Česká republika se chovala jako poskok

Shodou okolností v době, kdy americká administrativa hovoří o definitivním odchodu svých ozbrojených sil z Iráku, spatřila světlo světa kniha, která bude oceňovaná i nenáviděná, budou se k ní vracet komentátoři s poukazem, že věci v ní popisované se mohly při troše dobré vůle odehrát jinak, stejně jako se najdou tací, kteří budou její závěry relativizovat. Buď jak buď, nikdo jí nebude moci upřít, že je založena na faktech a hlubokých profesních zkušenostech.

Arabista Miroslav Belica strávil dlouhou dobu v československých a posléze českých diplomatických službách na Blízkém východě. Spoluautorem knihy je jeho syn Tomáš, který měl během otcových cest po světě možnost studovat na Bagdádské univerzitě, a poznal tak Irák z jiné stránky než pohledem diplomatických kuloárů, jednacích sálů a služebních cest po zemi. Oba autoři byli přímo vtaženi do víru často rozhodujícího dění a jejich prožitky představují cenný materiál pramenného charakteru. Nespornou výhodou publikace je, že vychází v době, kdy už Irák není zahraničněpolitickým tématem číslo jedna, a problém tak dostal potřebný čas, aby se zacelily nejhorší rány a opadly neostřejší emoce.

Nic proti Americe

Přestože název knihy oficiálně odkazuje na český vztah k Iráku (podtitul „Češi a Irák 1990-2010"), věnovali autoři především v jejích úvodních částech možná až příliš velkou pozornost tématům, jako je kariéra Saddáma Husajna či vývoj vztahu Iráčanů ke kurdské menšině, takže k hlavnímu poselství knihy - tj. k českému přijetí nedůstojné role poskoka (jak se ukáže, není takové označení zas tak přitažené za vlasy) ve velké hře amerických neokonzervativců, jejímž výsledkem byl destabilizovaný Blízký východ a meziproduktem čisté lži - se čtenář dostává až v závěrečné části. To může budit dojem, že předkládaná publikace je kvalitním shrnutím historie Iráku na přelomu tisíciletí doplněnou exkurzem do české kotliny. (První části publikace se věnují okolnostem irácké okupace Kuvajtu a následné válce. Nejrozsáhlejší část knihy je pak věnována „mezidobí" v letech 1991-2003. Až závěrečná část probírá balancování české zahraniční politiky. Coby „otvírák" autoři chytře zvolili rekapitulaci událostí vedoucích k válce v Zálivu. Přesvědčivě ukazují dvojaký přístup americké administrativy před začátkem války, když ústy své velvyslankyně slibovala Iráku nestrannost v případě, že se Bagdád rozhodne řešit územní spory s Kuvajtem silou, i nedůsledný postup po válce, když přehlížela Husajnovy represe vůči iráckým šíitům.)

Podtitul knihy nesoucí název „Lekce z manipulace a servility" rozhodně není výsledkem „antiamerikanismu" nebo „levičáctví" autorů, jak by u nás mohl leckdo podotknout, když se na téma počínání Američanů nepějí oslavné ódy. Ano, kniha je ve vztahu k irácké problematice dosti ostrou kritikou zahraniční politiky USA. Nikoli však kritikou prvoplánovou, ale založenou na věcných argumentech a racionálním zhodnocení všech pro, proti a především důsledků.

Umění propagandy

Belica jako zkušený diplomat navyklý dělat svou práci na základě neustálé analýzy okolního dění musel vidět, že žádné strategické bezpečnostní ani ekonomické zájmy naši vládu k přijetí role poslušného služebníka v případě Iráku nenutily. Jiná cesta byla možná; dokazuje to přístup Francie, Německa a v podstatě většiny států světa. Dokonce ani Poláci, kteří v Evropě platí po Velké Británii za hlavního amerického spojence, se do války v Iráku nehnali tak hurónsky jako česká vláda, která tak (podobně jako v případě bombardování Jugoslávie v roce 1999) činila v příkrém rozporu s názorem veřejnosti.

Dlužno dodat, že autoři si neberou servítky s nikým a v ničem. Řada věcí je vyřčena doslova natvrdo: nejen to o zbraních hromadného ničení, které Irák v inkriminované době dávno neměl, zmíněn je také téměř nediskutovaný fakt, že Saddám Husajn dostal po svém zatčení statut válečného zajatce a jako takový neměl být popraven - a už vůbec ne utajeným a prapodivným způsobem za asistence zakuklenců, jak jsme mohli sledovat téměř v přímém přenosu. To, že to nikomu nepřišlo divné, je jen důkazem dokonalosti tehdejší válečné propagandy.

Samozřejmě existují lidé, kteří dodnes věří, že Američané s koalicí ochotných postupovali v roce 2003 správně. Tento přístup ilustruje například výrok Richarda Perleho o tom, že „mezinárodní právo tehdy bránilo tomu, udělat věci správně" (s. 297). Mnozí z těch, kteří jsou přesvědčeni o tom, že válkou v Iráku chtěli američtí neokonzervativci dosáhnout vyšších cílů, a bránilo jim nedokonalé právo, by se měli připravit na to, že jim kniha nastaví nekompromisní zrcadlo.

Lokajové, nebo spojenci?

Už v úvodních kapitolách se dozvídáme, že jistá míra servilnosti českých politických kruhů byla patrná už během naší účasti v rámci kampaně za osvobození Kuvajtu. S odvoláním na knihu novinářů Petera Želinského a Jaroslava Kmenty Pouštní horečka autoři připomínají účast našeho protichemického praporu, který v té době plnil zabezpečovací úkoly na území Saúdské Arábie. Existuje spekulace, podle které chemici v lednu 1991 naměřili vysoké hodnoty nervového plynu somanu, který měl údajně uniknout z tajných amerických nádrží připravených na saúdskoarabském území k aktivaci při tajné operaci, jejímž cílem mělo být - v situaci, kdy selžou standardní plány - hodit vše na Husajna. Autor přiznává, že může jít o nadsazenou spekulaci, ale zároveň přesvědčivě dokazuje, že české ministerstvo obrany tento zásah a nález českých chemiků (který se opravdu stal) dodnes popírá (s. 34).

Na autorech se v každém případě podepsal fakt, že v Iráku strávili určitou část života. To se neprojevilo tendencí stranit tehdejší irácké administrativě, ale zvykem komentovat český postup se značnou dávkou lítosti. Není divu: museli lépe než kdo jiný vidět postupné rozbíjení tradice solidních československo-iráckých vztahů a dobrých obchodních pozic. Porevoluční éra nicméně kladla na politickou reprezentaci a tvůrce zahraniční politiky jiné požadavky. A ti byli nuceni se ohlížet kvůli díkům za nastartování a podporu svých kariér nikoli na národní zájem, ale na americký azimut, který pod vlivem neokonzervativců a jejich dojmu z vlastní neporazitelnosti právě nastoupil cestu vstříc novému americkému století.

Významnou roli ve zpracovávání domácí politické scény hrála česká rodačka Madeleine Allbrightová a současný ministr obrany Alexandr Vondra. Neméně kontroverzní úlohu sehrál i bývalý prezident Havel, který se z původní pozice humanisty a liberála, jenž zdůrazňoval úlohu univerzálních institucí, posunul do role „užitečného idealisty" z české kotliny s předstihem ozvučujícího zájmy amerických jestřábů. Za naprosto vynikající proto považuji pasáž, která v této souvislosti analyzuje rozdílné politické profily Václava Havla a Václava Klause, což se projevovalo (také) v náhledech na zahraniční politiku a gradovalo právě v roce 2003.

Klaus nikdy neměl důvod názorově poklonkovat americkým neokonzervativním kruhům, protože na rozdíl od Václava Havla jim nemusel vděčit za podporu při svém politickém vzestupu. Shodou okolností v době, kdy Američané rozehráli závěrečnou část hry, vystřídal na Havla Pražském hradě právě Klaus. S ním přišel i naprosto odlišný přístup k americkému spojenci. Klaus byl vždy proamerický, ale na rozdíl od svého předchůdce si uvědomoval i jiné zahraničněpolitické azimuty a neměl potřebu vyjadřovat americkým plánům uniformní a nekritickou podporu. Autoři v této souvislosti připomínají pikantní situaci, kdy tehdejší velvyslanec Stapleton údajně odešel ze schůzky s Klausem jako opařený poté, co se dozvěděl, že pokud se v Iráku najdou zbraně hromadného ničení, mohou být klidně nastrčené (s. 297). Jestliže je dnes Václavu Klausovi vyčítána přílišná zainteresovanost v politických tématech, jako je globální oteplování nebo kritika evropské integrace, neměli bychom zapomínat, jakým způsobem se projevovaly tehdejší politické elity. Například Václav Havel, který ještě jako prezident připojil podpis k výzvě sedmi evropských činitelů adresované Washingtonu k rozpoutání války proti Iráku. To mělo k nestrannosti a prezidentskému nadhledu opravdu daleko.

Válka kvůli křivákovi?

Zapomenuta díky autorům nezůstane ani tragikomická historie „pražské stopy", dnes již polozapomenuté historky o údajném setkání atentátníka z 11. září Muhammada Atty s iráckým konzulem v Praze, která Spojeným státům posloužila jako záminka k nalezení údajné spojitosti mezi iráckým režimem a teroristickou organizací al-Kájda. Tato spojitost se nejenže nepotvrdila, ale ve skutečnosti ji vyloučily i americké zpravodajské služby.

V tehdejší době lačné po válce se ovšem nenaslouchalo odborníkům, ale bez ohledu na věrohodnost komukoli, kdo potvrzoval předem vykonstruovanou realitu. I tehdejší česká vláda tak našla svého „Curveballa".¹ Informaci o údajném setkání Atty s iráckým konzulem v Praze předhodil české vládě spolupracovník kontroverzního představitele irácké opozice Čelábího, který se v České republice skrýval před vojenskou službou ve vlasti a tehdejší konzul mu nechtěl prodloužit víza.

Není jednoduché přijít s takovouto knihou v zemi, kde závažné zahraničněpolitické problémy vyvolávají namísto racionální diskuse emoce. Zatímco ve světě se publikace kritizující americkou snahu ospravedlnit válku z roku 2003 za každou cenu staly běžnou součástí mainstreamu, v Česku se toho dočkáme sotva. Všechno už je pasé, nabízí se proto otázka, jaký jiný než historiografický smysl má „šťourat se" v problému a neustále přivádět na světlo boží nové a nové důkazy o věrolomnosti neokonzervativců a o preferencích a loajalitě domácích politiků. Nepochybuji však, že podobných děl je potřeba.

Nelze než citovat ze závěrečného slova autorů: „Zatímco v USA, Velké Británii, Nizozemsku a dalších zemích proběhla v souvislosti s válkou v Iráku vyšetřování politiků a tajných služeb, v zemi, jejíž představitelé se po dvě desetiletí nadstandardně angažovali při provádění cizích projektů zbídačování a podřizování iráckých lidí, dnes panuje hrobové ticho." Tradice domácích elit plazit se před mocnými tohoto světa nezmizela s pádem železné opony a bohužel ani s příchodem nového tisíciletí.

Poznámka

1. Curveball, anglicky „křivák", byl irácký utečenec Rafid Ahmed Alvan al Alábí, který žádal v Německu o politický azyl a tajným službám poskytl nepravdivé a zcela vymyšlené informace o Saddámových mobilních laboratořích na výrobu biologických zbraní. Ty pochopitelně nikdy neexistovaly, ale celá dezinformace sehrála velkou úlohu při manipulaci americké politické scény a veřejnosti směrem k podpoře války proti Iráku.

Literatura ke studiu

Miroslav Belica, Tomáš Belica: Co nezavály písky Mezopotámie. Lekce z manipulace a servility (Češi a Irák 1990-2010), Nakladatelství Epocha, Praha 2011, 344 stran.