"Boj se hřícha, to smrt věčná, ten uvádí do pekla."

Doba předbřeznová bývá považována za období „obnoveného baroku“, za dobu stýkání a potýkání se římsko-, resp. rakousko-katolické restaurace s protagonisty osvícensko-reformních směrů katolické církve. Katolická teologie zažívá až do čtyřicátých let 19. století období stagnace, kdy jsou „principy umírněného osvícenství … pouze navenek ‚záplatovány‘ prostřednictvím revitalizovaného baroka.“ Charakteristiku tehdejší bohovědy představuje boj proti „negativním“ prvkům/důsledkům osvícenství, ovšem za skryté integrace značné části jeho obecných zásad. Na Moravě je negace osvícenství v podobě josefinismu spojována mimo jiné s vlasteneckými kněžími sdruženými kolem Františka Sušila (1804–1868). Sušilovci, kteří dokázali získat masy venkovanů pro svůj program „církev a vlast“ ovlivněný dobovým romantismem, usilují o obrodu církve, o její vymanění se z „okovů“ josefinismu. Předkládaná studie provede sondáž do myšlení právě takového „konzervativního“ kněze, Sušilova souputníka z druhé čtvrtiny 19. století, a podrobí analýze jeho nazírání na fenomén smrti, v baroku prakticky všudypřítomný. Ukáže, jak v těchto otázkách duchovní takového ražení usplavnil barokní tradici, osvícenské principy a nové proudy myšlení a prožitku v čele s romantismem a v jaké podobě je vnášel do venkovského prostředí, kterému bylo stále ještě vlastní barokní nazírání. (...)