Bushova evropská pouť

Únorová cesta George Bushe po Evropě měla tři zajímavé dimenze, u nichž je důležité se zastavit. Bruselská schůzka s evropskými spojenci v NATO a EU, stejně jako zastávka v jednom z center evropské „kritiky" amerického způsobu zahraniční politiky, v Německu, měly především „usmiřovací" charakter. Americká diplomacie v čele s ministryní zahraničí Riceovou se zde musela skutečně hodně angažovat, aby zmírnila napětí mezi Evropou a USA, které se vystupňovalo hlavně v souvislosti s válkou v Iráku. Americká strana však mohla tentokrát předložit Evropě hmatatelný výsledek v podobě relativně úspěšného průběhu iráckých voleb, který v poslední době poněkud nahlodává přesvědčení Bushových kritiků i mimo sféru praktické politiky. Ve snaze zviklat jej ještě více nabízel tentokrát Bush Evropě spolupráci v postupu proti zbraňové proliferaci a v diplomatickém nátlaku na tzv. „darebné státy" v čele s Íránem a Sýrií. Nešlo přitom o již jednou vyzkoušený styl „buďto s vámi, nebo bez vás", ale naopak o zdůraznění, že v tomto postupu se Amerika bez Evropy neobejde. Bush se proto pro jistotu nevyjadřoval k citlivým otázkám typu evropské ústavy, jak někteří čekali, či k faktu, že Evropa má své limity ve vojenských kapacitách, na něž USA upozorňují již od kosovské krize a nyní je odhaluje průběh makedonské mírové operace Althea, kterou EU převzala před dvěma lety od NATO. To vše ale neznamená, že výsledkem Bushovy návštěvy západní Evropy je absolutní idyla napříč Atlantikem. USA se nelíbí především snaha EU vyměňovat ve vztazích s nedemokratickými režimy embargo za tolerantní liberalismus a pohled obchodníka (jde především o zrušení zbrojního embarga vůči Číně).

Ve světle euro-amerických diplomatických rébusů mohla být pro Bushe příjemným zakončením cesty po starém kontinentu návštěva Bratislavy. Většina posttotalitních středoevropských a východoevropských zemí, neboli „nová Evropa", má totiž ke Spojeným státům či přímo k zahraniční politice současného prezidenta vstřícnější přístup než země „staré" západní Evropy. Většina Bratislavanů ostatně dávala najevo, že coby nejdůležitější okamžik návštěvy amerického prezidenta vnímá jeho veřejné vystoupení v centru města. Nápisy jako „Slovensko vítá prezidenta Bushe", texaské klobouky a početná účast hovořily za vše. Na vlastí oči a uši však mohlo prezidenta na náměstí uvidět a vyslechnout pouze několik stovek novinářů a vybraných osob. Byla mezi nimi i celá slovenská politická elita - snad s výjimkou Vladimíra Mečiara a některých dalších populistů - a známé osobnosti, včetně slovenských herců a sportovců. Většina přihlížejících i demonstrantů se musela spokojit s velkoplošnými obrazovkami. Všudypřítomní slovenští policisté se štíty a v helmách s plexisklovými chrániči, poklepávající obušky o zábradlí, přitom navozovali lehce normalizační atmosféru. Nebyla náhoda, že slovenská metropole byla určena za místo, kde americký prezident přednese projev přímo na náměstí. Kdyby se něco podobného uskutečnilo předešlého dne v Bruselu či v Mohuči, byl by americký prezident s největší pravděpodobností takové nadšení obyvatel nevyvolal. Bushovi odpůrci byli i v Bratislavě, avšak na Hviezdoslavovo náměstí, které bylo ten den prakticky hermeticky uzavřeno, se mohli přes důkladnou kontrolu slovenských a amerických bezpečnostních složek dostat jen stěží. K incidentům během návštěvy prakticky nedošlo, kromě jediného, kdy byli za spálení americké vlaječky ze Slovenska na deset let vyhoštěni dva čeští občané.

Bratislavská návštěva 24. února 2005 však byla důležitá i tím, že byla spojena se schůzkou s ruským prezidentem Putinem. Také tato jednání měla punc jakéhosi opětovného „objevování" a obnovování starých vztahů, do nichž pronikl chlad. Dlouhodobá křivka americko-ruského dialogu se v režii Bush-Putin pohybovala od „studené miniválky" na konci 90. let, přes antiteroristické strategické partnerství až k současné kritice nedemokratických postupů Putinovy vnitřní politiky z americké strany. Výměna gubernátorských voleb za jmenovací princip stejně jako postup ruské vládní moci vůči médiím a podnikatelům-oligarchům v čele s Chodorkovským nemohla na straně americké administrativy, která si stále více dává do štítu princip rozšiřování demokracie, nevyvolat pozvednutí obočí, chtěl-li si Bush zachovat tvář. Stratégové však na druhé straně nemohou zapomenout, že v americko-ruských vztazích hrají podstatnou roli i jiné momenty. Na Bratislavském hradě se hovořilo o vztahu obou zemí k Íránu a Severní Koreji. Po vymanění se strategické Ukrajiny z ruského vlivu totiž Rusko na diplomatické „velké šachovnici" opět ztratilo a víc koketuje s kontroverzními zeměmi. Předmětem slovenského dialogu USA a Ruska byla též dohoda omezující šíření lehkých raketových, teroristy snadno zneužitelných systémů, a to právě včas, když se Rusko chystalo jeden podobný systém vyvézt do Sýrie. Znalci ruské zahraniční politiky někdy říkají, že spolehlivým indikátorem momentálního stavu moderních rusko-amerických vztahů je to, do jaké míry se Rusko v mezinárodním prostředí poohlíží po jiných partnerech v řadách kritiků a odpůrců americké zahraniční politiky. Prokázalo to i nedávné krátké období, v němž Rusko vehementně signalizovalo touhu vyzkoušet v roli klíčového západního partnera namísto Spojených států EU. Navzdory jmenovaným problémům lze proto ve světle bratislavské schůzky konstatovat na jedné straně určitou nenahraditelnost bilaterální roviny pro ruskou diplomacii a na druhé straně přetrvávající důležitost Ruska jako strategického sekundanta pro diplomacii americkou.

Americký prezident, který ve svých zahraničněpolitických doktrínách požaduje tvrdý postup vůči nedemokratickým vládcům a často tím irituje okolí, byl na své evropské cestě třikrát konfrontován s různým pojetím demokracie. „Stará" Evropa se o jejím významu dovede často doktrinálně přít, mnoha slovy o ní hovořit a ještě více psát, méně je však již schopna nasazovat pro ni kůži v (byť kontroverzních) bojích. „Nová" Evropa naopak poskytla Bushovi prostor k tomu, aby na bratislavském náměstí mohl srovnat její úspěšnou transformaci a nové revoluční nadšení (např. na Ukrajině) s kauzou Irák, jakkoli toto srovnání kulhá a jakkoli se s úspěšností transformace neztotožňují vždy všichni občané „nové" Evropy. Putinova demokracie, nazývaná jako „neliberální", potom ukazuje určitému „realistickému" idealismu a universalismu, k němuž mívá Bushova politika sklon, strategické limity. Současně vzkazuje světu poselství, které se ne každému může jevit jako přijatelné: pragmatický, ač neliberální spojenec je z hlediska globální bezpečnosti často potřebný v situaci konfrontace s nevyzpytatelným nepřítelem.