Budoucnost patriotismu

Pojem patriotismu je v moderním světě neodlučitelně spjatý s ideou národa. V tomto spojení představuje „národ“ vlast, „otčinu“ moderního člověka, která v sobě zahrnuje nejen zeměpisný prostor, „zemi“, ale také společenství minulých, současných a budoucích generací. Jde tak o společenství, které zaujímá konkrétní místo na zemi, o lidi, o jejich kulturu, ale také o jejich instituce, mezi nimiž je na prvním místě stát. V užším smyslu se v moderní době pojem národa spojuje s institucí národního státu, tj. státu, který je nástrojem působení konkrétního národa v dějinách.

Toto sepětí vyvolává množství otázek a sporů a často je také předmětem kritiky. Především je spojováno s nacionalismem, který má nevyhnutelně vést ke xenofobii. Podle hojně rozšířeného názoru, který často zastávají stoupenci evropské integrace, měly nacionalismy za následek velké války a zločiny, a tak jediným způsobem, jak se jim v budoucnosti vyhnout, je potlačení silných národních emocí a sjednocení kontinentu. Nacionalistický způsob uvažování se neprojevuje jenom chorobným pohrdáním cizinci, ale k agresi může vést už samotná národní hrdost, pýcha. Proto také vždy, když v důsledku nepředvídaných a nečekaných okolností dochází k výbuchu vlasteneckých emocí, ozývají se hlasy, které vyjadřují strach. K něčemu takovému došlo například v Polsku po smolenské katastrofě, kdy se zcela vážně hovořilo o „návratu démona patriotismu“. Tento druh přecitlivělosti – přítomný ve všech západních společnostech – nabývá v Polsku radikálnějších podob, poněvadž za ním stojí zkušenosti z komunistického Polska. U mnoha lidí s liberálně levicovými názory způsobila chronický odpor k myšlence patriotismu a národa vzpomínka na antisemitské štvanice z roku 1968, které byly odůvodňované vlastenectvím v pojetí Moczarova národně-komunistického křídla strany. Možnost poukázat na příčiny přecitlivělosti však nic nemění na faktu, že máme skutečně co do činění s přecitlivělostí, která má za následek zvláštní druh chronicky zablokovaného vnímání. Postižené osoby nejsou schopny odlišovat dobré národní emoce od špatných. Patriotismus se v jejich očích stává synonymem agresivního nacionalismu. Jakýkoli požadavek, aby se patriotismu dostalo náležitého místa ve veřejném životě, každý hlas obhajující národní hrdost nebo národní zájmy je kvitován jako „hurávlastenectví“, „brnkání na národní strunu“, „mávání šavličkou“ a podobně. V přecitlivělých očích představují podobné požadavky nezodpovědnost, hrozné a zároveň politováníhodné chování. (…)