Byl jednou jeden dům…

Málokdo udělal více pro rozšíření povědomí o díle Edgara Allana Poea a málokdo mu vzdal větší chválu ve 20. století než známý autor sci-fi a povídkových hororů Ray Bradbury. Ten se sice ve svém životopise odvolává na jiné autory a knihy, které na něj měly značný vliv (například na Tarzana z rodu opic), jeho slavná Marťanská kronika však prozradila, jaký obdiv chová americký samouk k romantikovi, jenž určil do jisté míry žánr, v němž se Bradbury tak bravurně a se svou typickou lehkostí pohyboval. V povídce nazvané Usher II se na Marsu, na němž řádí úřední komise nepřipouštějící v novém světě nic starého a ohavného, připomínajícího zašlé časy, objeví nový dům Usherů, který je umně připravenou pastí na tuto bezduchou komisi, jež přijde na pozvání majitele, dopředu rozhodnuta nevhodnou stavbu zbořit. Majitel, znalec díla, jí však připraví veliké překvapení. (Mimochodem, autor těchto řádků si při opětovném čtení povídky nemohl nevzpomenout na analogii s bruselskou kontrolou evropských projektů spíše než s komisí z totalitních časů, což byl zřejmě původní Bradburyho záměr.) Podle scénáře převzatého z Poeových knih a s pomocí moderních technologií stavitel domu vyvraždí všechny komisaře a komisařky, když je předtím poučil o významu a obsahu Poeových hororových příběhů. Poslední z nich zemře podle vzoru nebohého Fortunata z povídky Sud vína amontilladského – je zaživa zazděn ve sklepení. Patří mu to – zní poučení z Bradburyho příběhu. Nepochopil, že lidský život potřebuje zakořenění a pokorný vztah k minulosti! Dům pak majitel sám destruuje a tímto činem mizí vzpomínka na literárního velikána Poea, který v jednom ze svých nejslavnějších děl oslavil jako hrdinu, nebo spíše antihrdinu, nikoli člověka či zvíře, ale dům. (…)