Česká pravice v opozici

Česká pravice je v opozici. To je tvrzení, které je jistě možné zpochybňovat. Když ne tím, že rozlišování mezi pravicí a levicí je zastaralé, tak poukazem na to, že ve vládě jsou Unie svobody a KDU-ČSL, které přece patří přinejmenším k pravému středu. Název článku tedy vyžaduje vysvětlení. Nemám v úmyslu pouštět se do diskuse o obecné pravicovosti či levicovosti obou zmíněných stran a zvažovat, ve kterých dimenzích politiky je lze řadit do příslušných sektorů napravo nebo nalevo od pomyslného středu. V článcích v Revue Proglas jsem často zdůrazňoval, že pravo-levou osu je nutno chápat instrumentálně, což znamená, že řazení stran není dáno jen základním ideovým vymezením, ale je závislé na celkové podobě systému a je do jisté míry proměnlivé. Můžeme si docela dobře představit, že lidovci a unionisté (budou-li ovšem existovat) mohou mít zase ambici působit jako spíše pravicové síly, k čemuž mají jistý potenciál. Dnes jsou však součástí vlády, kterou - pokud ji na základě jejího působení srovnáváme s jinými vládami evropských zemí - nemůžeme označit jinak než jako levicovou, popř. jako vládu levého středu. Pravicové síly jsou tedy nutně v opozici. Nelze si nevšimnout pravicové opozice "částečné" a "vnitřní", jak ji nejviditelněji předvádí Hana Marvanová, která zatím - možná nevědomě - postupuje téměř podle scénáře jí tolik kritizované opoziční smlouvy. Jedinou významnou pravicovou opoziční silou je však pouze ODS, což není nic nového. Nové je to, že od červnových voleb je ODS opozicí bez různých přívlastků a výhrad a že dnes tuto její roli může těžko kdo zpochybňovat.

Mentalita "státotvorné odpovědnosti"

Funkce skutečné opozice není pro ODS snadný úkol. Je obtížná už jen proto, že ODS byla po celá devadesátá léta rozhodující "státotvornou" politickou stranou a že jako taková byla v rámci OF konstituována. ODS byla vlastně až do červnových voleb v loňském roce vždy nějakým způsobem u moci (nebo alespoň "držela ruku" na moci), disponovala ústavními funkcemi a mohla výrazně ovlivňovat politické dění. Výjimku představovala snad jen politická krize na přelomu let 1997--1998, která byla ovšem do značné míry také krizí vnitrostranickou. Po jejím překonání se ODS mohla znovu podílet na určování politického vývoje prostřednictvím opoziční smlouvy. Navíc stál po celou tu dobu v jejím čele Václav Klaus, který měl podstatný vliv na profilaci české politiky a samostatného českého státu, což už dnes nezpochybňují ani jeho největší kritikové.

Tyto skutečnosti musely uvnitř strany a ve velké části její politické reprezentace vytvořit určitý typ mentality, kterou bych s jistou nadsázkou označil za mentalitu "státotvorné odpovědnosti". Mentalita politické elity ODS se samozřejmě skládá také z obvyklých komponentů, jež lze nalézt u každé politické strany. Mezi ně patří touha po moci, snaha o ovlivňování, směrování společnosti, úsilí o sebeprosazení, o dosažení materiálního i ideového zisku atd. Specifickým a utvářejícím komponentem stranické politické kultury je však v případě ODS také výrazný pocit odpovědnosti za politický a ekonomický vývoj českého státu a z toho vyplývající přesvědčení, že bez ODS tento vývoj nebude dobrý a že ODS má proto povinnost se za jakoukoliv cenu podílet na rozhodovacích procesech. Toto vědomí státotvorné odpovědnosti bylo a do značné míry zůstává součástí politické identity ODS a teprve odchodem Václava Klause z jejího čela by mohlo postupně ztrácet na síle.

Státotvorná odpovědnost občanských demokratů měla z celospolečenského i vnitrostranického hlediska celou řadu pozitivních důsledků. Obsahovala ovšem i mnoho negativních aspektů především pro další vývoj strany, které postupně od roku 1998 nabývaly na síle úměrně tomu, jak slábla objektivní potřeba této odpovědnosti. Uvedený způsob uvažování totiž pozvolna přestával být dostatečně realistický a vedl k některým sebedestruktivním postojům ODS. Přístup ODS k opoziční smlouvě a především lpění na jejím zachování dobře ukázaly, že tato strana je mentalitou státotvorné odpovědnosti natolik spoutána, až to ochromuje její schopnost využívat nabízejících se politických nástrojů a vytvářet účinný politický tlak např. i za cenu vyvolání vládní krize. Pro ODS bylo podstatnější zachovat "stabilní politické prostředí" než uvažovat o vlastní politické perspektivě, kdy by musela více zohlednit měnící se loajalitu a nálady širších skupin občanů a jednat méně odpovědně vůči "státu a společnosti" a více "sobecky", zato však odpovědněji vůči zájmům svých voličů a své politické budoucnosti.

V této souvislosti je podstatné, že zmíněná mentalita do značné míry ochromila politické schopnosti ODS před volbami v červnu 2002 a bezprostředně po nich. ODS působila dojmem, že nedisponuje žádnou povolební strategií a že si nedovede představit nic jiného než nějakou obdobu opoziční smlouvy, která jí zase zaručí kontrolu nad dalším politickým vývojem. Mentalita státotvorné odpovědnosti také do značné míry vysvětluje, proč ODS byla ve své volební kampani (formálně dobré, obsahově ovšem především v závěrečné fázi problematické) a zvláště ve vystoupeních svých čelných představitelů připravena přímo či nepřímo útočit na nejrůznější sociální skupiny, popř. na strany Koalice, ale jen velmi nepřesvědčivě vystupovala vůči ČSSD. V rámci výše vymezené mentality totiž velká část ODS považovala - přes veškerý ideový nesouhlas - ČSSD za svého spojence při "budování státu", zatímco Koalici, nejrůznější zájmové skupiny a do značné míry i komunisty za jeho ohrožení.

Tento model politického uvažování nepostrádal ve druhé polovině 90. let jisté racionální jádro a byl posilován různými aktivitami zpochybňujícími fungování reprezentativní demokracie. Setrvávání v jeho hranicích se však stalo "kontraproduktivním". Řečeno trochu nadneseně, "stát byl již dobudován", díky změně vlády byla "demokracie stabilizována" a politický boj se odehrával na jiném bojišti, než kde ho především vedla ODS. O to větší a viditelnější byly její rozpaky poté, kdy se ukázalo, že ji její soupeři poprvé nepotřebují a že nebude mít možnost politické dění výrazným způsobem ovlivňovat, protože její hlasy nejsou pro příjímání politických rozhodnutí požadovány. Její dosud "nepostradatelná" státotvorná funkce je minulostí.

Takto vymezená vnitrostranická mentalita nabízí klíč k interpretaci politického chování občanských demokratů, klíč, který ovšem nebyl politickými komentátory dosud využit. Pro českou pravici je však podstatné, aby si přežívající prvky této mentality uvědomili představitelé ODS a strana se této nyní již falešné a nikým nežádané odpovědnosti dokázala zbavit. Je jen zdánlivým paradoxem, že jejím opuštěním a přijetím úlohy pravicové opozice se ODS stane pro českou společnost více užitečnou.

ODS a budoucí role Václava Klause

Přechod ODS z pozice privilegované opozice se zvláštní odpovědností do role standardní opoziční strany je a musel být spojen s odchodem Václava Klause z jejího čela. Když říkám "musel", tak tím nemyslím to, co někteří jeho kritikové, že by se totiž svými osobními vlastnostmi, politickými schopnostmi či způsobem jednáním na tuto funkci už nehodil. Tak to není a v jiné politické konstelaci by mohl být úspěšným předsedou třeba dalších deset let. Nicméně jeho strana z různých příčin prohrála dvoje volby do Poslanecké sněmovny, neuspěla v cílech, které si dala při podpisu opoziční smlouvy, za její udržování zaplatila velkou politickou daň bez většího výsledku a stala se subjektem ztrácejícím potenciál oslovovat další skupiny voličů. Bez ohledu na míru faktického podílu nesl za tento vývoj Václav Klaus politickou odpovědnost a byl i jeho symbolem.

Povolební situace a Klausova následná - u něj neobvyklá - nejistota až bezradnost navíc ukázaly to, co známe tak dobře z jiných zemí. Dlouholetí úspěšní předsedové politických stran, které byly u vlády, nemohou vést úspěšně stranu v opozici a z jejího čela odcházejí. Málokdo z nich je ovšem v situaci, že stranu založil, do značné míry politicky profiloval, upevnil a jako předseda ji úspěšně převedl přes několik politických krizí. To by si měli uvědomit všichni lehkomyslní kritici Klausova váhání, zda a jakým způsobem opustit předsednickou funkci. Je trochu naivní předpokládat, že Klaus váhal z důvodu vlastní ješitnosti či touhy po moci, i když tyto motivy lze nalézt v jisté míře u každého. Václav Klaus nepochybně po volbách věděl, že předsedou vlády v nejbližších letech nemůže být, stejně jako věděl i to, že setrvávání ve funkci předsedy opoziční strany jeho politický význam nijak nezvýší. Jediné rozumné a navíc pochopitelné vysvětlení je, že váhal právě pro své úzké osobní propojení se stranou, z pocitu odpovědnosti za ODS, s nímž se pochopitelně pojí i těžko překonatelná touha ovlivňovat její další vývoj. Uvědomit si v takové situaci, že straně možná více prospěje, když odejde, nebylo jistě jednoduché. Situace se zjednodušila poté, kdy se ukázalo, že část členské základny zřejmě změnu v čele strany očekává a že o setrvání ve funkci by musel opět (stejně jako v roce 1998) bojovat. Tentokrát by se ovšem více než se stranickými soupeři potýkal s celkovou politickou únavou vlastní strany "z Klause" a možná i se svou vlastní.

Odchod Václava Klause z čela strany otevřel otázku jeho další politické úlohy ve vztahu k ODS. V logice Klausovy kariéry se nabízející funkce prezidenta evidentně působí na řadu představitelů ODS (a snad i na Klause samotného) jako nejpohodlnější a nejméně bolestné vyřešení tohoto úkolu. Pokud ovšem ODS nedisponuje nějakými jinými informacemi než já a nemá připravený nějaký překvapivý politický tah, pak se zdá, že lákavost této myšlenky poněkud zastínila politický realismus protagonistů. Ve chvíli, kdy selhal - přinejmenším podvědomý - koncept "pokračování" opoziční smlouvy a kdy ODS ztratila dobrou šanci na úspěch Václava Klause v nepřímých volbách, dopustila se jedné ze svých největších povolebních politických chyb. Tou byla náhlá změna názoru na způsob volby prezidenta.

Pomiňme nejpodstatnější skutečnost, že politická strana by neměla tak náhle měnit proklamované názory na ústavní postupy, pracovně akceptujme vysvětlení představitelů ODS, že šlo o účelové rozhodnutí, a uvažujme jen o jeho politické realističnosti. ODS by se jistě mohlo podařit prosadit jinými stranami dávno podporovanou přímou volbu prezidenta. Při rozložení sil v parlamentu je ovšem těžko představitelné, že by nakonec přijatý mechanismus mohl být jiný než nějaká varianta dvoukolové volby. A může si někdo opravdu myslet, že při současné politické atmosféře by měl Václav Klaus v takovém systému velkou šanci na úspěch? Riziko, které zde popřením svých dosavadních postojů ODS podstoupila, bylo zcela neúměrné a nemohlo vést k cíli. Je vysvětlitelné pouze pokusem představitelů ODS nalézt bezbolestné řešení koexistence s Václavem Klausem, přičemž však šlo o pokus nepřipravený, který jen potvrdil povolební bezradnost ODS. Stále totiž platí, že Klaus, jenž při nepředsudečném pohledu bezpochyby splňuje všechny předpoklady pro kvalitní výkon prezidentské funkce, má šanci na zvolení spíše v nepřímé volbě.

Pokud se Václav Klaus prezidentem nestane, bude nutné vyvinout mnohem větší úsilí, aby se strana s jeho odchodem z předsednické funkce vyrovnala. ODS si bude muset uvědomit, že se od Václava Klause nemůže emancipovat, protože jeho politická osobnost je součástí její identity a jejího politického profilu. Současně však tato strana musí docílit úplné rozhodovací autonomie nového vedení na Václavu Klausovi. Tento zdánlivě neřešitelný úkol je ovšem při troše dobré vůle na obou stranách snadno splnitelný. Klaus musí dodržovat stanovená pravidla hry a nezpochybňovat autoritu nového vedení (což zatím dělá), nové vedení se zase musí plně hlásit ke kontinuitě a nevracet se kriticky k éře Václava Klause. Taková kritika, jež je navíc trvale prováděna politickými soupeři, by znamenala zpochybňování vlastních politických postojů a znejišťování členské základny a vedla by ke zbytečným vnitrostranickým konfliktům. Jedinou možností, jak se bezpečně (z hlediska stranické politiky) distancovat od minulých chyb, je nedělat je v budoucnosti.

Co ukázala volba nového vedení

Nové vedení má možnost udělat to, co by strana v čele s Václavem Klausem udělat nemohla, resp. nemohla by to udělat přesvědčivě: klást jiné (nové) politické akcenty a být důslednou opozicí. Než budeme moci po nějakém čase posoudit, zda a jak se to ODS daří, měli bychom si všimnout toho, co ukázala sama volba nového vedení na prosincovém kongresu. Překvapivé zvolení Mirka Topolánka do čela strany bylo sice již komentováno z mnoha stran, ale některé zprávy, které mohl vnější pozorovatel ze způsobu a výsledků volby vyčíst, zůstaly zatím "nedešifrovány".

Pro většinu kritiků ODS musel být překvapivý především velmi dobrý stav vnitrostranické demokracie a vnitřního politického života. Ukázalo se, že ODS disponuje přinejmenším několika politickými osobnostmi, jejichž pozice však není dána rozhodnutím nějaké vedoucí skupiny, nýbrž si ji musejí získávat v demokratickém souboji o hlasy delegátů a o podporu regionálních organizací. Neplatí tedy často opakované tvrzení, že pod Václavem Klausem se nemohli profilovat výrazní politikové, ani teze o autoritativním řízení strany. Kongres spíše potvrdil to, co Václav Klaus už několik let říkal a co mu málokdo věřil: že totiž v ODS nemá zdaleka dominantní pozici a že je nucen často akceptovat rozhodnutí stranických orgánů, která sám neprosazoval. Projevilo se to ostatně i ve volbě předsedy a místopředsedů, jejichž skladba je zřejmě jiná, než jakou bývalý předseda preferoval (i když se na veřejnosti snažil chovat korektně a zdrženlivě, pokud jde o vyjadřování svých preferencí). Z tohoto hlediska je potřeba říci, že stav ODS, jak se ukázal na kongresu, vystavil překvapivě dobrou vizitku činnosti Václava Klause jako předsedy strany. Navíc je nutno připomenout - mluvíme-li o stavu vnitrostranických demokratických mechanismů - v jakém kontrastu je prosincový dramatický souboj o předsedu nejsilnější pravicové strany s monarchistickým předáním žezla Miloše Zemana Vladimíru Špidlovi v ČSSD. Příznačné ovšem je, jak byl tento akt ve sdělovacích prostředcích nadšeně aplaudován.

Samozřejmě, že rozvinutá vnitrostranická demokracie a dostatek politických osobností jsou signály, které mají z hlediska posuzování stavu strany důležitou výpovědní hodnotu. Neméně podstatné ovšem je, jakým způsobem je strana schopna plnit svoji integrační funkci. Prosincový kongres potvrdil existenci určitých stranických křídel, která ovšem nejsou pro vnějšího pozorovatele úplně přesně identifikovatelná; možná i proto, že více než ideově (liberální versus konzervativní) jsou definována různými zájmy (regionálními, komunálními, ekonomickými atd.). Jejich existence, čitelná z výsledku hlasování, může pro ODS představovat určité nebezpečí. ODS totiž není vzhledem ke svým volebním ziskům a velikosti členské základny ve stavu, kdy by si mohla dovolit působení výrazněji profilovaných a soupeřících frakcí, jak je známe z některých velkých stran v západních demokraciích. V českém politickém prostředí může ODS a tedy i česká pravice uspět pouze tehdy, bude-li mluvit jedním hlasem. Žádoucí vnitrostranická pluralita, kterou sjednocoval svou nezpochybnitelnou zakladatelskou osobností Václav Klaus, bude muset najít nové jednotící prvky, které umožní ODS přetvářet vnitrostranické konflikty v důvěryhodnou externí politickou identitu.

Neočekávaný předseda

Velmi podstatnou zprávou z kongresu ODS bylo zvolení nového předsedy Mirka Topolánka. Je potřeba připomenout, že nikdo z politických komentátorů ani z politologů jeho zvolení nepředvídal. Nevybavuji si mnoho případů ze zahraničí, kde by při volbě předsedy strany srovnatelného významu s ODS a navíc poté, kdy byl dostatek času na přípravu kandidatury, zvítězil někdo opravdu nečekaně. Samozřejmě, že by bylo možno nabídnout celou řadu výkladů založených na poměru sil mezi favorizovaným Petrem Nečasem a Janem Zahradilem, ale protože nevidím do motivů hlasujících, pohyboval bych se v nepřípustné rovině spekulací. Zůstaňme tedy u toho, co posuzovat lze - a tím je výsledek volby, který o těchto motivech snad nepřímo něco naznačuje.

Topolánkova volba zřejmě vyjadřuje přání po změně, a to jak změně reálné, tak i symbolické. Reálnou změnu nabízí Topolánek v tom směru, že je jiný osobnostní i politický typ než Václav Klaus, který ho navíc zřejmě z nabízejících se kandidátů nejméně chtěl mít svým nástupcem. Symbolickou změnu představuje zase tím, že nebyl místopředsedou strany jako jeho největší soupeři. Riziko spojené s jeho volbou nebylo pro delegáty velké; mluvíme-li o překvapivém vítězi, nemůžeme mluvit o neznámém vítězi. Topolánek dokázal obhájit senátorský mandát, byl předsedou senátního klubu ODS, je místopředsedou Senátu a byl odpovědný za úspěšnou volební kampaň před podzimními senátními a komunálními volbami. Volbu Topolánka lze tedy také interpretovat jako volbu úspěšné podoby ODS. Zvolení Petra Nečase či Jana Zahradila do čela strany by znamenalo razantní generační proměnu. Přitom zpravidla platí, že třicátníci (byť zkušení) jsou v čele relevantních politických stran s vládní ambicí spíše výjimkou, i když je samozřejmě lze v Evropě nalézt. To si možná také část delegátů uvědomovala, ačkoliv jinak česká politická kultura vykazuje pozoruhodnou iracionální inklinaci k mladým politikům. Čtyřicátník Topolánek může být považován za představitele střední stranické generace, což je z hlediska jeho požadované integrující role výhodné. Pokud by tedy hlasující delegáti uvažovali racionálně (což je ovšem ve vztahu k souboru voličů vždy problematické prohlášení), pak je nutno připustit, že jejich volba měla řadu dobrých důvodů.

Mirek Topolánek to však nebude mít jednoduché. Po odchodu dlouholetého úspěšného předsedy strany se jen málokdy jeho bezprostřední nástupce osvědčí jako skutečný vůdce. Příkladů ze zahraničí by bylo možno uvést bezpočet, přičemž neúspěch nespočívá zpravidla v kvalitách nového předsedy. Příčina bývá v tom, že strany se obtížně vyrovnávají s odchody charismatických osobností a teprve po určité době se nově vyvažují silové poměry uvnitř a pozměněný politický profil navenek. Topolánek však bude muset překonávat i zcela konkrétní problémy ODS. K těm patří především již zmíněné pozůstatky mentality "státotvorné odpovědnosti" se všemi průvodními jevy. Nezbytnost naučit se být skutečnou opozicí ovšem také vyžaduje připravit nějaký koncept budoucí pravicové vlády. Tím nemám na mysli vytvoření stínové vlády, což je v českém politickém systému institut nadbytečný a jen nahrazující obvyklejší odborné mluvčí. Koncept budoucí pravicové vlády předpokládá, že je nutno se realisticky vyrovnat s tím, co zatím pravicově smýšlející volič považoval za největší, i když spíše nezaviněný handicap ODS - totiž s kým může budoucí pravicovou vládu sestavit.

Tato otázka je o to aktuálnější, že zřejmě během tohoto volebního období postupně přestane platit dohoda o vyloučení KSČM a komunisté se stanou potenciálním koaličním partnerem pro sociální demokracii. ČSSD tak získá velmi výhodné postavení. ODS nezbývá, než - kromě nezbytného rozšíření voličské základny - začít budovat mosty ke stranám v politickém středu (nebo alespoň k některým skupinám v jejich řadách), které jediné mohou být jejím partnerem v budoucí středopravé vládě. Takový krok bude ze strany ODS vyžadovat značné úsilí. Je nicméně nezbytný, protože jinak nebude na dlouho možné konzervativně-liberální politiku účinně realizovat.

Petr Fiala, profesor politologie a vedoucí Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií na Fakultě sociálních studií MU, ředitel Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity v Brně. Autor, spoluautor a editor mnoha knižních monografií, studií, článků a publicistických textů.