Byli jsme pětačtyřicet let zamčeni v blázinci

Na přelomu října a listopadu přijel na pozvání Polského institutu v Praze polský básník, esejista, literární kritik a historik Przemysław Dakowicz (1977), který v současnosti působí jako asistent na katedře literatury a romantické tradice na Lodžské univerzitě. Je také spolupracovníkem literárního dvouměsíčníku Topos a členem s ním spojeného literárního sdružení Topoi. O svátku Všech svatých a v předvečer „dušiček“ měl v pražské literární kavárně Fra společné čtení s Milošem Doležalem. Četl ze své sbírky Loučka (2015), český básník četl své verše z knížky Ezechiel v kopřivách (2014). Co oba básníky spojuje, co mají společného? Loučka není sbírka přírodních impresí, ale název části hlavního varšavského hřbitova s hromadnými hroby „prokletých vojáků“, kteří se po válce postavili se zbraní v ruce proti sovětské okupaci a jejichž jména měla být vymazána z paměti národa. Básně evokující tragické příběhy hrdinů odboje vznikaly zhruba ve stejném čase jako eseje zahrnuté do knihy Polská afázie, reflektující události období 1939–1949 – poslední z nich nese název „Jeden den na Loučce“. Miloš Doležal psal své básně zhruba v době, kdy pracoval na knize o komunisty umučeném českém katolickém knězi Josefu Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli. I on měl být zapomenut, i jeho ostatky byly teprve nedávno vyzdviženy z hromadného hrobu. V práci i v poezii obou básníků by se dala najít řada paralel. teprve nedávno vyzdviženy z hromadného hrobu. V práci i v poezii obou básníků by se dala najít řada paralel. Především je podivuhodné, jakým způsobem jejich setkání se silnou historickou látkou vešlo do magického pole jejich básnické obraznosti. (…)