Cesta k prosperitě českého venkova

V prázdninovém dvojčísle Revue Politika jsem publikoval text "Čtyři kroky k prosperitě českého venkova", který vyvolal poměrně značnou odezvu čtenářů. Někteří z nich neváhali a napsali mi své připomínky a pohledy na tuto problematiku. To mne přesvědčilo o tom, že venkov je velmi aktuální politické téma.

Rád bych se zde věnoval především následujícím otázkám: (1) státní majetek na venkově a jeho privatizace, (2) doprava na venkově a (3) aplikace unijní společné zemědělské politiky v ČR. To jsou tři hlavní okruhy problémů, na které čtenáři poukazovali.

Státní majetek

Velkým problémem českého venkova je skutečnost, že obrovskou část nemovitého majetku dosud stále drží ve svém vlastnictví stát. Je to dodnes patrný důsledek odsunu československých Němců po druhé světové válce. Většina státního majetku se nachází v bývalých Sudetech a je možné jej rozdělit do tří skupin. Jsou to (1) lesy, o které se poměrně slušně stará státní společnost Lesy ČR, (2) zemědělské pozemky, které stát v naprosté většině případů pronajímá zemědělským podnikům (péče těchto podniků je však rovna tomu, že se jedná o pronájem, navíc ještě od státu, který se o svůj majetek téměř vůbec nestará) a (3) zemědělské nemovitosti, o které se často nestará vůbec nikdo, neboť si je nikdo nechce ani pronajmout. Tento majetek státu je v úplně nejhorším stavu a hrozí mu během několika málo let úplný fyzický zánik.

Při vstupu České republiky do Evropské unie bylo dojednáno přechodné období pro nákup zemědělské půdy a tzv. sekundárních nemovitostí na dobu pěti let. Toto období tedy bude trvat do roku 2009. V této době je možné, aby stát upřednostňoval při privatizaci státního majetku české státní příslušníky. Vláda by tedy měla věnovat maximální pozornost tomu, aby v následujících třech letech bylo co nejvíce státní zemědělské půdy a nemovitostí zprivatizováno do českých rukou. Po tomto datu již bude právní postavení Němce, Francouze a Čecha při nákupu české zemědělské půdy totožné. Další doporučení vládě (kromě těch, které jsem již napsal v prvním článku) by tedy znělo: "Rychle prodejte českým subjektům státní zemědělskou půdu." Pozemky, jež takto nebude možné zprivatizovat, bych doporučoval převést bezplatně do majetku měst a obcí, na jejichž katastru se nachází.

Nerad bych, aby mé doporučení bylo bráno tak, že se bráním příchodu cizích státních příslušníků z EU do ČR. Naopak. V příchodu cizinců je možné vidět velkou naději pro český venkov. Považuji ale za spravedlivé, aby to bylo až po zmíněném období pěti let, protože domácí zemědělec je kapitálově mnohem slabší než zemědělec rakouský nebo německý. Z Evropy ostatně známe mnoho případů, kdy "vymírající" venkovské oblasti zachraňují právě cizinci. Je tomu tak například v některých částech Francie, které zalidňují Britové, Nizozemci a Belgičané. Nebo v některých regionech Itálie, jež osidlují Němci a Rakušané, či ve Španělsku, kam se stěhují lidé ze severněji položených států EU. Ostatně tento fenomén už pozorujeme i u nás doma. I zde již existují vesnice a oblasti, kde se zabydlují lidé z Nizozemska. Do této kategorie patří například Podkrkonoší. Počet cizinců na českém venkově bude po roce 2009 (po pádu posledních bariér) rychle růst. A tento jev mu může velmi pomoci.

Doprava

Jeden z čtenářů mne upozornil na to, že klíčovým tématem pro prosperitu venkova je doprava. Podle jeho přesvědčení je nutné podpořit rozvoj individuální dopravy na venkově a omezit dotace pro nefunkční dopravu veřejnou. Co si s tím počít? Problém dopravy na venkově je samozřejmě klíčový. Obvykle se o této věci uvažuje v kontrastu mezi dopravou veřejnou a dopravou individuální. Skutečné řešení ale může přinést pouze rozumná kombinace obou typů dopravy. Oba však musí usilovat o maximální efektivitu. A v tomto směru máme v ČR hodně co dohánět.

Co je možné zlepšit rychle? U dopravy hromadné je to především právní rámec a z něho vyplývající možnosti rychlého vstupu do tohoto odvětví. Dnešní stav je špatný především z toho důvodu, že získání licence na autobusovou linku trvá nesmírně dlouho a vyjadřuje se k ní zbytečně mnoho institucí. To odrazuje potenciální investory od vstupu do tohoto byznysu, resp. nutí je to soustředit se pouze na ty linky, které spojují velká města, kde mají jistotu, že se jim vysoké vstupní náklady skutečně vrátí. To je nutné změnit. Rychlejší a snadnější přístup k licenci přinese nové linky a lepší dopravní obslužnost venkova. To se ostatně týká také usnadnění možnosti získat licenci na vlakovou dopravu. V obou těchto odvětvích již máme konkrétní příklady úspěšných českých soukromých firem. U autobusů je to Student Agency a u drah Jindřichohradecká místní dráha. Obě tyto firmy ukazují cestu správným směrem, jen jich potřebujeme více.

Velkým problémem veřejné dopravy je její dosavadní vazba na byrokraticky náročné dotační tituly. Aktuální spor mezi Ústeckým krajem a tamním provozovatelem autobusové dopravy ukazuje, že systém je nastavený špatně a navíc se v něm zbytečně utrácí obrovské množství peněz. Klíčem k řešení tohoto problému je více konkurence. K reálné možnosti využít existující dotace musí mít možnost dostat se co nejvíce vzájemně si konkurujících dopravních firem. Jen tak bude moci regulátor trhu postupně zajistit kvalitní dopravní obslužnost území a zároveň šetřit peníze daňových poplatníků. Spoléhání na místní nebo regionální monopoly situaci spíše zhoršuje.

S dopravou a životem na venkově velmi těsně souvisí také otázka alternativních zdrojů energie. Evropská unie má v tomto směru velmi rozsáhlou agendu, která se nás týká více, než si myslíme. Již v přístupové smlouvě jsme se zavázali k tomu, že v letech 2006-2010 zajistí ČR přimíchávání určitého objemu biopaliv do benzínu a nafty. Pro lepší představu uvádím, že Česká republika se zavázala do konce roku 2005 zajistit podíl biopaliva na celkového objemu prodaného benzínu a nafty pro dopravní účely ve výši 2 %. Do konce roku 2010 se má tento objem zvýšit na 5,75 %. Cílem této politiky je vytvořit pro evropské zemědělství možnost finančně výnosného uplatnění v nepotravinářské oblasti. Logika této politiky je sice protekcionistická, ale každému venkovanovi srozumitelná. Světová konkurence ve všech základních zemědělských komoditách je tak silná, že by EU mohla bez dotací své zemědělství až na drobné výjimky v podstatě zrušit. Zvláště v oblasti produkce obilí a cukru není EU na světovém trhu vůbec konkurenceschopná. Biopaliva představují technologii, která umožňuje využít tradiční plodiny jako paliva v motorech a získat alespoň část peněz pro evropský a tedy i český venkov. Problém je v tom, že zavést v ČR biopaliva do praxe je nesmírně obtížné. Předchozí vlády si v období 2002-2006 na tomto problému vylámaly zuby. Bez velkého přehánění lze říci, že biopaliva byla hlavním zdrojem české politické krize v roce 2005. Stávající vláda proto bude mít v této oblasti opravdu hodně práce. Pokud se podaří systém biopaliv zavést, tak může český venkov ve střednědobém horizontu získávat poměrně značné prostředky.

Posledním faktorem významně ovlivňujícím dopravní situaci venkova je stav, kvalita a údržba silniční sítě. Zde je situace pro venkov nepříznivá. Česká společnost se v posledních patnácti letech soustředila prioritně na dobudování dálniční sítě a okresní silnice zůstávaly stranou pozornosti. Nechci zpochybňovat budování dálnic jako národní prioritu. Jsem ale toho názoru, že výstavbu a údržbu dálnic budou muset začít více než nyní platit právě ti, kteří je nejvíce využívají. Je v zájmu venkova i českého daňového poplatníka, aby dálnice byly zpoplatněny, a to výrazně. Zároveň se ale musí zabránit tomu, aby se těžká dálková nákladní doprava nepřevedla zpět na silnice nižších tříd. V zájmu venkova je, aby se využívání dálnic zdražilo a vznikl tlak na návrat těžkých nákladů na železnici, jejíž kapacita je málo využita. Zpoplatnění dálnic rovněž bude splácet obrovské investice, které do jejich výstavby stát investuje.

V rámci Evropské unie má Česká republika unikátní sídelní strukturu srovnatelnou snad jen s Francií. Máme obrovské množství poměrně malých sídel a ta jsou propojena velmi rozsáhlou sítí silnic. Okresní silniční síť s asfaltovým povrchem byla u nás dobudována v průběhu 70. let minulého století. Dnes je velmi výrazně zatížena stále rostoucí dopravou a začíná se blížit k hranici své životnosti. A právě na jejím udržení bude také v mnohém záviset stav českého venkova. Pokud mají mít lidé na venkově možnost vůbec využívat individuální dopravu, musí být tato síť udržena v provozuschopném stavu i v dalších letech. A k tomu bude třeba značných investic. Bez výrazného zpoplatnění dálniční sítě na to nebude zbývat dost veřejných peněz.

Společná zemědělská politika

Konečně posledním tématem pro rozvoj venkova jsou české podmínky aplikace společné zemědělské politiky EU. Všichni dobře víme, že podmínky stanovené v přístupové smlouvě jsou pro české zemědělství diskriminační. O to více se musíme snažit, aby domácí zemědělská politika venkovu pomáhala. Dnes je tomu ale v mnoha směrech naopak. Ministerstvo zemědělství ČR bylo často "papežštější" než EU a zahlcovalo zemědělce zbytečnými byrokratickými požadavky. To je nutné změnit.

Klíčovou otázkou pro rozvoj českého venkova je to, zda vláda bude ochotna dorovnávat finance, které nedostaneme z Bruselu, z národních zdrojů. Podle mého soudu je povinností české vlády to zajistit. Jinak budou čeští zemědělci do roku 2013 vystaveni více dotované nefér konkurenci z EU-15 a celá řada z nich ekonomicky nepřežije. Jaké důsledky pro venkov by to mělo, si určitě každý čtenář domyslí sám.

Dalším faktorem rozvoje českého venkova se od příštího roku stane tzv. EAFRD, tedy nový Evropský fond rozvoje venkova. Při rozdělování peněz z tohoto fondu nebude ČR diskriminována a bude moci reálně získat značné prostředky pro svůj venkov. Rozhodující bude to, jak kvalitní projekty bude venkov schopen vygenerovat a zda je česká politická reprezentace dokáže obhájit.

Kromě dvou zmíněných finančních otázek je třeba podívat se také na možnosti podpory venkova, které již nyní můžeme využívat a nevyužíváme je. Je to například možnost poskytovat začínajícím zemědělcům dotace ve výši 30 000 € při zahájení zemědělské činnosti. Podobně je také možné vyplácet předčasné důchody pro zemědělce, kteří již z různých důvodů nemohou hospodařit. Krom toho je třeba také zajistit, aby převod farmy v rámci rodiny nepodléhal žádné majetkové dani, jako je tomu nyní. Zemědělcům je také možné ulevit tím, že se úplně zruší daň ze zemědělských nemovitostí.

To jsou opatření, která mohou reálně pomoci zlepšit situaci na českém venkově. Věřím, že se v blízké budoucnosti alespoň některých z nich dočkáme.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.