Co přináší vítězství Hamásu v palestinských volbách

Co přináší vítězství Hamásu v palestinských volbách

Marek Čejka

Výsledek lednových palestinských voleb zřejmě překvapil i jejich samotné vítěze. Se značnou převahou v nich totiž zvítězilo radikální islamistické hnutí Hamás. To sice v předvolebních průzkumech vykazovalo vysokou potenciální podporu voličů, avšak prakticky vždy zaostávalo za favorizovaným Fatahem. Ve 132členném palestinském parlamentu radikální islamisté nakonec získali přes polovinu křesel (74 mandátů) a vytlačili sekulární nacionalisty na druhé místo (45 mandátů).

Tento výsledek zaskočil nejen Palestince, ale i Izrael a Západ. Z pohledu Izraelců se přitom ještě před rokem, krátce po smrti Jásira Arafata, zdejší situace jevila v podstatně odlišném a optimističtějším světle. Během velmi krátké doby však došlo k velkým změnám: po loňské letní evakuaci osad v pásmu Gazy (o jejíž realizaci byly do poslední chvíle také určité pochybnosti) se Izrael nečekaně ocitl bez silného vůdce. Premiér Šaron se dostal do vážných zdravotních komplikací a jen o několik týdnů později zvítězil ve volbách Hamás, ještě donedávna zapřisáhlý odpůrce demokratických procesů.

Protest voličů

Úspěch Hamásu je ponejvíce důsledkem protestu palestinských voličů proti dosavadní politice dominované Fatahem, jehož úspěch byl do značné míry postaven na osobnosti Jásira Arafata. Ten byl jakousi „živoucí ikonou" Palestinců, kterou si dokonce ani opozice (včetně Hamásu) nedovolila příliš zpochybňovat. Po Arafatově smrti však Fatah velmi rychle ztratil atraktivitu mezi voliči. Bylo to způsobeno hlavně tím, že politici, kteří nastoupili po Arafatovi, byli buď nevýrazní, nebo poznamenaní korupcí, případně obojí. Právě to byla voda na volební mlýn Hamásu. Ten totiž zdaleka nepostavil svou kampaň na image militantního hnutí, ale spíše na aktivitách svého civilního křídla. To se dlouhodobě vyznačuje různými sociálně-charitativními aktivitami mezi nejchudšími vrstvami Palestinců. Stejně tak je Hamás pro Palestince ztělesněním prakticky nulové korupce. To byly oproti zkorumpovaným Arafatovým následníkům obrovské trumfy. Právě „změna" a „neúplatnost" byly tím, nač mnoho palestinských voličů při volbách slyšelo.

Nebezpečí demokratizace arabského světa

Výsledek palestinských voleb je velmi důležitým signálem z hlediska další demokratizace arabského světa. Jako by se začala stále zřetelněji potvrzovat varovná slova Fareeda Zakarii z jeho poslední knihy Budoucnost svobody: „Zkorumpovaní a autokratičtí vládci arabského světa byli pořád liberálnější než ti, kteří je chtějí nahradit. Volby v arabských zemích mohou vynést k moci politiky, kteří mají názorově blíž k bin Ládinovi než k liberálům."

Indikátorem uvedené teze není zdaleka jen Hamás. Stačí si vzpomenout na loňské volby v Egyptě, které se v této zemi vůbec poprvé konaly v demokratičtějším duchu. Díky tomu v nich mohlo zabodovat Muslimské bratrstvo - pravzor všech radikálních islamistů. Stejně tak v loňských dvojích iráckých volbách zaznamenala jednoznačný úspěch šíitská náboženská koalice. Ta se sice dnes nevyznačuje náboženským radikalismem, její budoucnost je však nepředvídatelná.

Ze všech úspěchů fundamentálních muslimů v politice a demokratických procesech však vítězství Hamásu vybočuje. Je to totiž vůbec první případ v dějinách Blízkého východu, kdy se podobná skupina dostala k moci zcela demokratickou cestou. O to hůř může být nyní jeho mandát zpochybněn Západem, zvláště Spojenými státy. Bylo by to totiž v přímém rozporu s jimi prosazovanými idejemi „vývozu demokracie".

Fareed Zakaria rovněž upozorňoval, že volbám v arabském světě by měl v první řadě předcházet rozvoj občanských institucí, soudů, politických stran a hospodářství. Zřejmě se začíná projevovat, že Západ, byť v dobré vůli, až příliš uspěchal tlak na demokratizaci muslimských zemí. Z politického hlediska jsou v arabských zemích na Blízkém východě dnes jen málokde skutečně dobré předpoklady pro větší rozvoj demokracie. To snad ještě více platí na palestinských územích, kde jsou demokratické procesy poznamenány dlouhodobým konfliktem a vojenskou okupací.

Co dál?

Jen budoucnost zodpoví Palestincům otázku, zda obrazné vytlučení jednoho klínu (Fatahu) klínem druhým - a podstatně ostřejším - bylo prozřetelné. Je možné, že náhle nabytá vládní odpovědnost přinese politickou kultivaci Hamásu a ubere na jeho radikální rétorice a hlavně násilných metodách. Jisté posuny v jeho postojích už zaznamenány byly a dnes lze přinejmenším říci, že Hamás není součástí nějaké pomyslné světové fronty radikálních islamistů. Krátce po volbách totiž relativně ostře odmítl nabídku podpory od Ajmána Zawáhrího, „muže číslo dvě" al-Kájdy. Exilový vůdce Hamásu Chálid Mišál doslova prohlásil, že „Hamás má svou vlastní vizi a nepotřebuje rady al-Kájdy". Také cesta politiků Hamásu do Moskvy vzbudila velkou nevoli ze strany čečenských radikálních islamistů.

Hamás s vládní odpovědností může být značně odlišný od Hamásu v opozici. Připomínám také paralelu s osmdesátými léty, kdy Izrael paradoxně nepovažoval Hamás za zdaleka tak nebezpečný jako samotného Arafata a jeho sekulární nacionalisty. I v řadách Hamásu je několik důležitých osobností, které by mohly zastávat pragmatické postoje (bývá mezi ně řazen např. designovaný palestinský premiér Ismáíl Hanijá).

Jsou zde však i podstatně pesimističtější scénáře dalšího vývoje. Stagnace izraelsko-palestinských vztahů se může ještě nebezpečněji prohloubit, případně může vzájemné napětí znovu vyústit v zuřivou vlnu krutého krveprolévání a násilných odvet, podobně jako tomu bylo v letech 2000-2003.

Světová veřejnost zřejmě nemá příliš informací o tom, jaké mají po volbách mnozí Palestinci, zvláště křesťané, obavy z přeměny rodící se palestinské demokracie na islámskou teokracii. Vždyť v mnohých městech na Západním břehu panovala po dlouhá léta vcelku liberální atmosféra, jejíž změnu by místní kvitovali s nevolí. Doplňuji, že z celkového počtu 1,3 milionu oprávněných palestinských voličů nevolilo Hamás 66 % z nich (859 000 Palestinců).

Budoucnost Palestiny bude hodně záviset i na vnějších okolnostech. Bude důležité, jak se vyvine politická situace v Izraeli po březnových parlamentních volbách. Zde je ale možné očekávat, že nenastane radikální obrat ve vztahu izraelských politiků vůči Hamásu. Izraelci budou spíš pokračovat ve své politice jednostranných kroků (např. dokončení bariéry kolem Západního břehu, popřípadě evakuace některých dalších osad).

Významný bude též přístup mezinárodního společenství, hlavně USA, které mají na Blízkém východě velmi silné slovo, a také Evropské unie, která Palestincům již dlouho poskytuje vydatnou rozvojovou pomoc. S ohledem na nedávnou minulost izraelsko-palestinského konfliktu je pochopitelné, že Evropa je na rozpacích, co se týká dalšího finančního podporování státního establishmentu vedeného Hamásem. Otázka však není tak jednoduchá. Pozastavení rozvojové pomoci může velmi snadno a rychle Palestince vehnat do rukou režimů, jako je Írán. A to určitě není v zájmu Západu.

Palestinské volby zkrátka přispěly k tomu, že Blízký východ je dnes ještě méně stabilní a zdejší vývoj hůře odhadnutelný než dříve. To je určitě signálem právě pro Západ, který nyní bude zřejmě nucen ve vztazích s touto oblastí volit prozíravější politiku než doposud.

Autor se dlouhodobě zabývá problematikou Blízkého východu. V současnosti působí na Masarykově univerzitě v Brně a na Ústavním soudu ČR.