Čtenářka špatných textů

Někdy stojí za to ohlédnout se o pár let dozadu. V roce 1997 se vedení Revue Proglas v reakci na nevěcný tón médií, popisujících vnitropolitickou situaci v České republice velmi černými barvami, rozhodlo redefinovat zaměření časopisu a začalo se více věnovat české politice. V době krize spojené s pádem druhé Klausovy vlády zaujala redakce vyloženě odmítavý postoj ke způsobu, jakým se to stalo, i k tónu většiny médií. Po sedmi letech se k těmto událostem vyjádřila na serveru Česká média jedna ze vzbouřených poslankyň Hana Marvanová. „Byla to pro mě největší politická krize po roce 1989. Média v ní sehrála negativní roli. Jejich hodnocení situace bylo tehdy velmi hysterické. Novináři ani nepojmenovávali skutečné příčiny krize."

Nyní již zmoudřelá exposlankyně pokračuje: „Jednoznačně se nelze řídit tím, co píší komentátoři. Média totiž často jedou na konjunkturální vlně momentálního zájmu, který za půl roku neplatí. Myslím, že kroky v politice musejí mít hlubší základ, než je krátkodobý zájem médií. Přízeň médií je přelétavá a na jejich rady se nedá spolehnout." Zajímavý názor od bývalé předsedkyně strany, která velkou část své popularity založila právě na dobrých vztazích s novináři. Kdyby si už v roce 1998 přečetla výběr „proglasovských" esejů Úvahy o vnitropolitické krizi od autorů Petra Fialy a Františka Mikše, mohla se dozvědět o tomtéž s velkým předstihem.

Vrcholem je ovšem následující prohlášení, v němž popisuje vstup Unie svobody do vlády v létě 2002. „Hlavně tehdy drtivá většina v Unii svobody podporovala vstup do vlády i na základě názorů většiny komentátorů. Já si pamatuji na hodnocení komentátorů a politologů, že když strana zůstane v opozici, tak ne­existuje, že tedy nemá jinou možnost, než jít do vlády. Po dvou letech se komentáře úplně obrátily a říkají opak, že jen ten, kdo je v opozici, má šanci."

Hana Marvanová v celém rozhovoru připomíná někoho, kdo si koupí špatné zboží, na něž ho někteří předem upozorňují, ale on se místo toho rozčiluje na všechny kolem. Měli bychom bývalou poslankyni ubezpečit, že ve všech kritizovaných momentech (krize 1997, volební zákon, spojení US s lidovci, vstup US do vlády, perspektiva opoziční role) tu byli novináři, kteří realitu popisovali jinak než mediální hlavní proud, jemuž Marvanová tak spílá. Svým dnešním vyjádřením tak přinejmenším usvědčuje samu sebe z toho, že je čtenářkou špatných textů.