Bohémská rapsodie

Ti v Evropě, kdo ze setrvačnosti opakují povinné mantry o sociálním státě, nechtějí nebo neumějí vidět, k jakým proměnám dochází v praktické interpretaci tohoto pojmu. Ani v těch případech, kdy se k moci z nějakých místních důvodů vracejí politické síly s čistě socialistickou ideologií - jako kupříkladu na Slovensku nebo ve Španělsku -, nedochází zpravidla k revoluční protireformaci v duchu tradičního sociálního státu. Jedna po druhé padají nejpevnější bašty evropského socialismu a pro kvalitní situační analýzu je třeba umět rozlišovat, co jsou základní vývojové trendy a co drobné záchvatové remise.

Ve Finsku nedávno proběhly všeobecné volby, po nichž nejspíše bude následovat vznik vládní koalice pravého středu. To znamená, že pravý střed bude kontrolovat celý sever Evropské unie až na Litvu. Stejná vlna se nejspíše převalí i přes Británii a Francii, jak se to již stalo v Dánsku a Holandsku, v Polsku a v Česku. Sociální demokracie ztrácí pozice také v Německu, i přes účast ve velké koalici. Avšak zkušenost skandinávských zemí má pro nás modelový význam. Sociálnědemokratický princip vládnutí, který se dá stlačit do hesla „zvyšuj daně a rozděluj", se přežil a více se nenosí. Do módy se dostala „bohémská buržoazní politika".

Zvláštnost voličů, kteří dostali v tisku přezdívku „bohémští buržousti" anebo zkráceně „bobos", je v tom, že nejsou ani velcí buržousti, ani příliš bohémští. V jejich světě se skandinávský sociální model bizarně snoubí s ekonomickým liberalismem. Takové Finsko je zemí, která ve 20. století často chodila po samotné hraně tuhého socialismu. Podle posledních průzkumů má jen 27 % Finů za to, že „vysoké daně jsou neodmyslitelnou součástí skandinávského modelu, a tudíž musí být přijaty společností". Celá polovina obyvatelstva je přesvědčena, že stát může nakrásně fungovat i při nízkých daních. 70 % dotázaných pokládá finské daňové břemeno za neúnosné a přeje si jeho snížení. Finský soused, titěrné Estonsko, je zářným příkladem státu, kde je ekonomický liberalismus všeobecně sdíleným principem. Předseda vlády Andrus Ansip slíbil, že za patnáct let bude Estonsko patřit do první pětky nejbohatších zemí EU. Většina ukazatelů svědčí o tom, že tento slib není planý. Cesta Estonců k prosperitě je vydlážděna rovnou daní, která se nyní bude snižovat ze 22 na 12 procent.

„Bobos" si přejí společnost, která by byla sociální a liberální zároveň. Ve Švédsku konzervativci vyhráli volby, když dokázali, že průměrný občan za vlády socialistů nejen nezbohatl, ale dokonce zchudl. Velkou otázkou zůstává, jak pravostředová vláda ve Finsku dokáže najít společnou řeč se všemocnými odbory. Ty už teď jako obvykle vyhrožují generální stávkou. Jenže doba se změnila. Zaměstnavatelé poukazují na to, že stávka v dnešním světě je stejně nerozumný prostředek jako atomová zbraň. Jakmile se začne stávkovat, pracovní místa se postěhují do daleké Asie nebo do blízkého Estonska.

Znalci tradiční evropské politiky se mohou stavět k současným voličům pravicových stran s pohrdáním. „Bobos" jsou pro ně jednoduše novým vydáním „yuppies" ze druhé poloviny minulého století. Avšak zdánlivě módní trend je reflexí skutečných sociálních pohybů. Stále méně evropských „modrých límečků" se ztotožňuje s dělnictvem a mluví o sobě spíše jako o střední třídě, která v sobě spojuje jak oddanost hodnotám buržoazního individualismu, tak nostalgii po štědrém sociálním státě.

Komu připadnou hlasy střední třídy Francie a Británie? Má-li skandinávská tendence jakoukoli výpovědní hodnotu, pak umírněně konzervativní přístup Davida Camerona musí oslovit Brity víc než nabídka labouristy Gordona Browna. V zásadě totéž by mohlo platit i pro Francii, nebýt toho, že francouzský volič si ze zásady nevšímá ničeho, co se odehrává za hranicemi Francie.