. Není schopen si představit jinou interpretaci dějin než tu marxistickou. Není to ale jen jeho problém. Podívejte se na produkci dvou hlavních historických ústavů, zabývajících se soudobými dějinami.

Shodneme se asi na tom, že komunismus je složitý fenomén, který má zhruba tři vrstvy. Tou první, ideovou, je tradiční hnutí za společenskou rovnost. Pak je zde nějaká politika, jak ji provádí konkrétní komunistická strana, což v případě KSČ poměrně přesně popisuje právě Karel Kaplan. Nejhlouběji je ukryt konspirativní aspekt komunistického hnutí, spočívající v úsilí o ilegální ovládnutí světa prostřednictvím speciálních služeb. Proč se o této rovině u nás příliš nepíše?

Působení Komunistické internacionály a sovětské tajné služby KGB po roce 1920 je všude ve světě velké téma. Jejich smyslem byla rozvratná činnost a současně ovlivňování vlivných elit, zvláště kulturních. Tomu se dávala zelená už od první republiky.

Tragická byla především spojenecká smlouva Československa se Sovětským svazem z roku 1935, po níž začíná být hradní politika výrazně prosovětská. Do SSSR jede delegace novinářů v čele s Hubertem Ripkou, začíná se vydávat časopis Praha-Moskva, pořádat fotbalová utkání obou měst a naplno se rozjíždí idealizace Sovětského svazu.

Prezident Beneš také pověřil generála Moravce, aby s Rusy sdílel některé zpravodajské informace, tisíce sovětských agentů začaly odcházet do západní Evropy a USA s československým pasem, vzniká firma Vonapo, což byla krycí organizace pro sovětskou agenturu na našem území, atd. Také většina těch, co bojovala ve španělské válce, byla zpravodajskou agenturou Moskvy.

Vyvrcholilo to po druhé světové válce, když Rusové anektovali Podkarpatskou Rus a násilně odvezli naše občany ruského a ukrajinského původu do gulagů. Mimoto Beneš začal Sovětům přes Společnost národů otevírat dveře do Evropy a bláhově si myslel, že Stalin jeho vstřícnost ocení.

Proč se tedy o konspirativním aspektu příliš nemluví?

Česká levice, dodnes ovládající intelektuální život, se bojí si to přiznat, protože si myslí, že by tím delegitimizovala celý politický směr, který představuje. Vezměte si jenom, kolik lidí recenzovalo knihu Whittakera Chamberse Svědek, která tu vyšla před dvěma lety v Občanském institutu. Na osobním životě jednoho komunisty je přesně popsán sovětský podvratný aparát ve Spojených státech třicátých a čtyřicátých let, jak jej vytvářela sovětská KGB. A nic, všichni mlčí.

Miroslav Kopt (73) se narodil v rodině stavitele. V roce 1938 byl společně s rodiči vyhnán ze Slovenska, kde jeho otec od začátku dvacátých let působil. Vystudoval střední odbornou školu přesného strojírenství v Praze. Od roku 1949 byl členem skautské ilegální organizace Ostříž. Souběžně se účastnil několika dalších protikomunistických aktivit, za což byl v roce 1952 odsouzen k šesti měsícům nepodmíněně. V roce 1954 byl opět zatčen a odsouzen, tentokrát za velezradu na deset let. Trest vykonával v jáchymovských koncentračních táborech Nikolaj a Rovnost. Za Pražského jara spoluzaložil K 231 a účastnil se obnovování skautingu. V letech 1968-1970 pracoval jako placený funkcionář Junáka. Za normalizace se pokoušel vytvářet paralelní skautské struktury. V březnu 1990 vstoupil do služebního poměru Úřadu na ochranu ústavy a demokracie (pozdější BIS), kde pracoval do roku 1999. Nyní se účastní prací na vydávání sborníků s tematikou skautského odboje.

První část rozhovoru vyšla v Revue Politika 3/2008.

TOPlist