Bitva o Chodorkovského

Čelní čeští komentátoři vytkli prezidentovi Václavu Klausovi, že se během své návštěvy Ruska nezastal zatčeného podnikatele Michaila Chodorkovského se stejnou vervou, s jakou se kdysi zastal bankéřů z IPB. Z této paralely potažmo vyplynula pokrytecká morálka českého prezidenta, který měří události nestejným metrem, jak se mu to zrovna hodí do krámu. Klausovi kritici zřejmě mají na věc vyhraněný názor a nezbývá, než je obdivovat, protože situace kolem zatčení nejbohatšího člověka v Rusku a zablokování dříve veřejně obchodovatelných akcií jeho podniku není nikterak prostinká. Ostatně ani reakce světového tisku není tak černobílá jako postoje značně zglajchšaltovaného tisku českého. O tom svědčí třeba skutečnost, že ve stejný den, 17. listopadu, dva americké deníky The Washington Post a The Washington Times otiskly na toto téma dva zcela opačné názory, přičemž první z deníků, blízký opozičním demokratům, označuje Putinův postup vůči Chodorkovskému za konec zákonnosti a začátek nové diktatury v Rusku a Bushovu netečnost za pokrytectví, zatímco druhý jmenovaný list, známý svým arcikonzervativním postojem, v článku „Putin, krotitel oligarchů" predikuje úsvit zákonnosti v Putinově říši. V přečetných komentářích slovutných znalců najdeme případná srovnání Putinova počínání tu se Stalinem, tu s Theodorem Rooseveltem, který v roce 1918 nechal z velmi podobných důvodů zfabrikovat soudní obvinění proti bankéři Morganovi, jednomu z tzv. loupeživých baronů. Věc tehdy zůstala náramně nezřejmá, a protože definitivní jasno v této fázi nesvědčí o hloubce úsudku, nevyplyne ani z tohoto výkladu.

Na začátku letošního roku, na setkání ruského prezidenta s čelnými podnikateli, se mezi Michailem Chodorkovským a Vladimírem Putinem odehrál následující dialog: „Pane prezidente, vaši úředníci berou úplatky a kradou." „Pane oligarcho, chcete snad, abych vám připomněl, jak jste nabyl svůj majetek?" Celé drama spočívá v tom, že oba dva měli pravdu. Ruští úředníci skutečně holdují úplatkářství a zlodějině a Michail Chodorkovskij je jeden z těch, kdo v bouřlivých letech ruského prvobytného kapitalismu byl těmito úředníky jmenován superboháčem. Jiný jeho kolega - mi­liardář Boris Berezovskij - ospravedlňuje tehdejší mravy s odzbrojující upřímností: „To byla léta, kdy každý, kdo neseděl za pecí, mohl za drobný obolus získat obrovské kousky státního majetku."

Oligarcha - to není jenom velmi bohatý člověk. Bill Gates je nejbohatší člověk na světě, a přesto o něm nikdo nemluví jako o oligarchovi. Oligarchie - toť binární vztah mezi podnikáním a mocí. Oligarchický kapitalismus v ruském provedení je společenský model, v němž významnější podnikatelé mohou vůbec fungovat a zmnožovat své majetky jen a jen díky svým stykům s mocí a v němž byrokracie může kvést a bohatnout tím, že zdaňuje byznys. Toto prolnutí peněz a moci bylo místy dotaženo až k logickému konci: ke ztotožnění. Oligarcha Potanin býval podpředsedou vlády a oligarcha Berezovskij zástupcem tajemníka Rady bezpečnosti státu. Byl to právě Michail Chodorkovskij, kdo ve svém článku v Nezavisimoj gazete v roce 1997 popsal, jak to tehdy chodilo: „Nejvýhodnější byznys v Rusku je dělat do politiky, tak tomu bylo a bude vždycky. Hodili jsme si mezi sebou mincí, kdo má jít do vlády. Padlo to na Potanina. V té funkci udělal spoustu prospěšných věcí pro svou společnost Onexim. Příště si šťastný los vytáhne někdo jiný z nás."

Miliardář Chodorkovskij, tak jako ostatní ruští oligarchové, se zrodil z tohoto krvesměsného spojení peněz a moci. V 90. letech měl na Západě docela špatnou pověst. Západními minoritními akcionáři, pro jejichž vytlačení ze svých společností Chodorkovskij neváhal po­užít stejné mocenské orgány, které nyní dolehly na něj, byly proti němu iniciovány desítky soudních pří.

Příběh by přece jenom byl poměrně jednoduchý, nebýt však zamlžující skutečnosti, že v určité etapě svého vývoje Michail Chodorkovskij snad jako první z ruských oligarchů pochopil, že jeho těžařská společnost Jukos bude přijatelná pro mezinárodní podnikatelské společenství, jen pokud on sám radikálně změní způsoby chování a ochranné zbarvení získané v džungli ruského loupeživého kapitalismu. Učinil svou společnost průhlednější, zavedl v ní západní standardy účetnictví a korporativní správy, poctivě vykazoval zisky, značné částky vydával na sociální a vzdělávací projekty. Aby zrušil závislost na byrokracii a stávající moci, začal sponzorovat také vlivná sdružení politických technologů a strany na protilehlých koncích politického spektra. Jinými slovy investoval do moci příští. Za deset let urazil kus cesty, která americkým „loupeživým baronům" trvala tři generace. Leč nebylo mu dopřáno pochopení toho, co pochopil Mojžíš na Sinaji, v dohledu Země zaslíbené - že rychlost není vždy zárukou kvality.

Klíčovým slovem špatně popisujícím, ale dobře vyjadřujícím situaci, která se vytvořila v důsledku zákroku silových struktur, zůstává „neurčitost". Strach z toho, že nejen Chodorkovskij a jeho Jukos doplatí na staré a nové nekalosti, ale že také investiční klima v Rusku bude jeho zatčením dlouhodobě poškozeno - tento strach se zatím nenaplnil. Reakce moskevské burzy, citlivé na každé Putinovo kýchnutí, svědčí spíše o tom, že nikdo ničemu dobře nerozumí. Za těchto okolností by každý pokus českého prezidenta zahrát si ve sporu mezi Putinem a Chodorkovským na rozhodčího vypadal nadutě a nejapně. Žurnalista, který z těchto vlastností udělal ctnost, tím nic netratí.