Bioetika – nová výzva pro politiku a společnost

V posledních letech proběhla na nejrůznějších fórech a v masmédiích celá řada polemik o možnostech a mezích politických regulací v oblasti výzkumu tak zvaných "kmenových buněk" a lidských embryí. Tyto diskuse samozřejmě mají záběr mnohem širší. To, čemu se dnes říká moderní bioetika, se týká filozofického pojetí biologické podstaty člověka a smyslu jeho existence. Vztah k biologické podstatě má též celá řada otázek environmentálních a sociobiologických.

Typickou bioetickou otázkou je definice okamžiku, ve kterém začíná lidský život. Již v roce 1797 platil prý v Prusku zákon, který lidská práva přiznával též ještě nenarozeným dětem od okamžiku jejich početí. Je ovšem otázkou, co si v osmnáctém století lidé představovali pod pojmem "okamžik početí". V posledních desetiletích se otázka stanovení počátku lidského života opakovaně diskutuje zejména ve vztahu k indukovaným potratům (interrupcím). Většina křesťanských církví prosazuje definici počátku lidského života od okamžiku početí. Většinou se všelijak argumentuje poznatky moderní biologie. Zapomíná se přitom na to, že křesťanská morálka vznikala dlouho před tím, než byli lidé schopni vůbec pochopit mechanizmy pohlavního rozmnožování.

Je zřejmé, že každá jednotlivá tělesná buňka obsahuje kompletní genetickou informaci o lidském jedinci. To však ještě neznamená, že oplodněné vajíčko je oním svébytným jedincem. Při dogmatickém uplatnění takové koncepce bychom každou lidskou buňku museli chránit, protože je nositelkou kompletní genetické informace. Samostatný jedinec jako příslušník lidské komunity vzniká nejen biologickým vývojem, ale též příslušnou péčí rodičů, výchovou, vlivem sociálních a kulturních faktorů. Proto je zřejmě přiměřené, chápeme-li prenatální vývojové etapy ontogeneze jako průběhová stádia k plnohodnotné lidské bytosti. Je proto velmi nepřesné a zbytečně emotivní, když někteří moralisté ve vztahu k interrupcím hovoří o vraždách. Vždyť ani nelegální potrat není v pravém smyslu toho slova vraždou, a žádný trestní kodex jej tak nechápe. Nemusíme být právě fandové práva ženy na umělé přerušení těhotenství, abychom byli tolerantní.

Nová oblast, "bioetika" (angl. "biomedical ethics"), vznikla na podkladě nových etických problémů, spojených s rozvojem moderní medicíny (zejména té reprodukční) a s poznáním genomu a objevu základních technik k jeho modifikacím. Možnosti moderních genetických manipulací se zdají být mnohem konkrétnější a eticky problematičtější než vše, co zde bylo předtím. Protože naše poznání stále nelze považovat za ukončené, nabízí moderní věda více otázek než odpovědí. Za základ k moderní bioetice se často doporučuje tak zvaný "Norimberský kodex", podle něhož byly souzeny nacistické pokusy na lidech v průběhu druhé světové války. Situace je zde složitá a málo přehledná, existují veliké rozdíly v názorech a potřebujeme proto intenzivnější komunikaci o těchto otázkách.

Stávající poměry na americké politické scéně jsou v oblasti bioetiky velmi specifické. Prezident G. W. Bush měl omezení interrupcí ve svém volebním programu a teď se je snaží uvést v život. Jeho administrativa je obecně hodně konzervativní, a tedy restriktivní. Zdá se mi trapné a nešťastné, když se politika vnáší do těchto intimních problémů. Působí asi ušlechtile, zasazovat se za práva lidského plodu. Jsou však momenty, kdy je třeba hájit zejména práva matky, které jediné přísluší rozhodnutí o přerušení nežádoucího těhotenství. Jisté je, že dnešní političtí a ideologičtí ochránci nenarozeného života samozřejmě velmi silně bojují proti výzkumům lidských zárodků. Pokud uspějí, mohou tento výzkum velmi zkomplikovat. Jediným výsledkem bude, že se výzkumné laboratoře přesunou do ilegality nebo do zahraničí.

Je evidentní, že případný zákaz interrupcí by nikterak nevylepšil ani sekulární demografické trendy české populace. Populační aktivita všech evropských zemí je velice nízká. U nás se v poslední době realizuje jen asi třetina toho počtu interrupcí, na který jsme byli zvyklí před rokem 1990. Případný zákaz by tyto počty sotva nějak ovlivnil, jen by je přesunul do ilegality. Je ověřenou skutečností, že v rozvinutých zemích mají ženy většinou tolik dětí, kolik si jich samy přejí porodit. Pokud průměrný počet dětí, které chtějí naše ženy porodit, činí v různých průzkumech maximálně 1,5, nemůžeme se divit, že realita je poněkud pod touto hranicí. Ostatně dramatický pokles porodnosti u nás se v posledním roce zastavuje a zdá se, že se čísla zlepšují. Žádný průzkum nás však neopravňuje k domněnce, že se snad naše porodnost bude zvyšovat dramaticky. Politicky a nábožensky motivovaný zákaz potratů nepřinesl nikde na světě nic dobrého. Zvyšuje pravidelně především počet nelegálních potratů, které jsou extrémně nebezpečné pro životy a zdraví žen. Většina české populace také není myšlence zákazu interrupcí nakloněna. Měli bychom se spíše starat o účinnější podporu mladých rodin s dětmi a o důkladnou sexuální výchovu.

Detailní poznání lidského genomu zatím nepřineslo takové poznatky, které by se mohly rychle a účinně použít v terapeutické praxi, přesto, že vědecké týmy již oznámily ukončení mapování lidského genetického vzorce. Již dnes ovšem vyrábíme některé velice účinné léky s využitím genových technologií. Skutečná genová terapie, tedy zavádění dodatečných a náhradních genů do organismu je zatím před námi. Výzkum genomu přináší stále nové a nové poznatky o živé hmotě a o buňkách. Cílem by měla být geneticky individualizovaná medicína, a to v diagnostice i terapii.

Diskutuje se zde ovšem etická přijatelnost vytváření embryí člověka jen k výzkumným nebo léčebným účelům. Etické otázky vyvolává však již několik let existence tak zvaných "nadpočetných embryí" při mimotělových reprodukčních technikách. Těchto embryí se dnes v řadě zemí produkují tisíce. Zcela vyloučit jejich výzkumné využití není ani technicky možné. Jedna věc je legislativní zákaz, ta druhá pak uplatnění restrikce v praxi a její důsledná kontrola. Mezi jednotlivými členskými zeměmi EU jsou velké rozdíly v intenzitě nasazení mimotělových reprodukčních medicínských technologií a v jejich legislativní regulaci. Ve Velké Británii dnes již mají tisíce zmrazených lidských zárodků, zatímco třeba v Rakousku existují informace jen o pár desítkách. Mrazí se embrya, protože kryokonzervace ženských zárodečných buněk - oocytů (na rozdíl od spermií) nepřináší zatím standardní výsledky.

První úspěchy v genetické diagnostice současně ukazují nezbytnost přísné ochrany soukromí a dat. Nikdo nesmí být diskriminován třeba tím, že je geneticky disponován k těžkému onemocnění, ať již duševnímu nebo tělesnému. Již dlouho se v tomto ohledu diskutuje také o prenatální diagnostice. Lze se obávat, aby se v budoucnu nestala určitou módou touha po "geneticky dokonalém dítěti". Případné zájemce o podobné ideály je třeba vážně upozorňovat na nespornou flexibilitu živého organismu, která dokáže lecjakou genetickou vadu kompenzovat.

Klonované organismy sice mají identický genom, bývají však vybaveny různými vlastnostmi, a to zejména tehdy, pokud se vyvíjejí za rozdílných okolností. Shoda lidského klonu s dospělým "rodičem" bude tedy pravděpodobně podstatně menší, než shoda identických jednovaječných dvojčat, která jsou v naprosté většině případů vystavena téměř shodnému prostředí.

K uvedeným problémům existuje stanovisko Rady Evropy, konkrétně "Úmluva o ochraně lidských práv a lidské důstojnosti v biologii a medicíně". Dodatkový protokol k této úmluvě obsahuje i zákaz jiného než léčebného klonování lidských bytostí. Česká republika již tyto mezinárodní normy ratifikovala. Některé země, například Spolková republika Německo však zatím tuto úmluvu nepřijaly, a to právě pro neukončenou debatu o přípustnosti vědeckých pokusů s lidskými zárodky a jejich tkáněmi.

Zajímavé je, jak málo se v poslední době diskutuje ten nejjednodušší etický problém prenatální diagnostiky plodu vůbec, a to riziko likvidování plodů "nežádoucího pohlaví", tedy "sexování" potomstva. V některých kulturách představuje dnes zejména upřednostňování potomků mužského pohlaví závažný sociální problém.

Klonování je metoda, při které se nepohlavním způsobem vytvoří lidská bytost s genetickou výbavou, která je shodná s výbavou jiné bytosti. Může se jednat o shodu s matkou dítěte (pokud se klon tvoří s využitím jádra buňky matčina těla) nebo jiného jedince (použije-li se jádro buňky jiného člověka). Mezinárodní úmluvy zakazují tuto metodu používat k rozmnožování lidí. Většina států však připouští výzkum klonovaných embryí, protože tato metoda slibuje výrazné pokroky v léčení některých onemocnění. Zájemců o klonovaného potomka není mnoho. Většina neplodných párů může dnes dospět k početí dítěte spojením zárodečných buněk otce a matky. Moderní reprodukční medicína dokáže v tomto směru opravdové zázraky. I kdyby však klonování přicházelo jako řešení neplodnosti do úvahy, nemohl bych je lidem doporučit. Na to, aby sloužilo jako legitimní rozmnožovací metoda je ještě příliš brzy. Chybí nám celá řada experimentů s klonovanými subjekty, které je třeba uskutečnit na pokusných zvířatech. Vždyť nikdo dnes nemůže zodpovědně říci, jak se budou vyvíjet mladí jedinci, vybavení dospělými geny svého původce.

První klonované dítě je snad již na světě. Je myslím příznačné, že zprávu o této dlouho očekávané události oznámila hodně excentrická náboženská sekta, které se již dříve podařilo geny nějak zabudovat do své věrouky. Zdá se ostatně, že lidských klonů brzy přibude, protože lékaři tu a tam již avizovali, že se do takových projektů pustili.

Základní etický problém reprodukční medicíny má málo společného s pokroky moderní vědy. Jediným zdravotním problémem, který eticky opodstatňuje použití metod asistované reprodukce (umělé oplodnění, ať již v těle matky, nebo mimo ně, a tedy také reprodukční klonování), je neplodnost. Neplodnost pak je takový stav, kdy dvojice která po tom touží, není schopna dospět k početí dítěte. Jde o fenomén povýtce párový, protože žádný z nás nemůže počít nový život bez partnera opačného pohlaví. Pokud jsou metody umělého oplodňování použity u osamělé ženy, nejde o počínání, které by bylo v souladu s lékařskou etikou. To ovšem nevylučuje situaci, ve které si neplodný pár bude z těch či oněch důvodů přát klonované dítě.

Druhý problém je spíše vědecký. Není příliš etické pouštět se do experimentů s ne zcela jasnými souvislostmi. Klonování vyšších živočichů je metodou hodně novou. Zejména dlouhodobé důsledky jsou nejasné a vědecky neověřené. Metoda obchází pohlavní rozmnožování způsobem zcela zásadním. Je pravděpodobné, že jsme na světě především proto, abychom zabezpečovali pokračování života našich "sobeckých genů". Nikdo však zatím neví nic o tom, co ty geny provedou, když budou muset v průběhu života nastoupit nový život v novém jedinci, a to úplně od začátku. Vždyť úvaha o tom, že geny stárnou s námi, je zcela legitimní. Dlouhodobá perspektiva nového lidského jedince se "starými geny" je vědecky zcela neprozkoumaná u zvířat, natož u lidí. Zatím jedinými klonovanými bytostmi, se kterými nějaké zkušenosti máme, jsou jednovaječná dvojčata. Ta však vznikla ve stejném okamžiku, takže nám nemohou příliš pomoci při posuzování perspektiv dítěte, vybaveného geny dospělého člověka.

Asi největší etické nároky bude rychlý vývoj v genetice, embryologii a reprodukční medicíně klást na neplodné páry. Bez jejich objednávky je reprodukční klonování nemyslitelné. Všechny dostupné informace svědčí o tom, že zodpovědný rodič by zatím o početí dítěte klonováním uvažovat neměl. Ta metoda má ještě hodně daleko ke stavu, který bychom mohli označit za vyzkoušený a fakty podložený.

V globálním a multikulturním světě si nikdo nemůže přisvojovat univerzální etickou autoritu. Moderní vývoj v biologii staví lidstvo před stále nové a velice zajímavé otázky. Taková už je povaha vědy. Politici bývají v pokušení stanovovat vědcům hranice pomocí legislativních zákazů. Zákazy nebyly však nikdy v minulosti úspěšné. Eticky motivované restrikce některých vědeckých postupů v některých zemích nemohou zabránit pokračování takových výzkumů v zemích jiných. Již dnes je jisté, že i tak kulturně homogenní kontinent, jakým je Evropa, se v etickém hodnocení moderního biologického výzkumu sotva dokonale shodne. Dosavadní diskuse na půdě Evropského parlamentu svědčí o velkých rozdílech mezi jednotlivými členskými zeměmi. Nemluvě o rozdílech mezi Japonskem, Spojenými státy a třeba Čínou. Obávám se, že snahy po politických regulacích v biologii a medicíně nebudou produktivní. Možná bychom se měli v bioetice více věnovat etickým problémům individuálním a párovým, tedy otázkám povýtce soukromým, záležitostem individuálního svědomí člověka. Konec konců i ty nejmodernější produkty moderní genetiky musí být někým konzumovány.

K bioetickým problémům patří v širším smyslu slova také spory kolem "geneticky modifikovaných organismů". Od doby, kdy na světový trh pronikly produkty z geneticky upravovaných rostlin, vede se proti nim iracionální kampaň zejména v Evropě (u vědomí toho, že většina těchto produktů pochází z USA). Kampaň není založena na vědeckých poznatcích, nýbrž výlučně na známé environmentalistické strategii "předběžné opatrnosti". Zcela nedávno odmítly některé hladovějící africké země dodávky zemědělských produktů z USA, protože obsahovaly též "geneticky modifikované potraviny". Je třeba říci, že americká populace tyto potraviny bez zřejmých problémů konzumuje i roky a že nejsou ani v "předběžně opatrné" Evropské unii zakázány, nýbrž jen speciálně označovány.

Věda to nemá jednoduché. Na jedné straně přináší významné a netušené pokroky v poznání lidí a jejich prostředí, na straně druhé bývá zdrojem nejrůznějších nejistot a úzkostí, které mohou ovlivňovat i politickou scénu. Praktická řešení bioetických problémů by měla být v rukou expertů z řad vědců, a měla by být založena na věrohodných a reprodukovatelných faktech.

Jaroslav Zvěřina, přednosta Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Poslanec PSP ČR (ODS), místopředseda sněmovního Výboru pro evropskou integraci.