Co s nechtěným dítětem?

Mezi českou politickou reprezentací nyní probíhá boj o rozpočtové určení daní mezi centrální mocí a kraji. Nikdo zatím ještě nespočítal, kolik peněz by měla jaká část státní správy a samosprávy sdílet. Politická logika napovídá, že prvním krokem musí být co nejpřesnější specifikace částky, kterou musí kraje vynaložit, aby dokázaly financovat kompetence a majetek, které na ně byly převedeny v rámci reformy veřejných financí. A to ještě nemluvíme o tom, že kromě přenesené působnosti by kraje měly mít i další prostředky na rozvoj regionu. Místo toho jsme ze strany vlády bombardováni nejrůznějšími čísly, aniž by bylo přesně kvantifikováno, co tato čísla konkrétně krajům přinesou a zda jim budou částky přidělené sněmovnou stačit.

Původní částka z rozpočtu, která byla věnována regionům, dosahovala výše 3,1 % daňového výnosu. Programové prohlášení Špidlovy vlády v rámci reformy veřejných financí přišlo s návrhem novým, v němž se předpokládalo 10,3 %. Do sněmovny šel v listopadu 2003 nakonec návrh ve výši 17 %, aby ztroskotal na odporu několika sociálně demokratických poslanců. Letos se prakticky situace opakovala, byť ve hře už bylo jen 15 %. Stejně jako před rokem přitom zapracovala i nyní stejná lobby - učitelské odbory spolu s ministerstvem školství.

Od ČSSD, která pohořela v krajských volbách, nelze pochopitelně čekat, že bude vycházet krajům vstříc. Nakonec ji tato otázka ani nepálí, neboť se příliš nemusí bát střetu se svými krajskými politiky. Vyřešení kompetenčních, subsidiárních a s nimi spojených finančních otázek leží především na bedrech opoziční ODS, která by měla s velkou pravděpodobností převzít vládní zodpovědnost za necelé dva roky.

Z čistě liberálního hlediska by mělo být vše jasné. Efektivita vynaložených daní stoupá směrem k nižším článkům veřejné správy. Je však otázkou, zda se s tímto postulátem budou schopni ztotožnit poslanci a ministři ODS v případě, že tato strana opět vstoupí do vládní Strakovy akademie. Není totiž vyloučeno, že se dnešní stínoví ministři ocitnou před stejným problémem, před jakým se dnes ocitají jejich protivníci v řádném kabinetu, a že jejich resorty budou předkládat ty samé argumenty, proč nelze to či ono. Řešení tohoto dilematu ale může být nakonec jednodušší, než se dnes zdá. Role krajů je dnes již tak silná, že si jakýkoli zástupce ODS v centru těžko dovolí jít proti jejich zájmům. Ti druzí budou mít vždy jasnou odpověď: „Vy šest let pouze o politice mluvíte, my ji musíme dělat." Kdo by z tohoto boje nakonec vyšel jako vítěz, je tak jasné již nyní. Zároveň by ale neměly kraje své požadavky přehánět. To by nakonec bylo sebevražedné jak pro ODS samu, tak pro integritu České republiky. Až se nakonec vzájemný vztah mezi centrem a kraji usadí, měla by být přijata taková daňová reforma, která by nejenom tento stav reflektovala, ale která by jej dokázala petrifikovat v daleko delším časovém horizontu, než je jeden fiskální rok.