Boj o duše, nebo politická válka?

V prosinci 2018 se v kyjevském chrámu svaté Sofie sešlo shromáždění, na kterém vznikla Pravoslavná církev Ukrajiny (PCU), jež v lednu obdržela od konstantinopolského patriarchy Bartoloměje autokefalitu neboli nezávislost. Naplnil se tak sen ukrajinských vlastenců, usilujících o to, aby Ukrajina měla vlastní, na Moskvě nezávislou pravoslavnou církev. K triumfu však měla celá událost přece jen daleko.

Nová církev vlastně vznikla sloučením dvou ukrajinských pravoslavných církví, které od počátku devadesátých let autokefalitu požadovaly, leč měly v pravoslavném světě status církví nelegálních, nelegitimních, schizmatických. Z ukrajinské pravoslavné církve, která spadá pod moskevský patriarchát a jež donedávna měla jako jediná v rámci pravoslaví zákonnou pozici, se však přidali pouze dva biskupové (z celkem 93), přičemž jeden z nich patří k osobním přátelům prezidenta Porošenka, jenž byl na slavnostním shromáždění přítomen. A jak by ne, vždyť dosažení autokefality pro ukrajinské pravoslaví tvořilo ústřední bod jeho politického programu, i s ohledem na letošní prezidentské volby, a v celé záležitosti se výrazně angažoval. Konstantinopolskému patriarchovi Bartoloměji prý Porošenko slíbil přesun alespoň deseti biskupů z církve moskevského patriarchátu, s pouhými dvěma je legitimita nové církve přece jen citelně slabší. (…)