A což teprve, až opustím to své ubohé tělo a budu shůry hledět na svět

Idyla     

Jestřábí věž? Po Němcích rozpadlý statek.
Na půdě seno, ve sklepě krysy.
A okna jak oči šílence. Do prázdna
zahleděná. Byt máme v přízemí.
Kuchyň, dva pokoje. Já a má žena.

V noci, když vítr přižene se,
praskají trámy, skřípou okenice.
Na schodech kroky. Přísvit měsíce.
Tajemné stíny za oknem
tiše mizí. Záclony nemáme.
V šest ráno vstáváme. Tak k čemu televizi.

Zamžené lesy. Vyhaslé šachty.
Překrásný výhled do údolí. Na dvoře sedávám
nad psacím strojem v létě. Ve stínu
u zdi, kde drobnými bílými květy
kvete křen. A v zimě, když zešeří se,
v kuchyni u kamen.

(…)