Bosenskohercegovské volby 2006

Prvního října 2006 proběhly parlamentní a prezidentské volby v Bosně a Hercegovině. Jednalo se již o páté volby od skončení válečného konfliktu v letech 1992-1995. Letošní volby byly výjimečné mimo jiné v tom, že nová politická reprezentace bude první od skončení válečného konfliktu, jež bude moci vládnout bez patronátu a zásahů ze strany mezinárodní správy země, která oznámila, že v průběhu následujícího roku ukončí svou aktivní činnost. Budoucí bosenskohercegovská vláda bude muset učinit i značný pokrok v rámci integračního procesu do Evropské unie, což v současné etnicky rozdělené společnosti nebude snadné.

Daytonská mírová jednání z listopadu 1995 ukončila tři a půl roku trvající válečný konflikt v Bosně a Hercegovině. Na základě mírové dohody podepsané v Paříži 14. prosince 1995 vznikl v Bosně velice komplikovaný institucionální systém. Území země bylo rozděleno mezi dvě územněsprávní jednotky (tzv. entity) - Federaci Bosny a Hercegoviny, která je obývaná především bosňáckým (muslimským) a chorvatským obyvatelstvem a jež je dále členěna na kantony, a Republiku Srbskou, v níž, jak je patrné již z názvu, tvoří většinu obyvatelstva bosenští Srbové.

Daytonská mírová smlouva poskytla institucím obou entit rozsáhlé pravomoci na úkor celostátních orgánů. I přesto, že v důsledku řady reformních procesů v poválečných letech došlo k určitému posílení celostátních institucí, je role orgánů entit pro ovlivňování celostátní politiky Bosny a Hercegoviny stále významná.

Každá z entit má vlastní parlament, vládu a prezidenta (totéž platí i v rámci kantonů Federace Bosny a Hercegoviny). Kromě institucí entit existuje i celostátní parlament, vláda a tříčlenné Předsednictvo Bosny a Hercegoviny, ve kterém zasedají reprezentanti bosenskohercegovských národů, tedy Bosňák, Srb a Chorvat. Účelem tohoto složitého a velice nákladného institucionálního systému je zajištění rovnoprávného postavení všech národů Bosny a Hercegoviny.

V letošních volbách občané Bosny a Hercegoviny volili do celé řady institucí - do státního parlamentu, parlamentu Federace a Republiky Srbské, kantonálních parlamentů, prezidenta Republiky Srbské a členy Předsednictva Bosny a Hercegoviny.

Volební kampaň

Začátek volební kampaně odstartovaly pro budoucnost Bosny a Hercegoviny dvě klíčové události. První z nich bylo oznámení současného vysokého představitele Christiana Schwarze-Schillinga, že dojde k ukončení činnosti Úřadu vysokého představitele (Office of the High Representative - OHR) v průběhu roku 2007.

OHR vznikl v roce 1996 na základě Daytonské mírové smlouvy. Jeho hlavní činností je dohled nad dodržováním závazků vyplývajících z mírové dohody ze strany politických představitelů Bosny a Hercegoviny. Vysoký představitel disponuje rozsáhlými pravomocemi, včetně možnosti odvolat z funkce jakéhokoliv bosenskohercegovského politika či vytvářet potřebné zákony pro fungování státu, pokud toho nejsou schopni místní zákonodárci.

Oznámení o ukončení činnosti OHR postavilo bosenské politiky před skutečnost, že pokud v následujících volbách získají mandát od voličů, stanou se prvními představiteli země, kteří budou moci vládnout bez „omezování" ze strany vysokého představitele, což sebou zároveň přináší i větší zodpovědnost vůči bosenským voličům.

Druhou významnou událostí byl pokus bosenskohercegovské politické elity o schválení nové ústavy země. Současná ústava Bosny a Hercegoviny vznikla jako součást Daytonské mírové smlouvy a jako taková v sobě zahrnuje řadu kompromisů mezi dříve znepřátelenými národy. Tyto kompromisy, jež byly v poválečné době nutné, zabraňují v současnosti efektivnímu spravování země.

Bosenští politici si byli vědomi nedostatků současné ústavy, a tak během jara 2006 předložili návrh nové ústavy, jež však nezískala během hlasování 26. dubna ve státním parlamentu potřebnou podporu. Otázka nové ústavy se proto stala významným bodem volební kampaně. V rámci bosenské politické scény se na základě vztahu k návrhu ústavy vytvořily dva bloky. Blok podporující návrh nové ústavy obviňoval během volební kampaně politické strany, jež byly proti, z toho, že odmítáním ústavy brzdí pokrok Bosny a Hercegoviny na její cestě k euroatlantické integraci. Politické strany, které zablokovaly schválení nové ústavy, argumentovaly tím, že se jedná o nedokonalou ústavu, horší než je daytonská, jež by přinesla pouze upevnění pozice Republiky Srbské, která dle jejich názoru vznikla genocidou bosňáckého národa.

Spor o ústavu významně ovlivnil průběh volební kampaně, jež se podobně jako všechny předchozí věnovala především budoucímu statutu země. K neklidné atmosféře přispělo i referendum o nezávislosti Černé Hory, na které reagoval premiér Republiky Srbské Milorad Dodik kontroverzním prohlášením, že pokud má právo na nezávislost Černá Hora, pak stejné právo má i Republika Srbská. Později Dodik svá slova mírnil a svůj výrok označil pouze za reakci na výroky bosňáckého politika, bývalého premiéra a kandidáta na člena Předsednictva Harisa Silajdžiće, který prohlašoval, že pokud bude zvolen, bude usilovat o zrušení „genocidního výtvoru" Republiky Srbské.

Volební kampaň se stala jednou velkou slovní přestřelkou mezi Dodikem a Silajdžićem. Někteří konkurenční politici ji označili za zcela účelovou a snažící se soustředit pozornost voličů a sdělovacích prostředků pouze na tyto dvě silné osobnosti bosenskohercegovské politiky. Proti konfrontačnímu stylu volební kampaně se postavily především nevládní organizace, které upozorňovaly na skutečnost, že kampaň vůbec neodráží skutečné problémy občanů Bosny a Hercegoviny, jakými jsou extrémně vysoká nezaměstnanost, chudoba, nedokonalý sociální a zdravotní systém, všudypřítomná korupce a další. Místo toho se většina bosenských politiků uchýlila k osvědčenému receptu z předchozích voleb, tedy k vedení útočných, populisticko-nacionalistických kampaní.

Výsledky voleb: vítězství populistů

Již první předběžné výsledky voleb ukázaly, že politici, kteří se uchýlili k populistickým a prázdným slibům, budou slavit úspěch. Velkým vítězem voleb se stal Dodikův Svaz nezávislých sociálních demokratů (SNSD), který obsadil veškeré posty, jež jsou voleny srbskými voliči. SNSD získal post prezidenta Republiky Srbské, post srbského člena Předsednictva a téměř nadpoloviční většinu poslanců v parlamentu Republiky Srbské. Vítězem se stal i Haris Silajdžić, kterému se podařilo v boji o bosňáckého člena Předsednictva porazit umírněněji vystupujícího Sulejmana Tihiće. Naopak politické strany, jež vyzývaly občany Bosny a Hercegoviny k jednotě a upozorňovaly na socioekonomické problémy země, ve volbách propadly. Znovu se tak ukázalo, že bosenskohercegovští voliči volí především na základě etnického principu.

Brzy po zveřejnění oficiálních výsledků voleb došlo k zahájení prvních jednání o formování koalic na úrovni kantonů, entit i státu. Jako nejkomplikovanější se ukázaly být negociace na úrovni státu, jelikož bosenskohercegovský volební systém zde znesnadňuje (téměř vylučuje) vytvoření koalice pouze dvou či tří stran. To vede k tomu, že v Bosně a Hercegovině vznikají v rámci vytvoření státní vlády velmi široké a různorodé koalice. Proto nebylo velkým překvapením, že Dodikova SNSD a Silajdžićova Strana pro Bosnu a Hercegovinu zahájily jednání o vytvoření koalice bez obav, že tento krok budou bosenští voliči vnímat jako zradu. K potenciální koalici se hodlají přidat i další politické strany, což naznačuje, že i nová vládní koalice bude velice heterogenní. Na jedné straně je to pozitivní, jelikož žádný bosenský národ nebude vyloučen z participace na moci, na straně druhé však bude nesmírně těžké hledat v tak různorodé koalici konsenzus pro nezbytné reformy nutné pro lepší fungování Bosny a Hercegoviny a její vstup do Evropské unie. Proto zůstává otázkou, zda-li lze očekávat od jakékoli nové vlády nějaký skutečný pokrok.

Kudy dál?

Povolební jednání politických stran naznačují, že bosenskohercegovští politici si již uvědomili, že současná podoba politicko-administrativního aparátu země je neudržitelná. Přibližně 60 % procent bosenského státního rozpočtu tvoří náklady na administrativu. Proto se očekává, že v nejbližší době dojde k novým jednáním o změně bosenské ústavy tak, aby co možná nejvíce zredukovala složitý administrativní systém. Nová ústava je pro Bosnu a Hercegovinu potřebná i proto, že v příštím roce (s ukončením činnosti OHR) se země konečně - jedenáct let po válce - zcela osamostatní a postaví se tak před zcela nové problémy, se kterými daytonská ústava příliš nepočítala.

V Bosně a Hercegovině nepanuje na ničem takový konsenzus jako na vůli občanů všech etnik vstoupit do Evropské unie. Unie je obyčejnými Bosňany vnímána jako pomyslné světlo na konci tunelu. Od vstupu do EU si občané Bosny a Hercegoviny slibují lepší budoucnost, bezpečnost, stabilní a dobře placenou práci a cestování bez nenáviděných víz. Novou vládu však čeká těžký úkol. Bosna a Hercegovina s EU zatím jedná jen o podepsání Stabilizační a asociační dohody, přičemž negociace brzdí především existence rozsáhlé a nákladné státní správy, nedokončená reforma policie a stále ještě poněkud problematická spolupráce s mezinárodním tribunálem v Haagu.

Volby 2006 mohou pro Bosnu a Hercegovinu potenciálně představovat nový, „evropský" směr, a to v případě, že nová vláda učiní razantní pokrok v rámci jednání o Stabilizační a asociační dohodě. Nicméně současná situace v Evropské unii se pro Bosnu a Hercegovinu příliš příznivě nevyvíjí. Unie, jež se od 1. ledna 2007 rozšíří o Bulharsko a Rumunsko, nemá pro další rozšíření právní kapacitu. V případě, že EU v dohledné době nedá najevo, jak dál, hrozí, že v Bosně a Hercegovině (a v západobalkánském regionu jako celku) dojde k politické destabilizaci.

Autor je studentem politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.