Česká zahraniční politika po volbách

V předvolebním čase zkoumají novináři i politologové programy politických stran, aby zjistili, jakou politiku hodlají v příštím volebním období tyto strany provádět. Agenda zahraniční politiky je na rozdíl od té domácí často určována více politikou ostatních států a událostmi, které nemůžeme ovlivnit, než programem jednotlivých politických stran. Před volbami 2002 jsme mohli předpokládat, že největší událostí v oblasti zahraniční politiky v přicházejícím volebním období bude vstup do Evropské unie. Tento krok byl sice důležitý, avšak sám o sobě nekladl velké nároky na rozhodování politické reprezentace. Již dnes je jisté, že příští období v sobě ponese mnohem složitější rozhodování.

Začněme tématem, které vypadá jako mrtvé, ale najdou se mnozí, kteří ho budou chtít resuscitovat - tzv. evropská ústava. Kreativita federalistů, kteří chtějí obejít krach referend ve Francii a Nizozemí, je vskutku obdivuhodná. Za všechny například poslední návrh Evropského parlamentu, aby se konala setkání parlamentů, která by měla posunout evropskou ústavu ke schválení, anebo návrh Německa na schválení ústavy pod jiným jménem. Je málo pravděpodobné, že se federalistům podaří evropskou ústavu prosadit, avšak jejich síla může zablokovat jiné potřebné reformy EU, které mnohým nejsou po chuti již dlouhá léta. Je to samozřejmě především reforma zemědělské politiky. Diskuse o této reformě by měla začít v roce 2009 a může být úspěšně torpédována neustálým nadnášením tématu evropské ústavy. Vzhledem k nerovnoprávnému postavení českých zemědělců bude pro české politiky velkým úkolem, aby se zasadili o změnu zemědělské politiky. To, že cesta k prosazení rovnoprávnosti povede přes celkové snížení dotací pro všechny, je více než zřejmé.

V příštím volebním období nás čeká rovněž vstup Bulharska a Rumunska do Evropské unie. V tom okamžiku se definitivně přiřadíme k bohatším členům EU. Předpokládat, že další finanční období po roce 2013 bude pro Českou republiku výhodnější než to současné, je velkou bláhovostí.

Na pomezí domácí a zahraniční politiky jsou představy současné vlády o přijetí nové měny (eura) v závěru příštího volebního období v roce 2010. Pokud bychom tuto představu vzali vážně, znamenalo by to tvrdou rozpočtovou disciplínu, abychom splnili maastrichtská kritéria pro přijetí společné měny. Avšak není třeba se bát: dle volebních slibů škrty ve státním rozpočtu nikdo nepředpokládá. Nepřijetí eura, k jehož akceptaci jsme se zavázali v přístupové smlouvě, bude jistě provokovat některé evropské politiky k výpadům vůči České republice, se kterými se bude muset česká diplomacie rozumně vyrovnat. Přijetí eura v následujících letech by představovalo pro Českou republiku velké riziko. I kvůli velké závislosti české ekonomiky na automobilovém průmyslu, který v případě své recese uvrhne do recese celou českou ekonomiku (viz argumentace člena bankovní rady ČNB Miroslava Singera). Externí šok, který by mohl v následujících letech spustit recesi v českém automobilovém průmyslu, je vtrhnutí čínských automobilů na evropský trh, což by ohrozilo zejména segment levných aut vyráběných právě v České republice.

Všechny tyto události se budou dít za důležité účasti České republiky, neboť v prvním pololetí roku 2009 převezme Česká republika předsednictví Evropské unie. Vzhledem k tomu, že Evropská unie uplatňuje systém tzv. trojky, kdy se na předsednictví podílí vždy předchozí, současná a budoucí předsednická země, bude naše předsednictví pod vlivem Francie a Švédska. (Česká republika bude analogicky ovlivňovat předsednictví EU po dobu roku a půl.)

Současná vláda na léta 2008 a 2009 naplánovala i členství České republiky v Radě bezpečnosti. I když to není zdaleka tak náročné jako předsednictví EU, přibere si na sebe Česká republika další odpovědnost.

Česko tak v letech 2008 a 2009 čeká perný rok a půl intenzivní diplomatické práce. Na toto období je třeba se připravit výrazným posílením diplomatického sboru i obsazením jednotlivých ministerstev lidmi, kteří budou připraveni jazykově i odborně (odhaduje se, že půjde zhruba o 200 kvalifikovaných osob). Vláda a ministerstvo zahraničí však v minulosti (při vyjednávání o vstupu do Evropské unie) nepředvedli schopnosti, které by dávaly naději, že se zhostíme obou úkolů tak, aby byly výsledky pro Českou republiku výhodné.

Jako předsednická země EU a nestálý člen Rady bezpečnosti OSN bude mít Česká republika rovněž mnohem větší odpovědnost ve světové politice, než na jakou je zvyklá. A situace nebude jednoduchá. Konflikt kolem Íránu a jeho jaderného programu se pravděpodobně přiostří a ani uklidnění situace v Iráku nebude takové, aby si mezinárodní společenství mohlo odpočinout. Situace kolem Palestiny je po vítězství Hamásu naprosto nepředvídatelná. Rovněž rozhodování, jak dále postupovat v boji proti terorismu, bude vyžadovat nové hledání kompromisů.

Výzvy příštích let by měly přimět politickou reprezentaci, aby si doplnila své velmi často povrchní znalosti o zahraniční politice, vyjasnila si, jaké pozice a strategie jsou výhodné pro Českou republiku, a dospěla k větší míře konsensu v zahraniční politice. Dobrým začátkem by mohla být národní konference o zahraniční politice pod záštitou prezidenta republiky.