Buď pochválen?

Nejen Pána Boha, ale i papeže Františka (narozeného v roce 1936) by bylo možné za ledacos pochválit. Už dobrovolný odchod jeho předchůdce z úřadu naznačoval, že papežská služba představuje v současné době obtížné břemeno, které nebude v budoucnosti jednoduché nést. Vatikánská centralizace moci, ideové rozpory mezi národními církvemi a jednotlivými biskupy, medializované sexuální a finanční skandály, příliš sekularizovaná Evropa a následné přesouvání center křesťanského živlu na jiné kontinenty – to není na jednoho nástupce prostého rybáře Petra právě málo. Navíc si od něho všichni mnoho slibují, a to rozmanité věci. Progresisté si slibují, že církev více otevře, konzervativci zase, že ji uzavře. Lefèbvristé, tedy popírači Druhého Vatikánu, si patrně představují, že papež sám sebe prohlásí za pomýleného a vývoj církve a světa prohlásí za ďáblovo dílo. Sekularisté a antiklerikálové očekávají, že se církev konečně rozpadne, což by naplnilo vizi rostoucího pokroku a osvícení lidské rasy. Někteří pravoslavní doufají, že papež bude vstřícnější k východní nauce a praxi, což by mohl projevit zákazem unijní církve a odsouzením evangelikálního sektářství. Protestanti doufají, že papež ustoupí od střízlivého a mírně kritického tónu Benedikta XVI. a uzná úřady všech odloučených církevních společenství. Prostí katolíci očekávají, že se budou s papežem pravidelně vídat a že si budou moci osahat lem jeho roucha, či alespoň políbit projíždějící papežské vozítko. Intelektuální katolíci také nejsou právě nenároční – očekávají snad nejvíc, protože, jak známo, každý katolík-intelektuál dokáže vytvořit svou vlastní církev, podle svého přání a vkusu. (…)