Blairův boj o civilizaci

Premiér Tony Blair hovořil v březnu v Londýně o zahraniční politice Velké Británie. Rezolutně bránil akci v Iráku a vyzýval své kritiky, aby pochopili nutnost větší celosvětové intervenční aktivity proti terorismu. Blair řekl, ze dnešní boj proti teroristům není bojem mezi civilizacemi. Je to bitva o civilizaci. Je to dlouholetý střet pokroku s reakcí; mezi těmi, kteří vidí příležitost v moderním světě, a těmi, kteří odmítají jeho existenci. Šlo o první ze tří plánovaných projevů na toto téma. Byl přednesen před britskými politiky a zástupci tamějších médií, mířil však do všech zemí Evropské unie.

Blair zaútočil na západní politické komentátory, kteří kritizovali intervenci v Iráku proti krutovládě Saddáma Husajna a v Afghánistánu proti vládě Talibanu, jež podporovala islámské teroristy ze sdružení al-Kájda. Řekl, že převážná většina novinářů dělá advokáty světonázoru, který považuje svět za entitu bez výzev, za svět v zásadě klidný, jen s několika nechutnými jevy, které číhají v hlubokých vodách a kterým je nejlepší se vyhnout. Podotkl, že takový postoj nahrává „doktríně blahosklonné nečinnosti".

„Dnes je módou - a pro nastupující politiky není nic lacinějšího - útočit na Spojené státy," řekl Blair. „Tito politici si však neuvědomují, že svou neschopností vytvářet společnou (západní) globální politiku, založenou na společných hodnotách, riskují vznik chaosu, který ohrožuje ekonomickou i politickou stabilitu Západu tím, že ponechávají politickému a náboženskému extremismu, regionálním konfliktům a porušování lidských práv volnou ruku."

Blair je přesvědčen, že násilnosti teroristů mají hluboké ideologické kořeny. „Úsilí proti teroristům v Madridu, Londýně nebo Paříži je stejné jako úsilí zamezit teroristickým akcím Hizballáhu v Libanonu, džihádistů v Palestině nebo skupin odpůrců legálně zvoleného parlamentu a vlády v Iráku. Oponování takovému nebezpečí vyžaduje spolupráci mezi národy," řekl Blair. „Neaktivita, která všechnu odpovědnost nechává na Americe, nás zavádí do mylného povědomí, že terorismus je izolovaná série jednotlivých incidentů, nikoliv globální hnutí. Taková alternativa však ne­existuje."

Muslimové, kteří provádějí terorismus, nejsou „lepšími" muslimy, tak jako bigotní protestanti, kteří zavraždí katolíka v Severním Irsku, nejsou „lepšími" křesťany. Jejich náboženství nemá s jejich činy nic společného; jejich motivy jsou většinou komentátorů zcela nepochopeny. Blair ocenil islám a řekl, že „utrpení způsobené ve dvacátém století zapříčinilo vznik náboženského extremismu a jeho nepřátelství k západním hodnotám. Toto nepřátelství je dnes exportováno po celém světe ve formě terorismu. Útok na Spojené státy 11. září 2001 byl jedním z takových aktů."

Premiér Blair vyzval své kritiky, aby prozkoumali nepřátelské činy a propagandu, kterou provádí celosvětová síť al-Kájda a jiní teroristé, a konečně pochopili, že je to součást strategie, která vede k podminování bezpečnosti Západu a k porážce úsilí o demokracii na Blízkém východě. Mezi jinými oblastmi, kde jsou porušována lidská práva, jmenoval Súdán, Zimbabwe, Myanmar a Severní Koreu. „Neintervenovali jsme tam tak efektivně, jak bych si přál, dokonce ani pouhým politickým tlakem. Základní boj však neprobíhá jako zápas proti islámskému extremismu, ale jako bitva o modernizaci, o pomoc sjednotit islám a demokracii. Je to bitva o hodnoty a pokrok a musíme ji vyhrát."

Z projevu vyplynulo, že jednota zahraniční politiky premiéra Tonyho Blaira a prezidenta George W. Bushe je pevnější než kdykoliv dříve a měla by být vzorem pro celou Evropskou unii. Pouze nebylo zcela jasné, koho měl na mysli, když mluvil o utrpení muslimů ve dvacátém století (nejspíše Palestince, ale ti si své utrpení v uprchlických táborech zavinili převážně sami), a to, že „náboženství nemá s jejich činy nic společného".

Český premiér Paroubek si v březnu pozval Blaira do Prahy, aby českým sociálním demokratům pomohl v předvolební kampani. Blair je sice labourista, ale jeho politika je na hony vzdálena přání většiny českých občanů, tedy vizi socialismu švédského typu se sociálním zabezpečením od kolébky až do rakve. Česká republika na to nemá. Nemá na to ani Velká Británie, a proto za Blaira postupovala ve směru vytyčeném bývalou konzervativní premiérkou Thatcherovou. Blair v britském parlamentu například prosadil školné na univerzitách, aby zvýšil jejich kvalitu a nezávislost. Místopředseda české vlády Jiří Havel před časem prohlásil, že britská ekonomika je pro českou republiku vzorem. Jistě však ne v otázce školného.

Se zahraniční politikou je to v kruzích českých sociálních demokratů ještě horší. Pečliví pozorovatelé politiky ČSSD jistě nezapomněli, že tato strana vyslovila nesouhlas s útokem na režim Saddáma Husajna, zatímco Británie byla v bojové činnosti proti režimu tohoto diktátora nepřetržitě od počátku války o Kuvajt. Nezapomeňme, že Británie společně se Spojenými státy zabezpečovala celá dlouhá léta vzdušný prostor nad územím šíitů a Kurdů a stálo ji to milióny dolarů i mnohé lidské životy. Česko (spolu s Ruskem, Francií či Německem) se v té době, po všech vraždách kuvajtského obyvatelstva a katastrofách životního prostředí, pokoušelo s krvavým iráckým režimem obchodovat. V čem se tedy Paroubkovi sociální demokraté shodují s Tonym Blairem?

Maloměšťácká politika některých států EU, ustrašených z islámského terorismu, je na „dobré" cestě strhnout celou Unii na svou stranu a stát se pod praporem antiamerikanismu politicky vydíratelným nevolníkem fanatických mulláhů, hlásajících středověk. Je také na cestě mlčet k imperiálním zájmům Vladimira Putina kvůli strachu z ohrožení přísunu zemního plynu a ropy z Ruska.

Nebyl to v minulém století strach západních demokratů z Hitlera a Stalina, který dopomohl těmto diktátorům k (naštěstí) dočasnému zotročení celých národů? A nebyly to Spojené státy společně s Velkou Británií, jež se naštěstí rychle vzpamatovala ze syndromu mnichovanství, kdo nakonec dokázal Hitlera rozdrtit v Africe, západní Evropě i na mořích? (Nezapomínejme přitom ani na mocné imperiální Japonsko.)

Stalinovy pohrobky zatlačily USA do kouta „uzbrojením" a hlavně ekonomickým a diplomatickým tlakem. Stalo se tak jen díky jednotě jejich politiky a postupu Velké Británie, která ctila hodnoty západního světa.