Česká literární xenofobie: Karel Havlíček Borovský: "Pročež musí, kdo chce být Čechem, přestati být Židem."

Cyklus úvah pod názvem Česká literární xenofobie vznikl na základě takzvaného "druhého čtení". Jde o soudobé hodnocení, jemuž autor podrobil díla klasických i moderních spisovatelů, se kterými se jako většina čtenářů a diváků poprvé setkal ve školní a studentské knihovně a byl veden k jejich nekritickému uctívání.

V roce 1846 ve dvou listopadových číslech České včely, beletristické přílohy Pražských novin, vyšel článek jejich nedávno jmenovaného redaktora Karla Havlíčka Borovského, věnovaný nové básnické sbírce České listy od Sigfrída Kappra. Počeštěný pravopis básníkova křestního jména nebyl náhodný nebo chybný. Pražský německý básník Siegfried Kapper se rozhodl, že své sympatie vůči Čechům a Slovanům vyjádří tím, že začne psát česky. Pětadvacetiletý Havlíček, známý čtenářům ostrou a zásadní kritikou Tylovy novely Poslední Čech i první částí Kapitoly o kritice, podrobil Kapprovy snahy nelítostnému rozboru.

Pronikavý analytik Havlíček přesně rozpoznal, v čem je hlavní slabina Kapprových výtvorů: místo původních citů a myšlenek předkládá autor city a myšlenky známé a převzaté a hledí je opatřit křiklavým rouchem. Upadá tím do podezření, že žádné vlastní tvůrčí podněty nemá. Na důkaz svého tvrzení a podezření ocitoval kritik několik Kapprových pokusů o básnické obrazy a přesvědčivě je obvinil z odvozenosti a konvence. Obvinění završil několika ironickými výpady. Básně pana Kappra na něj působily, jako by četl "školní penzum, nějakou prudkou ódu, ve které jeví vlastenecká mládež dle nařízení prefektova radost svou z příjezdu gymnaziálního direktora".

Měl jsem v rukou druhé vydání Českých listů, vytištěné u nakladatele I. L. Kobra, a dávám kritikovi s odstupem půldruhého století plně za pravdu. Ani Kapprovy německé básně neobsahují řádky skutečně posvěcené talentem. Vyvracejí domněnku, že hlavní příčinu nezdaru autorovy české tvorby nutno spatřovat v tom, že nedostatečně ovládá češtinu a český verš. Kapper prostě nebyl básník, a to dokonce ani tam, kde mu jeho velký kritik určitou vlohu přiznával: ve verších usilujících vyzpívat tragický osud židovského národa a jeho člena, který je odsouzen k samotě navzdory své touze po splynutí s nežidovským živlem, jenž ho obklopuje.

Tóny židovsky tragické naplnil Kapper stejně plačtivě a konvenčně jako svá vyznání příchylnosti k Čechům, jenže se zdá, jako by Havlíček nepoužil v tomto směru stejně přísných kritérií. Připustil, že básní-li Kapper o svých židovských soukmenovcích a jejich pocitech, je autentický nebo aspoň autentičtější než ve svých pokusech o simulaci pocitů českých. Slovo simulace je výstižné, i když ho Havlíček přímo nepoužil. Byl si však jist, že české pocity Kapper mít nemůže, protože k Čechům bytostně nepatří. "... jak tu mohou Izraelité k českému národu náležeti, když jsou původu semitického?", ptá se přesvědčen, že rasový rozdíl je tak hluboký, že národnostní konverzi vylučuje.

Kdyby totiž člen židovského národa české pocity měl - pokračuje Havlíček ve své argumentaci, jako by šlo o důkaz matematický nebo aspoň v širším smyslu přírodovědný - musily by se projevit tím, že by přestal mít pocity vlastní jinému národu a rozhodně by nemohl tvořit jinak než česky. Kapper však spolu s českými prožitky přiznává i prožitky židovské a vedle českých básní píše i básně německé. To je důkaz, že jde o marné a falešné snažení. Mýlí se prý Václav Bolemír Nebeský, když chce židovské obyvatele Čech integrovat s Čechy. To by spíše za Čechy mohli být pokládáni Němci, Francouzi nebo Španělé.

Chce-li pan Kapper mermomocí básnit jinak než svým vlastním jazykem - když "pokaženým potomkům patriotických Hebreů" mysli "tak zmalátněly, že se ani již neopovažují chtít pěstovat svůj přirozený jazyk hebrejský" - ať skládá básně německy, jak činil dosavad, a českého veršování zanechá. Nepotřebujeme, aby nás miloval. "Však my se sami dost dovedeme milovati, a opravdu máme na papíře a v básních tolik lásky k vlasti, že bychom ještě nad svou potřebu dosti mohli prodat nebo propachtovat," dodává velký zesměšňovatel vlasteneckého básnění Karel Havlíček, jako by byli Němci lépe uzpůsobeni k přijetí špatných básní do oficiální literatury.

Havlíček přitom nebyl antisemita, jistě ne v tom smyslu, jak tomu dnes rozumíme. Dne 12. října 1850 otiskl ve Slovanu krátkou úvahu s názvem Emancipace židů. Uznal v ní sice oprávněnost stesků českých venkovanů na počínání židů na české vesnici, ale vyložil hned, že za to může dlouholetý útisk, jemuž byli židé vystaveni. Náprava neproběhne rychle, ale emancipace ji zabezpečí. "Chovejme se také skutečně i v životě ke svým izraelitským spoluobčanům tak jako k rovněoprávněným, netupme je, nesnižujme je, nesužujme je žádným způsobem, a zůstaly-li na nich lpěti ještě mnohé známé obyčeje z předešlého času, snášejme je zatím, jsouce pamětlivi příčin jejich," nabádá Havlíček své čtenáře.

Ani slovem však nenaznačil, že by změnil své mínění o židovské asimilaci. Vylučoval ji. Zrod českých židovských autorů nepředpokládal. Siegfried Kapper, který začal jako naivní romantik obdivující ve svých raných básních ideje komunismu, posléze vystudoval lékařství, literatuře se však věnoval po celý život, publikoval česky i německy, zabýval se slovanským tématem ve svých variacích na srbské epické motivy, napsal několik zdařilých pohádkových textů a nikdy neopustil myšlenku židovské integrace s Čechy. Jeden z nejpronikavějších českých myslitelů 19. století, skvělý básník, neméně skvělý, statečný a vlivný novinář a uvážlivý politik, muž vzdorující úspěšně mnoha dobovým předsudkům, pokládal sám jeho záměr podílet se na české literární činnosti a stát se Čechem za natolik nebezpečný, že před ním striktně varoval. Bezděčně tím doložil, s jak sektářsky nesnášenlivou úzkostlivostí pěstovali čeští obrozenci umělou květinu své literatury a omezovali její ústrojný růst.