Čeští živnostníci, plačte!

Když jsem se nedávno zeptal místopředsedy rozpočtového výboru Vlastimila Tlustého, která skupina obyvatel podle jeho názoru bude nejvíce postižena vládní reformou veřejných financí, odpověděl bez rozmýšlení: „Živnostníci. A ne že budou - oni už postižení jsou!" Již letmý pohled na statistiky dává tomuto tvrzení za pravdu. Vždyť za první dva měsíce tohoto roku se odhlásilo ze svých živností dvacet čtyři tisíc podnikatelů - fyzických osob. A to na ně nedopadly ještě všechny rány egyptské, které jim vláda svou reformou uchystala.

Když se začátkem devadesátých let přijímaly první podnikatelské zákony, dostali živnostníci do začátku určitý bonus - mohli platit menší zdravotní a sociální pojištění než zaměstnanci - třicet pět procent rozdílu mezi příjmy a výdaji jako vyměřovací základ. Po třinácti letech současná koalice usoudila, že tento sektor, který tvoří šedesát procent ekonomiky, je již natolik konsolidovaný, že se může vyměřovací základ zvýšit. A to po pěti procentech ročně až na padesát procent rozdílu mezi příjmy a výdaji v roce 2006. Vládní koryfejové, kteří se ocitli ve vleku požadavků odborů, zapomínají ovšem na to, že na rozdíl od zaměstnance podnikatel ručí za svou činnost veškerým svým majetkem, tedy nejenom ztrátou místa, ale například i střechy nad hlavou. Nemluvě o tom, že ČSÚ vykazuje zcela logicky dvě třetiny sociálního a zdravotního pojištění jako náklad zaměstnavatele a pouze třetina je nákladem zaměstnance. Díky této optice podle státního závěrečného účtu platí naopak OSVČ o nějakou tu pětku víc než zaměstnanec.

Snad ještě licoměrnější je další opatření, které podnikatele zasáhne příští rok, a tím je minimální daň. Přestože je česká berní správa jak po finanční, tak po personální stránce dvojnásobně náročnější, než je průměr zemí OECD, není stát schopen postihnout některé specifické profese, jako jsou kupříkladu taxikáři. Z toho důvodu si stát vymyslel tzv. minimální daň. To znamená, že každý podnikatel, který bude ve ztrátě nebo který nedosáhne zdanitelného příjmu, bude stejně muset zaplatit daň, jako by měl příjem v polovině průměrné mzdy, tzn. sedm a půl tisíc korun měsíčně - a to bez ohledu na skutečné hospodářské výsledky, bez ohledu na to, že by je mohl deklarovat v souladu se zákonem o dani z příjmu. Aby toho nebylo málo, zákon o účetnictví zavádí povinnost podvojného účetnictví u podnikatelů, kteří mají obrat více než šest milionů ročně, což ale zároveň v systému podvojného účetnictví znamená, že budou muset do pěti let zdanit své zásoby. U zásob ve výši cca jeden milion korun tak budou danit každý rok dvě stě tisíc, aniž by své zboží vůbec prodali.

Zapomínat nelze ale ani na zákon o DPH a na zvýšení spotřebních daní - přeřazení většiny služeb a zboží do základní sazby a zvýšení spotřební daně na paliva zvýší především vstupy a celkové náklady, což se negativně odrazí na poptávce obyvatelstva a tím i podnikatelském zisku. Stát za to podnikatelům nenabízí prakticky nic. Snížení korporátních daní z 31 % v roce 2003 na 24 % v roce 2006 a zkrácení některých odpisových dob bylo plně vykompenzováno zvýšením odpisů na administrativní budovy a zdaněním dividend.

K tomuto opatření mimochodem sáhla vláda ve chvíli, kdy v USA dospěli k tomu, že právě zdaňování dividend vedlo k sérii účetních skandálů. Pro firmy se totiž vyplatí raději investovat hlava nehlava, než aby si zisk rozdělili akcionáři. Faktické zdanění v rámci daně z příjmu právnických osob tak již bylo před přijetím vládních kroků stejné, jako bude po jejich plné realizaci v roce 2006. Nemluvě o tom, že pro podnikatele bude výhodné mít sídlo firmy na Slovensku, kde budou danit 19 % (oproti budoucím českým 24 % - dnes to je ještě 28 %), a odpisovat v české filiálce. Z hlediska daňové výhodnosti především díky stabilnímu cash flow budou zejména dovozci utíkat do Rakouska, Maďarska či Německa; navíc tyto sousední státy jim umožní u zboží, které pochází ze zemí mimo EU, platit DPH celoročně, až s podáním daňového přiznání.

O České republice jako podnikatelském ráji si tak mohou vládní politici vyprávět maximálně mezi sebou. Přitom se v prezentaci svých výsledků neštítí ani podvodu, jímž je celá ta slavná tabulka srovnání efektivního zdanění ve středoevropských státech, z níž vyplývá, že míra efektivního zdanění právnických osob (ne tedy živnostníků) bude v roce 2006 stejná u nás jako na Slovensku. Vládní propagandisté ale už zapomněli dodat, že si údaje „vypůjčili" od soukromé firmy Ernst and Young bez udání autora, a co hůře, i bez jakékoli komparace.

Aby toho nebylo málo, diskriminace živnostníků se projevuje i v určitých omezeních v systému sociálních dávek, například v zákonu o státní sociální podpoře či v zákoně o zaměstnanosti. V tomto zákoně je dokonce stanoveno, že na podporu v nezaměstnanosti má nárok pouze podnikatel, jehož příjem byl před ukončením živnosti nižší než polovina průměrné mzdy. Protože však zároveň zákon o dani z příjmu vnáší povinnost minimální daně, která je právě polovinou průměrné mzdy, nemá od příštího roku vlastně na podporu nárok žádný podnikatel. Zkyslou šlehačkou na smrtonosném koktejlu je pak načasování tak závažných změn v období vstupu do EU, kdy podnikatelé musí řešit zcela jiné problémy, a zároveň hektičnost a chaos v ohlašovaných a přijímaných legislativních krocích. Bude kupříkladu zajímavé sledovat, zda do 1. května projde celým legislativním procesem nový zákon o DPH, aby mohl ke dni vstupu do EU vyjít ve Sbírce zákonů. Na to, aby se na něj podnikatelé stačili připravit, však již mít čas nebudou.

Je otázkou, zda se jedná ze strany vlády o hloupost nebo o záměr. Jistou nápovědu by mohlo přinést Peroutkovo Budování státu, kde autor píše o tom, že pro ČSSD jsou právě živnostníci, tedy osoby nic od státu nechtějící a neočekávající, trnem v oku.