Bezpečnostní aspekty rozšíření EU o Rumunsko a Bulharsko

Dne 1. ledna 2007 se Evropská unie rozšířila o dva nové státy, Rumunsko a Bulharsko. Počet jejích členských zemí se zvýšil na 27. Toto rozšíření ovlivňuje bezpečnostní dimenzi evropské integrace i celkové rozložení sil v rámci evropské bezpečnostní architektury. V případě problematického začlenění jednoho či obou těchto států do EU by mohla být výrazně narušena vnitřní unijní stabilita a na dlouhou dobu zablokován proces dalšího rozšiřování.

Stručná historie přístupového procesu

Rumunsko navázalo oficiální vztahy s ES jako první země někdejšího východního bloku již v roce 1974, což souviselo s tehdejší Caucescovou autonomní zahraniční politikou nevázanou na moskevské pokyny. V roce 1995 se stalo asociovaným členem ES a v témže roce podalo přihlášku do EU. Rovněž Bulharsko se v roce 1995 stalo asociovanou zemí ES a podalo přihlášku do EU. Na jednání Evropské rady v Helsinkách v roce 1999 byly obě země přizvány k rozhovorům o připojení k EU. Ty byly zahájeny v březnu 2000.

Bulharsko ani Rumunsko nebyly přizvány do první vlny východního rozšíření, k němuž došlo 1. května 2004, protože se u nich projevovala celá řada problémů, zvláště v oblasti ekonomiky a vnitřní bezpečnosti (korupce, organizovaný zločin, menšinová politika). Postupně však byly v rámci přístupových jednání uzavřeny všechny kapitoly. V dubnu 2005 byla v Lucemburku podepsána členskými státy EU s Bulharskem a Rumunskem smlouva o jejich přistoupení k EU. Přes přetrvávající problémy (vážně hrozily další oddálení přístupu) poslední hodnotící zpráva Komise konstatovala, že oba státy jsou připraveny, což umožnilo k 1. lednu 2007 jejich vstup do Unie.

Geostrategické aspekty rozšíření

Evropská unie se jako specifická entita, která sice nedisponuje jako celek mezinárodněprávní subjektivitou, ale lze ji pojímat jako politický systém sui genesis i jako jistou formu bezpečnostní aliance, rozšířila do relativně nového geopolitického prostoru. Hovoří se o jihovýchodním rozšíření EU, nicméně je pravděpodobné, že z historického hlediska se bude hovořit spíše o prvním jihovýchodním rozšíření a ani to nebude zcela přesné.

Nejzazším jihovýchodním státem současné EU je již od roku 2004 Kypr, dále na jihovýchod od Bulharska leží i Řecko, které je členem EU již od roku 1981. V tomto směru lze tedy hovořit o posledním rozšíření spíše jako posílení pozic EU v prostoru jihovýchodní Evropy. I nadále však tento areál vytváří jistou trhlinu v celistvosti záběru EU na evropském kontinentu, protože obě nové členské země ležící na severu balkánského poloostrova spolu s několika dalšími státy obepnou malé balkánské postjugoslávské státy a Albánii, které členy EU (alespoň zatím) nejsou.

Kvůli stále neklidné situaci v balkánském prostoru, zvláště v souvislosti s kosovskou otázkou (která se bezprostředně dotýká zájmů několika států), se vnější hranice EU dotýkají rizikové oblasti. EU je zde však již delší dobu silně angažována (v Makedonii se ostatně uskutečnila i její první vnější vojenská mise Concordia).

EU se současně výrazněji než doposud posunula do černomořského prostoru a jejích bezpečnostních zájmů se budou silněji dotýkat i hrozby a rizika vázané na tento region (přičemž je třeba mít na zřeteli, že na protějším břehu Černého moře leží Kavkaz se svými krizovými oblastmi). Rumunsko je navíc zaangažováno i ve stále přetrvávající problematické situaci v Moldávii.

Z hlediska vnitřního složení EU lze hovořit i o začlenění dvou států se silnou ortodoxní tradicí i řadou postkomunistických reziduí, což vytváří výzvu pro soudržnost EU. Oba státy nebudou díky počtu hlasů v orgánech EU rozhodně patřit k „evropským trpaslíkům" a zvláště Rumunsko se díky své velikosti může stát i relativně významným aktérem unijní politiky.

Posily pro vojenské kapacity EU

Specifický vliv má poslední rozšíření na vojenskou politiku EU. Ozbrojené síly Rumunska a Bulharska sice nejsou příliš technologicky vyspělé (přes pokračující proces modernizace), avšak jsou relativně početné a mají schopnost nasazení v peacekeepingových peacemakingových misích. V tomto směru již mají nezanedbatelnou bojovou tradici.

Jedná se tedy o státy, které mohou výrazně přispět k vojenským kapacitám Unie. Tyto kapacity sice již několik let na papíře - a v poslední době možná i reálně - rostou (vzhledem k údajně nabyté kapacitě několika Bojových skupin - Battle Groups EU -, která však nebyla prověřena ve skutečně zásadních operacích), avšak ochota nasadit vojenské síly členských zemí EU je kvůli názorům veřejného mínění velmi malá (nejde-li o nasazení francouzských vojsk pod hlavičkou EU společně s několika jednotlivci z jiných států v bývalých afrických koloniích).

U Rumunů a Bulharů zřejmě vzhledem k politické kultuře a k deklarovanému „proevropanství" nebude pro vyslání silnějších kontingentů i na kontroverznější mise domácí veřejné mínění takovou překážkou jako v tradičních západoevropských zemích EU. Rumunsko a Bulharsko však mají vytvořit společnou bojovou skupinu EU s Řeckem a Kyprem, přičemž u obou partnerských států může být vnější vojenská aktivita „militarizující se EU" za určité politické konstelace (přítomnost silné radikální levice) výrazně tlumena.

Bulharsko a Rumunsko jsou již od roku 2004 členy Organizace Severoatlantické smlouvy. Jejich vstup do NATO sice snížil rozdíl mezi členskou základnou EU a NATO, nepřináší však rozřešení problému budování paralelních struktur obou organizací, které ve svém důsledku vedou ke kontraproduktivnímu tříštění kapacit jejich členských států.

Z hlediska vytváření politiky v EU lze předpokládat, že Rumunsko a Bulharsko budou prosazovat spíše proamerickou linii, protože vnímají spojenectví s USA jako hlavní garanci své bezpečnosti (přestože Rumunsko má i silnou tradiční románskou vazbu na Francii). Na rumunském i bulharském území vznikají americké vojenské základny a Rumunsko bylo podezřelé i z umístění protiteroristických věznic CIA na svém území. V tomto směru znamená poslední rozšíření EU i posílení proamerické „nové Evropy" v rámci evropských bezpečnostních debat.

Rumunsko i Bulharsko jsou již delší dobu zapojeny do černomořské bezpečnostní spolupráce a případné efektivní využití jejich komponentů (např. námořních svazů v rámci BLACKSEAFOR) může být uskutečněno i pro posílení zájmů EU. Prostřednictvím této spolupráce může být specificky nepřímo udržována vazba EU na Turecko, Ukrajinu či Rusko.

Rozšíření jako hrozba evropské bezpečnosti?

Přes posílení unijních bezpečnostních kapacit je na vstup Rumunska a Bulharska do EU nahlíženo mnoha experty a částí veřejnosti v dosavadních členských zemích i s jistými obavami. Z hlediska celkové stability EU je třeba upozornit na skutečnost, že obě země se zařadí do kategorie nejchudších oblastí EU, což ztíží již tak komplikovaný proces přerozdělování v Unii a oslabí příjmy dosavadních hlavních čerpajících regionů. Na druhou stranu však celková ekonomická situace EU za současného stavu zavdává důvěru v relativně bezproblémové socioekonomické začlenění obou zemí.

Velkou otázkou zůstává pracovní migrace. Tradiční členské země v řadě případů udržují bariéry pro volný pohyb osob a jejich vstup na domácí pracovní trhy ještě pro země z první vlny rozšíření. Obavy z přílivu levných rumunských a bulharských pracovních sil mohou posílit udržení stavu, který je v rozporu s jednou ze základních deklarovaných svobod evropské integrace.

Obě země (zvláště Rumunsko) jsou problematické i z hlediska silné základny organizovaného zločinu, který působí v různých oblastech (obchod s lidmi, převaděčství, padělatelství, organizovaná kapesní kriminalita apod.). Z hlediska potlačování tohoto fenoménu bylo kriticky upozorňováno na korupci v bezpečnostních složkách a v justici. Nicméně tlak EU na řešení problematiky by mohl být přínosem a rozšíření EU zřejmě nepřinese razantní nárůst zločineckých aktivit v Evropě. Rumunské i bulharské gangy ostatně pronikly do střední i západní Evropy již dávno před rozšířením a jsou již delší dobu pozorně sledovány národními i evropskými policejními organizacemi.

Rumunsko i Bulharsko jsou národnostně poměrně heterogenní země a národnostní spory mohou vést i k extremistickým excesům. Je ostatně možné připomenout, že vstup obou států umožnil vznik krajně pravicové frakce v Evropském parlamentu díky přítomnosti poslanců bulharské strany Útok a Strany Velkého Rumunska. Zvláště pozorně je v Rumunsku a Bulharsku ze strany evropských orgánů sledována romská problematika, rumunská ultrapravice však může působit problémy i kvůli svému antimaďarskému a bulharská zase antitureckému zaměření.

Vstupem Bulharska a Rumunska se výrazně zvyšuje i počet muslimských obyvatel EU. V Bulharsku jich žije téměř jeden milion (tvoří 12 % populace) a v Rumunsku přes dvě stě tisíc (1 % populace). Jedná se však povětšinou o příslušníky tradičních usedlých komunit, v nichž zpravidla fanatické a militantní interpretace islámu po vzoru vykořeněných nových západoevropských muslimů nenacházejí odezvu. Problémy se však v obou zemích již objevily, a to v souvislosti s krátkodobě pobývajícími islamisty z jiných států. Malá vzdálenost Kavkazu a Blízkého Východu je také několikrát dostala do interakce s terorismem vázaným na tyto regiony (např. kurdským).

Samozřejmá je i vazba na balkánské bezpečnostní problémy a u Rumunska na moldavský konflikt. V tomto směru sice může EU hrozit intenzivnější zatažení do těchto konfliktů, než by tomu bylo v případě, kdy by Rumunsko a Bulharsko nebyly členy EU, ale současně její vliv a angažovanost zřejmě přispívá k tlumení těchto konfliktů či alespoň militantnosti metod jejich řešení.

Vliv rozšíření na bezpečnost České republiky

Česká republika souhlasila s rozšířením EU o Bulharsko i o Rumunsko již v roce 2005. S oběma státy ji poutají dlouhodobé a spíše přátelské vztahy. V bezpečnostní oblasti lze hledat pozitivní tradice především u česko-rumunských vztahů, konkrétně ve spolupráci v Malé dohodě v meziválečném období, v podílu rumunských vojsk na osvobozování Československa v závěru druhé světové války i rumunském odmítnutí účasti na okupačním vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.

I když je obraz Rumunů ve velké části českého veřejného mínění mnohdy poznamenán negativními předsudky vyplývajícími zvláště ze znalostí Rumunska na konci komunistické éry, v posledních letech tento obraz dílem ustupuje a dílem upadá v zapomnění. Na běžné občanské úrovni posiluje již dlouhou dobu vzájemné česko-bulharské a stále silněji i česko-rumunské vztahy turistický ruch. Silné jsou i ekonomické vazby.

I když se od devadesátých let na českém území projevuje činnost bulharského a rumunského organizovaného zločinu, nepřinese rozšíření EU v této situaci zřejmě žádné zásadní zhoršení. Naopak silnější policejní spolupráce mezi policejními složkami všech zemí (a to pod gescí EU) může transnacionlní kriminalitu eliminovat.

Z bezpečnostního hlediska tedy rozšíření EU o Rumunsko a Bulharsko nepřináší zásadní zvrat. Díky předchozímu začlenění obou států do NATO existuje již od roku 2004 silnější právní bezpečnostní závazek vzájemné pomoci v podobě článku 5 Washingtonské smlouvy. Části českého politického establishmentu bude zřejmě vyhovovat i rumunský a bulharský proamerikanismus.