Co se dělo na kongresu ODS?

Patnáctého prosince skončil třináctý kongres Občanské demokratické strany, na nějž se bude jednou možná vzpomínat jako na významný moment v historii občanské pravice. Co se zde událo?

Po druhých prohraných parlamentních volbách za sebou abdikoval Václav Klaus na funkci předsedy. Jeho rozhodnutí bohužel přišlo deset minut po dvanácté, v době, kdy se ve vlivných kruzích ODS šířila vůči otci-zakladateli averze a sílilo přesvědčení, že s Klausem se ODS už nepohne dál. Ve straně se začala vytvářet různá mocenská centra, která se navzájem pustila do divokého soupeření. Šest týdnů před kongresem rovněž abdikoval první aspirant na budoucího předsedu ODS, moravskoslezský hejtman Evžen Tošenovský. Hlavním důvodem byl odpor části vedení a poslaneckého klubu vůči jeho požadavku vést ODS jako hejtman z Ostravy. Několik týdnů před kongresem tak v ODS panovalo bezvládí.

Krajské sněmy

O rozložení sil v ODS mnohé napověděly krajské sněmy, v nichž delegáti navrhovali své budoucí kandidáty na funkci předsedy a místopředsedů. Přestože hlasování měla pouze orientační a doporučující význam, stala se významným signálem. Ze čtrnácti krajských sněmů se výrazněji odlišovala hlasování dvou nejsilnějších organizací - pražské a jihomoravské. Zatímco ve zbylých dvanácti krajích měli tři nejvýznamnější kandidáti na předsedu (Topolánek, Zahradil, Nečas) více či méně stejnou podporu, pražské a jihomoravské volby ukázaly hlubší názorové rozdíly. Zatímco na pražském sněmu se pro Jana Zahradila vyslovilo 51 delegátů, pro Petra Nečase jen 7. Naopak na sněmu v Brně pro stínového ministra zahraničí zvedli ruku jen 2 delegáti, pro jeho konkurenta pak 54 členů jihomoravské ODS. V těchto hlasováních se odráželo odlišné názorové, sociální i religiózní zázemí obou regionů. V jednom případě je reprezentoval liberálně orientovaný Zahradil, ve druhém konzervativní Nečas.

Silný impuls k vyhrocení situace dal svým prohlášením z dvacátého listopadu 2002 sám Petr Nečas, což se zpětně ukázalo jako velká taktická chyba, která ho možná stála křeslo předsedy. V tiskovém prohlášení jako poslední z předsednických kandidátů oznámil, že "po zralé úvaze a na základě vyjádřené podpory mnoha členů ODS i představitelů místních, oblastních a regionálních sdružení jsem se rozhodl na následujícím kongresu ODS kandidovat na post předsedy strany". V závěru svého textu pak napsal: "Svých dosavadních protikandidátů Jana Zahradila, Mirka Topolánka a Miroslavy Němcové si velmi vážím a budu s nimi v případě svého zvolení předsedou ODS rád spolupracovat ve vedení ODS stejně jako s dalšími osobnostmi, jako je Vlastimil Tlustý, Petr Gandalovič či Pavel Bém. Toho považuji v případě svého zvolení předsedou ODS za ideálního kandidáta na pozici prvního místopředsedy ODS."

Ve vedení pražské ODS v tu chvíli nastal poprask. Pavel Bém je sice primátorem hlavního města, ale jeho podpora v domovské organizaci je velmi slabá. Bém je v jistém smyslu virtuální politik, člověk, o němž se obecně soudí, že je mladý, pohledný a talentovaný, ale v praktické politice toho ještě příliš nedokázal. K jeho mediální proslulosti velmi přispěla vyjádření exmístopředsedy Miroslava Macka, který jeho slávu soustavně šíří na svých internetových stránkách, z nichž zase pohotově opisuje většina novinářů.

Bojovně naladěná pražská organizace přijala Nečasův projev jako ohrožení šancí Jana Zahradila na funkci místopředsedy (dva lidé z Prahy ve vedení jsou nezvolitelní) a pokus pronečasovských krajů vnutit jim Béma, což brala jako vyhlášení války. Začalo vytváření hlasovací koalice, která později dominovala na kongresu ve Františkových Lázních. K Nečasově pražské neoblibě přispělo i to, že v létě 2002 byl jedním z těch politiků, kteří na zasedání Výkonné rady poprvé v historii odmítli schválit kandidátku hlavního města do komunálních voleb. Tyto věci se nasčítaly a výsledkem byla již výše uvedená minimální podpora Nečase od pražských delegátů.

Zajímavé je, že zatímco se "pražská rodina" vydala do útoku, omezovala se nečasovská jižní Morava pouze na hledání podpory pro svého kandidáta a jeho prohlášení o Bémovi brala jako věc, která se jí příliš netýká. Že jsou ve "válečném stavu", to se například mnozí jihomoravští delegáti dozvěděli až na kongresu. Z tohoto střetu nakonec vyšel úspěšně třetí vzadu - senátor Mirek Topolánek.

Příčiny úspěchu

Byl to především souboj mezi dvěma vyhraněnými kandidáty, který Topolánka překvapivě vynesl do předsednického křesla. V tomto smyslu byl Topolánek stejně tak objektem jako subjektem předsjezdového dění. Druhý předseda ODS se nejen svým přičiněním stal kandidátem hlasovacího bloku tvořeného souvislým pásem bývalých sudetských krajů (od Liberce přes Ústí až po Plzeň), částí středních Čech, střední Moravou, zhruba polovinou severní Moravy a samozřejmě Prahou. Domluva přitom zněla: Topolánek předseda, Zahradil první místopředseda.

Na druhou stranu není nutné tyto dohody, probíhající na sjezdech všech politických stran, nijak zvlášť přeceňovat. Stačily čtyři hlasy a Mirek Topolánek se nedostal do druhého kola. V tom případě by proti sobě stanuli Nečas se Zahradilem. Uvedené aranžmá by pak pravděpodobně znamenalo Nečasovo vítězství. To už ale jsou věčná kdyby. Jaké momenty dále rozhodly o nečekaném vítězství Mirka Topolánka?

Dnešní místopředseda Senátu měl vyrovnanou podporu ve všech čtrnácti krajích. Neměl ostré propady přízně jako Jan Zahradil na jižní Moravě a Petr Nečas v Praze. Jako jediný z kandidátů také nikdy nebyl místopředsedou ODS, takže se pohodlně svezl po velmi silné touze delegátů po změně - jakékoli změně.

Topolánek se také jako člověk mimo parlamentní poslanecký klub stal symbolem vzpoury proti jeho aspiracím z posledních měsíců. O vedení tohoto klubu si řada delegátů myslela, že se jeho šéfové staví nad stranu a nepřiměřeně jí diktují svou politiku. Chuť klepnout vedení klubu přes prsty byla proto dalším z významných motivů mnoha delegátů, což se mimo jiné projevilo i neúspěchem Vlastimila Tlustého.

Topolánkovi rovněž pomohl chlad, s jakým ho před kongresem hodnotil Václav Klaus. Je to sice k nevíře, ale Klausovo rozpačité povolební přešlapování na místě zesilovalo proud jeho kritiků a každé jeho další předkongresové prohlášení způsobovalo u nemalé části lidí takřka alergické reakce. Na kongresu pak zčásti zafungoval princip negace negace, který vyzněl pozitivně pro Topolánka. Určitou roli v Topolánkově zvolení sehrálo i jeho chlapácké charisma dávající optickou jistotu, že se poklausovská ODS nerozloží. Několik hlasů také určitě dostal díky sympatickému vystoupení své manželky, která se za jeho kandidaturu přimlouvala přímo z hlavního řečniště.

Jistou roli sehrál rovněž princip seniority, tak důležitý v západních politických stranách. Mnoho delegátů bylo prostě názoru, že osmatřicetiletý Nečas má ještě čas a nyní je na řadě sedmačtyřicetiletý Topolánek.

Do opozice!

Hlasovací koalici, která dovedla do předsednického křesla Mirka Topolánka a na post prvního místopředsedy Jana Zahradila, nelze přeceňovat ještě z jednoho důvodu - v ostatních případech příliš nefungovala, a tak dalšími místopředsedy nebyli zvoleni předem dojednaní olomoucký Ivan Langer a ústecký Oldřich Vojíř. Vedle Nečase nakonec tato místa obsadili středočeský hejtman Petr Bendl a místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová, která původně velmi neúspěšně kandidovala i na předsedkyni strany. Příznačné pro tento kongres bylo, že v rámci politické diskuse Němcová nepřednesla projev a nikomu to ani příliš nevadilo. V tomto směru to byl jeden z nejpodivnějších kongresů ODS v její historii.

Druhý jednací den například z padesáti diskutujících až na jednoho či dva delegáty nikdo nevyjádřil podporu žádnému z kandidátů na předsedu a místopředsedy. Kritiky přitom bylo hodně, ale zdála se slabě strukturovaná, bez větší snahy zhodnotit uplynulé neúspěšné čtyřletí. Jako by se všechno soustřeďovalo jen na volbu předsedy a koncepční otázky s tím spojené zůstaly nepochopitelně v pozadí.

Navzdory tomu se v předkongresovém období v "ódéesovském světě" objevilo několik provokujících textů. "ODS 2003: Čas rozhodnutí", tak se jmenoval příspěvek o strategii a taktice ODS, který začátkem listopadu 2002 většině delegátů elektronicky rozeslal Martin Říman. Tento poslanec vyzval ODS ke kompletní změně stylu opoziční práce a silně kritizoval poslanecký klub. "ODS byla po mnoho let vládní stranou, poté stranou, která určitým způsobem nesla za vládu odpovědnost. Toto postavení formovalo i vztah jejích zákonodárců k předkládaným normám. Ten lze charakterizovat jako snahu o vylepšení a odstranění partikulárních nedostatků (ale nezřídka se za ‚nedostatky' skrývají zájmy, které nedošly sluchu v předchozích částech legislativního procesu - na ministerstvech a vládě). Takový postoj je pro opoziční stranu neudržitelný. ... Primárním úkolem opoziční strany v jejím parlamentním působení je tedy především zkoumání, zda navržená norma jako celek odpovídá jejímu programu a ideologii." V materiálu žádal odchod strany do skutečné opozice. "Důvěryhodnosti dosáhne ODS jedině konzistentností své opoziční role, vnitřním zákazem politického obchodování a rezignací na spolupráci s vládní koalicí v každém okamžiku, nejen tehdy, kdy se nám to hodí."

Obsáhlý program reformy zveřejnil ve svých "Listopadových tezích k budoucímu směřování ODS" i Petr Nečas. Jako jediný z místopředsedů předložil široce pojatý koncept změn v ODS po svém případném nástupu do předsednické funkce. Předně navrhl decentralizovat ODS, vytvořit celostátní konferenci krajských zastupitelů, starostů a primátorů ODS a současně ustavit širší rozhodovací orgán - republikový sněm. Ve druhé části navrhoval vypracovat nový dlouho-, středně- a krátkodobý program. Za hlavní politickou strategii označil odchod do radikální opozice a přeměnu ODS ve všelidovou "catch-all party". "ODS se musí stát krystalizačním jádrem pravicového hnutí, konglomerátu různých institucí a organizací vymezených nelevicově a antisocialisticky. Musíme opět získat podporu pravicově orientovaných intelektuálů a ‚opinion makerů'. Z těchto i celé řady jiných důvodů je nejvýznamnější zastavit neproduktivní střety s významnou částí české mediální elity."

S posledním velkým příspěvkem do diskuse vystoupil Ivan Langer, když rozeslal brožuru s názvem "Cesta k úspěchu", což je manažerský návrh profesního a politického vzdělávání v této straně. Ani k těmto textům se na kongresu nikdo příliš nevyjadřoval a většina diskusí, zvláště těch kuloárových, se odehrávala v rovině kdo, s kým a pro koho.

A přece Klaus

Pravým čtenářským šlágrem se nakonec na kongresu ODS stal několikastránkový materiál "Chceme ODS občanskou a demokratickou". Jeho autorem byl 33letý Václav Klaus mladší, který pro potřebu interní diskuse v pražské ODS sepsal analytický text, v němž popsal otřesnou zkušenost se způsobem přijímání do místního klubu v Praze 8, kam nedávno vstoupil. Mnoho přesných a ostrých formulací o situaci v dnešní ODS naznačilo, že občanští demokraté se jména Klaus jen tak nezbaví, což pro tuto stranu vůbec není špatná zpráva.

Bohumil Pečinka, politický komentátor, v současnosti pracuje v týdeníku Reflex.