Co se zbrojním embargem vůči Číně?

Redakce

Na přelomu let 2004/2005 naznačili reprezentanti Evropské unie ochotu zrušit zbrojní embargo vůči Číně, které bylo zavedeno po masakru na náměstí Nebeského míru v roce 1989. Tento krok se setkal s ostře odmítavou reakcí USA i řady vnitropolitických proudů v EU a jejich tlak nakonec vedl evropské představitele přinejmenším k odsunutí zrušení embarga na pozdější dobu. Celý spor byl podbarven i přijetím kontroverzního čínského zákona proti rozštěpení státu, jenž legitimizuje užití ozbrojené síly vůči Tchaj-wanu. Z českého hlediska je období sporu problematické, protože ČR usiluje o zintezívnění hospodářských vztahů s Čínou.

Lidskoprávní dimenze embarga

Zrušení zbrojního embarga nemělo a nemá v EU jednoznačnou podporu. Před zasedáním Evropské rady 8. prosince 2004 v Haagu jej inicioval německo-francouzský tandem Schröder-Chirac, avšak Velká Británie, Švédsko, Nizozemí i další státy byly proti. Rovněž Evropský parlament přijal rezoluci, která směřuje proti zrušení embarga. V EU i mimo ni se proti zrušení embarga vyslovuje i řada "lidskoprávních" organizací. V této otázce tak existuje zajímavá platforma pro shodu s pravicovými proamerickými silami v Evropě, které se jinak s "humanrightismem" ve většině otázek rozcházejí.

Zbrojní embargo bylo zavedeno v kontextu celkových ekonomických sankcí proti Číně za brutální zásah proti protestujícím studentům. Má tedy bezesporu symbolický význam z hlediska odsouzení porušování lidských práv. V tomto směru v Číně panuje pouze o něco lepší situace než v roce 1989. Relativní ekonomická svoboda alespoň části populace není rozhodně vyvážena plnými politickými svobodami.

Více než pět set čínských aktivistů bojujících za lidská práva poslalo otevřený dopis Evropské unii, ve kterém ji vyzvala, aby zbrojní embargo vůči Číně nerušila. Autoři dopisu nesouhlasí s prohlášením evropského zmocněnce pro zahraniční politiku Javiera Solany, který uvedl, že embargo je nespravedlivé, protože v Číně došlo v oblasti lidských práv k určitému posunu. Naopak prohlašují, že se na poli lidských práv v posledních šestnácti letech nic podstatného nezměnilo. Čínský stát se podle nich vůči svým občanům nadále chová represivně, i když čas od času učiní vstřícné gesto, aby se vyhnul mezinárodní kritice.

Nebezpečí čínského zbrojení

Subjekty, které usilují o zachování zbrojního embarga na mezinárodní scéně (především USA a jejich spojenci, včetně Tchaj-wanu), nejsou motivovány pouze zájmy potlačované čínské opozice. Vůči ní je čínská moc schopná zasáhnout i stávajícími zbraněmi, kterými disponuje a které bude dále vyrábět a vyvíjet nezávisle na embargu. Z hlediska potlačení případného masivnějšího (i ozbrojeného) vystoupení vnitrostátní opozice tedy nejsou západní high-tech technologie příliš podstatné.

Čínské ozbrojené síly disponují 2 270 000 lidmi (údaje o počtu se v různých pramenech značně rozcházejí) a 500 000 rezervisty. Jsou rozděleny na pozemní síly, námořní síly, letecké síly a strategické raketové síly. Dalších deset milionů příslušníků mají polovojenské milice. V Číně existuje několik velkých zbrojních podniků, seskupených do jedenácti státem řízených společností. Jsou jimi následující korporace:

Čínská národní nukleární skupina;
Čínská nukleární inženýrská a konstrukční skupina;
Čínská letecká vědecká a technická skupina;
Čínská letecká průmyslová skupina I.
Čínská letecká průmyslová skupina II.
Čínská státní loďařská skupina;
Čínská loďařská průmyslová korporace;
Čínská severní průmyslová skupina;
Čínská jižní průmyslová skupina;
Čínská elektronická technologická skupina.

Čínský zbrojní průmysl je schopen vyprodukovat dostatek zbraní sloužících k boji proti "vnitřnímu nepříteli" nezávisle na zbrojním embargu USA a EU. Embargo totiž fakticky slouží především ke zpomalení kvalitativního rozvoje čínských ozbrojených sil, které mohou být nasazeny proti vnějším protivníkům (v současnosti nejpravděpodobněji vůči Tchaj-wanu).

Čínské bezpečnostní dokumenty předpokládají modernizaci výzbroje a dalšího vybavení ozbrojených sil. V tomto směru je pro Čínu důležité udržovat kontakt s technologickým vývojem celého světa a nákup zbraní ve vyspělých evropských zemích by to mohl umožnit. Tradiční "počínštění" sovětské výzbroje (tj. výroba kopií sovětských zbraní v Číně) by mohlo být nahrazeno "počínštěním" evropských zbraní.

Z hlediska možných dodávek evropských zbraní použitelných vůči vnějším nepřátelům Číny (včetně Tchaj-wanu) je důležitý neurčitý evropský příslib, že zbraně do Číny zřejmě vyvážet nebude s ohledem na plánované přijetí "Kodexu vývozu zbraní EU". Celá otázka zrušení embarga tak získává spíše symbolický rozměr směřující ke zintezívnění "normálních" ekonomických vztahů Evropy s Čínou, přičemž americká reakce je zapříčiněna tradičními zájmy USA v oblasti a důrazem na spojenectví s Tchaj-wanem.

Antiseparační zákon

Spor mezi EU a USA o zrušení embarga byl podbarven i zhoršenou atmosférou ve vztazích Číny k okolnímu světu kvůli přijetí tzv. antiseparačního zákona (Zákona proti rozštěpení státu) 17. března 2005 Všečínským shromážděním lidových zástupců.

Podle oficiálních čínských zdrojů je cílem tohoto zákona bránit "rozštěpení vlasti", a to následujícími způsoby: "zabraňovat a potlačovat rozštěpení státu tchajwanskými separatistickými silami, přispět k mírovému sjednocení vlasti, zachovat mír a stabilitu v oblasti tchajwanské úžiny, hájit suverenitu a územní celistvost státu a hájit základní zájmy čínského národa". Podle čínských představitelů zákon "objasnil podstatu tchajwanské otázky a změnil základní principy čínské vlády k jejímu vyřešení".

Podle čínských oficiálních zdrojů zákon nestanovuje harmonogram sjednocení. V prohlášení čínského velvyslanectví v ČR se uvádí: "Máme dostatek trpělivosti k rozvoji vztahů mezi oběma břehy tchajwanské úžiny a k uskutečnění sjednocení mírovou cestou. Žádný stát nebude tolerovat činnost směřující k rozštěpení státu a má právo podniknout nezbytné kroky k uhájení suverenity a územní celistvosti. Úsilí čínské vlády a čínského lidu k uhájení míru a stability v oblasti tchajwanské úžiny, k uskutečnění mírového sjednocení své vlasti, získalo pochopení a podporu vlád jednotlivých zemí celého světa a taktéž i jejich lidu". Čínští představitelé však neuvedli, které vlády mají na mysli.

Nejkontroverznější částí zákona se stal § 8, ve kterém se k čínskému "úsilí" uvádí: "Jestliže separatistické síly "za nezávislý Tchaj-wan" pod jakýmkoli jménem nebo jakýmkoli způsobem podniknou akce za odtržení Tchaj-wanu od Číny, nebo dojde-li k vážnému incidentu, který by ve svém důsledku mohl vést k odtržení Tchaj-wanu od Číny, či definitivně zmařit možnost mírového sjednocení, může stát v zájmu zachování suverenity a územní celistvosti přijmout opatření nemírového charakteru a další nezbytná opatření. O přijetí a realizaci opatření rozhodují Státní rada a Ústřední vojenská komise na základě jim předem daného mandátu. Zároveň okamžitě informují Stálý výbor Všečínského shromáždění lidových zástupců."

Reakce na antiseparační zákon

V prohlášení tchajwanského prezidenta Čena k zákonu se mj. uvádí: "Čínská republika je nezávislý, suverénní stát. Suverenita Tchaj-wanu náleží 23 milionům tchajwanských občanů a pouze těchto 23 milionů tchajwanských občanů může rozhodovat o změně budoucnosti ostrova. Toto prohlášení je v souladu s názorem dnešní tchajwanské společnosti a zároveň je společným jmenovatelem vládnoucí strany a její opozice. Nedávný průzkum veřejného mínění odhalil, že více než 90 % tchajwanských občanů s tímto prohlášením souhlasí".

Dále tchajwanský prezident řekl: "Navzdory námitkám a opakovaným výrokům o značném znepokojení mezinárodního společenství čínská vláda s umíněností sobě vlastní tento agresivní zákon schválila. Ani nyní, kdy zahraniční komentáře vynášejí na světlo chyby spojené se schválením zákona, nejeví autority v Pekingu žádné náznaky sebezpytování. Musíme se této příležitosti chopit a přímo naznačit čínské vládě, že jakýkoli zákon, který vyžaduje použití síly k okleštění základních práv a zájmů druhých, ať z jakéhokoli důvodu a pod jakoukoli záminkou, se rovná degradaci univerzálních hodnot svobody, demokracie a lidských práv a je krokem zpět ve vývoji lidské civilizace."

Čínský antiseparační zákon pobouřil i spojence Tchaj-wanu, především USA. Jeho přijetím komunistická Čína navenek fakticky demonstrovala svoji silovou mocenskou pozici v době, kdy je na ni vyvíjen mezinárodní tlak v různých humanitárních otázkách a kdy posiluje svoji ekonomickou roli (začleněním do WTO a dalších mezinárodních ekonomických organizací). Ostré znění zákona paradoxně přineslo EU důvod pro alespoň dočasné odložení zrušení embarga (přinejmenším do ukončení lucemburského předsednictví).

České zájmy ve vztazích k Číně

Z hlediska České republiky se mezinárodní debaty o zrušení zbrojního embarga vůči Číně a o důsledcích antiseparačního zákona odehrály v poměrně nepříznivou dobu. ČR totiž na přelomu let 2004/2005 deklarovala zájem na dalším rozvoji ekonomických vztahů s Čínou, které jsou charakteristické výrazným saldem obchodní bilance. ČR z Číny mnohem více dováží než vyváží.

Po odstranění bariér na dovoz textilu 1. ledna 2005 lze v kontextu čínského členství ve WTO očekávat další nárůst čínského dovozu.

Obchodní zájmy ČR v Číně prosazoval při lednové oficiální návštěvě ministr průmyslu a obchodu Milan Urban, který se setkal i s vicepremiérkou čínské vlády Wu Yi. Urbana doprovázela česká delegace podnikatelů. Zájem o ekonomickou spolupráci byl deklarován i při setkání náměstka ministra zahraničí věcí ČR Petra Koláře s náměstkem ministra zahraničí ČLR Čangem Jie-suejem dne 10. března 2005. Při tomto setkání však Kolář upozornil na negativní dopady "jednostranných aktů" v tchajwanské úžině, čímž se fakticky postavil proti k přijetí antiseparačního zákona.

Česká oficiální politika je tradičně charakteristická spíše proamerickou linií, a to i při prosazování českých zájmů v rámci EU. Případná česká podpora zrušení zbrojního embarga by sice mohla za odměnu přinést z čínské strany možnost českých investic do čínského průmyslu a napomohla by rozvoji vývozu českého zboží do Číny (ČR projevuje největší zájem o oblast energetiky), avšak zkomplikovala by vztahy s USA a s Tchaj-wanem, který má rovněž nezanedbatelný ekonomický potenciál.

Pro českou oficiální politiku se proto v současných mezinárodních debatách o Číně jeví jako nejvhodnější navenek spíše neaktivní role, zvláště za situace, kdy americký ani evropský přístup nejsou co výsledků optimální. Samotná ČR není s to výrazněji ovlivnit čínské chování a na případná výrazná gesta by česká ekonomika doplatila. Na úrovni transnacionálních nevládních organizací a demokratických politických proudů je ovšem možná výraznější podpora demokratizačních sil v Číně i podpora případné nezávislosti Tchaj-wanu.