Bohunka

Většinu mého dospělého života mě po mých podnájmech, bytech a nakladatelských redakcích doprovázejí obrazy Bohuslavy Olešové. Seznámili jsme se tuším někdy v roce 1985, když jsem začal pracovat jako správce a údržbář kulturního domu Semilasso v Brně – Králově Poli. Bohunka (jak jí všichni říkáme) tam pracovala v kanceláři a měla na starost zajišťování kulturních programů. Já přestavoval v sále židle a stoly, ozvučoval a dozoroval některé akce – a v pozdní noci vyháněl podnapilé hosty a členy kapel. Oba jsme tam byli v době pokročilého komunistického rozkladu dobře zašití, neboť práce nebylo moc a pak jsme si mohli dělat svoje. Ona malovala, já hlavně četl a pokoušel se vydávat první knihy (tehdy ještě ineditní). Již tehdy mě její tvorba zaujala a zpovzdálí ji sleduji stále. (…)