Češi a Slováci

Češi a Slováci

Bohumil Pečinka

Výročí osmadvacátého října 1918 vyvolává mnoho otázek a ještě více odpovědí na naši dosavadní státnost. Podívejme se na toto období očima dvou dominantních národů někdejšího Československa. Vyjde nám, že z širší historické perspektivy je pohled Čechů a Slováků na uplynulých devadesát let v mnohém stejný, přesto může být výsledný pocit zcela odlišný.

V roce 1918 vstupovali Češi do společného státu jako sebevědomý národ, který minimálně posledních sedmdesát let prožíval v rámci rakouské části habsburské monarchie dynamický rozvoj. Český příběh od roku 1848 je totiž spojen s postupnou kulturní, hospodářskou a demografickou expanzí, která ostatní národy, včetně českých Němců, stále více zatlačovala do postavení privilegované menšiny. Češi měli kompletní a rozsáhlé školství od základního po vysoké, významně se rozvíjel lehký a zpracovatelský průmysl a po přijetí všeobecného hlasovacího práva (1907) měli stále větší sílu i na celorakouské úrovni. V tomto smyslu byl vznik Československa jen vyústěním systematického úsilí tří generací. Skutečnost, že společný stát Čechů a Slováků patřil zhruba na patnácté místo v ekonomickém rozvoji na světě, nespadla z nebe, ale má své kořeny v podnikatelsky a právně příznivém prostředí rakouského soustátí.

Naproti tomu Slováci prožívali druhou polovinu 19. století v uherské části monarchie, kde byla národnostní, kulturní a podnikatelská atmosféra zcela jiná. Způsob provádění národnostní politiky na celém území Zalitavska byl tak neutěšený, že vedl k několika statisícovým emigračním vlnám nejen Slováků, ale i Rusínů do Spojených států. Privilegovaný vstup do veřejné správy vedl k systematickému pomaďaršťování elit. Zatímco Češi v letech 1907 a 1911 volili svobodně podle zásad všeobecného hlasovacího práva, neměl ani císař František Josef I. dost sil, aby totéž prosadil v někdejších Uhrách, kde počet etnických Maďarů nedosahoval ani padesáti procent. Britský historik J. P. Taylor ve své slavné knize o habsburské monarchii napsal, že tato a další opatření udělala ze Slováků nejméně zodpovědný politický národ v Evropě.

Jaká je situace po devadesáti letech? Měřeno čistě hospodářským výkonem, má Česko ročník 2008 zřejmě největší životní úroveň v historii. V mnoha jiných oblastech (úroveň středního a vysokého školství, organizace byrokracie, míra regulace atd.) jsme se stále nedostali na úroveň první republiky. Navíc Češi už zdaleka nejsou oním vitálním národem, který svou pílí postupně vytlačoval z veřejného a hospodářského života německé elity a za první republiky sehrál velkou civilizační misi na Podkarpatské Rusi.

Čechům se podařilo udržet historické hranice, což ve dvacátém století nebylo vždycky obvyklé, ale kulturně se přeměnili spíše v klienty sociálního státu. Někdejší dynamiku v obchodním životě stále více přebírají čínské, vietnamské a ukrajinské komunity, které dávají vzpomenout na obdobný český vzestup v minulosti.

Naproti tomu slovenské dějiny posledních devadesáti let mají pouze vzestupný trend, který bere dech. Slováci uhájili své jižní hranice, což rozhodně nebyla samozřejmá věc. Mají hustou síť vlastních školských institucí, politicky i kulturně jsou naprosto saturovaným národem. Navíc poprvé v dějinách jsou jejich hospodářské výsledky lepší než sousedního Maďarska. Svými reformami v uplynulém období položili výborný základ pro budoucí expanzi.

Jediným slabým místem se v budoucnu může stát nevyřešená energetická politika (plyn, ropa, energie z jádra), ale vzhledem k menšímu vlivu zelených iniciativ ve veřejném životě mohou při rozumné politice zvládnout i tento moment. V tomto smyslu jsou ve světě jedním z nejúspěšnějších národů druhé poloviny 20. století. Je na Slovácích, aby sami zhodnotili, nakolik k tomuto stavu přispěli společným projektem Československa i Češi.