Co musí Česko udělat, pokud chce uspět

Vstupujeme do čtvrté dekády moderního českého státu. To je milník, od něhož mnozí očekávají naději na změnu politického kurzu. O změně však můžeme naplno uvažovat teprve poté, kdy provedeme poctivou diagnózu dosavadního stavu, a ta podle mě zní takto: naše země se zacyklila a dlouhodobě žije z podstaty; stojíme před pastí identitární politiky, ale také před velkými tématy, na jejichž řešení záleží kvalita života celého našeho národa.

Proč naše země žije z podstaty? V posledních sto padesáti letech jsme na tom vždy byli vcelku dobře. Bývali jsme průmyslové srdce habsburské monarchie, na což navázala ekonomika první republiky. Díky tomuto relativně slušnému základu tu dokonce ani komunistický režim (na rozdíl od některých jiných států východního bloku) nevedl k totální ekonomické katastrofě. Národ si navykl na určitou míru jistot napříč režimy. Václav Klaus v devadesátých letech hodně mluvil o trhu bez přívlastků, ale daleko méně důsledně jej zaváděl. To mimo jiné znamenalo, že když pak Topolánkova vláda v oblasti veřejných služeb nastolila některá skutečně pravicová témata (šlo zejména o symbolickou spoluúčast ve zdravotnictví a možnost školného na vysokých školách), veřejnost byla v podstatě šokována. (…)