Bezpečnostní agenda Topolánkovy vlády

Dne 19. ledna 2007 vyslovila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky důvěru koaliční vládě ODS, KDU-ČSL a Strany zelených v čele s předsedou Mirkem Topolánkem. Tato vláda se musí zabývat i řadou důležitých bezpečnostně-politických otázek, přičemž ve svém prohlášení jim věnovala jen vágní formulace. Následující příspěvek se pokouší nastínit některé podstatné úkoly, které před současnou vládou leží. Je přitom zřejmé, že jejich naplnění může být vzhledem k nestabilní podpoře ve sněmovně obtížné.

Základní předpoklady vytváření bezpečnostní politiky v nové vládě

Koalice ODS, KDU-ČSL a Strany zelených není z hlediska deklarovaných ideových východisek jednotlivých členských subjektů příliš homogenním celkem, nicméně jejich pragmatismus zřejmě bude rozpory tlumit. Jedná se především o rozdílný náhled na potřebu prohlubování evropské integrace (ODS na straně jedné a KDU-ČSL a SZ na straně druhé) a o odlišný náhled na roli USA ve světové politice (KDU-ČSL a ODS na straně jedné a SZ na straně druhé), pokud lze vycházet ze stále platného programu SZ „Vize ekologické demokracie" z roku 2003. Faktická vázanost Bursíkova vedení vyzněním „patočkovského" programu je ovšem sporná (a to i vzhledem k odchodu několika levicových Zelených ze strany).

Z hlediska resortů, jež jsou z bezpečnostně-politického hlediska nejvíce relevantní (zahraničí, obrana, vnitro), mají všechny strany po jednom postu, lidovci navíc disponují i důležitým postem ministra financí. Za evropskou politiku má zodpovídat místopředseda vlády pro evropské záležitosti Alexandr Vondra z ODS, nicméně není jasné, jakou váhu bude ve skutečnosti mít. Nabízející se paralela s neosvědčenou funkcí „evropského místopředsedy" v Zemanově vládě a kontroverzní působení Egona Lánského v ní by však mohla představovat návod, jakým chybám se lze vyhnout. Vondrovou výhodou může být jasné určení jeho pravomocí pro přípravu českého předsednictví v EU v roce 2009.

Z formálně-koncepčního hlediska se vláda vzhledem ke znění vládního prohlášení zřejmě rozhodla navázat na dosavadní systém bezpečnostně-politických dokumentů a stanovila si za úkol jejich revizi. Již předchozí vlády za hlavní koncepční dokument určily Bezpečnostní strategii ČR, která se v zásadě osvědčila. Byla však do ní zakomponována nesmyslně krátká doba novelizace (dva roky), což její strategický charakter zpochybnilo. Vzhledem k předchozím turbulencím v domácí politice tak nebyla uskutečněna plánovaná novelizace v roce 2005 a strategie se tak (i vzhledem ke vstupu ČR do EU) jeví jako zastaralá.

Nejedná se však o jediný vládní dokument, který by měl být upraven. I zahraničněpolitická koncepce byla dimenzována pouze do roku 2006. Naopak vojenskopolitické dokumenty mohou ještě určitou dobu sloužit. Je však třeba jasněji vymezit hierarchii a souvztažnost jednotlivých koncepčních dokumentů, což vyžaduje překonat omezený resortní výhled. Nad vytvářením dokumentů by mohl převzít záštitu Vondra, který sehrál důležitou a přínosnou roli při vzniku poslední verze Bezpečnostní strategie ČR z roku 2003. Důležité je však samozřejmě naplnit bezpečnostní politiku nejen formou, ale především obsahem.

Vnější bezpečnostní a vojenská politika

Již krátce po svém vzniku byla Topolánkova vláda konfrontována s problémem základny systému protiraketové obrany USA, když Američané zaslali oficiální žádost o povolení její výstavby. Je zřejmé, že v případě rozhodnutí souhlasit s výstavbou bude vláda kontinuálně konfrontována s odporem vůči tomuto kroku a jeho realizaci, protože parlamentní i mimoparlamentní opozice (včetně extremistů) učiní ze základny svoje dominantní politické téma. Vzhledem k nastolenému kursu by přitom pro Topolánkovu vládu bylo problematické výstavbu základny zastavit, protože by to bylo vnímáno jako důkaz její slabosti na domácí i mezinárodní úrovni. Za základnu se již jednoznačně postavil i nový ministr zahraničí Karel Schwarzenberg nominovaný SZ.

V souvislosti s blížícím se termínem předsednictví ČR v Evropské unii v roce 2009 a v souvislosti se stálými debatami o budoucnosti tzv. evropské ústavy bude hrát důležitou roli i bezpečnostní agenda se vztahem k EU. Rozhodnutí o důrazu buď na orientaci na USA, nebo na EU ve vládním prohlášení nalézt nelze, což ovšem představuje na domácím i mezinárodním poli „manévrovací výhodu".

Vláda se rozhodla pokračovat v dosavadní vojenské reformě a v tomto směru je třeba dbát na to, aby ohledně budoucnosti armády ČR nepanovala nejistota. Ve svém prohlášení se vláda zavázala, že „bude prosazovat vyvážený rozvoj všech potřebných druhů vojsk s výrazným zaměřením na specializaci ozbrojených sil". O jakou specializaci se jedná, však bohužel nebylo uvedeno, což nepřispívá k požadované jistotě vývoje AČR. Tyto věci by měly být vyjasněny v dokumentech vypracovaných v gesci nové ministryně Vlasty Parkanové.

Vnitřní bezpečnostní a policejní politika

Vláda klade značný důraz na vnitřní bezpečnost, přičemž již v úvodu svého prohlášení si stanovila cíl boje proti korupci. V tomto směru navazuje na rétoriku předchozích vlád, když uvádí: „Za jeden ze svých klíčových cílů si vláda klade boj s korupcí, a to i v jejích náznacích a na všech úrovních státní správy a samosprávy. Vláda plně dohlédne na důsledné vyšetření všech případů a podezření z korupce z nedávné minulosti."

Při takto stanoveném cíli je ovšem třeba upozornit na úskalí „honu na korupčníky" za každou cenu, který praktikovaly již vlády vedené sociální demokracií a který se v podstatě zvrhnul v nepříliš kontrolované působení protikorupčních policejních složek, které se chtěly předhazováním kontroverzních případů zavděčit své politické reprezentaci. V zájmu stability země nejsou „kauzy Dalík" v obráceném politickém gardu. ODS by jako dominantní vládní strana měla v duchu svých dřívějších prohlášení dbát na vytváření právního prostředí, v němž bude ke korupci dáno málo příležitostí. To ovšem není pouze záležitostí ministerstva vnitra, ale celé vlády.

V souladu s hlavní Bezpečnostní strategií ČR by měla být zpracována i dlouhodobá Strategie boje proti kriminalitě v ČR. Vláda plánuje i rozsáhlou a bezesporu potřebnou reformu struktury policie. Její bližší vize zatím není zcela zřejmá, nicméně není třeba ji uspěchat. Překotné slučování či rušení některých útvarů, jako tomu bylo v období „provizorní" podzimní vlády ODS, nepřispívá k dobrému image vlády ani k atmosféře uvnitř policie samotné. V jejím rámci je nyní živá otázka naplňování nového služebního zákona. Ohledně policejní reformy je třeba, aby ji realizovali specialisté (i za pomoci odborníků z nezávislých think-tanků) a aby se nestala doménou některého z momentálně vítězících znepřátelených „policejních bratrstev", anebo dokonce silné „hasičské lobby" na současném ministerstvu vnitra.

Závažnou otázkou je i současná nejasná situace týkající se zpravodajských služeb. Pokud se vláda rozhodne začlenit Úřad pro zahraniční styky a informace do Bezpečnostní informační služby, měla by to učinit co nejrychleji požadovanou formou změny zákona o zpravodajských službách. Současné provizorium může destabilizovat české vnější zpravodajské aktivity.

Další oblasti bezpečnosti

Vláda se v programovém prohlášení věnuje celé řadě dalších oblastí bezpečnosti v jejím širším pojetí, aniž by je pojímala jako komplexní bezpečnostní agendu. To je ovšem pochopitelné, protože vládní prohlášení není primárně bezpečnostně-politickým dokumentem. Při přípravě nových bezpečnostních dokumentů by navíc měla být vláda opatrná na příliš široké pojetí bezpečnosti, které je sice populární v části akademické sféry i ve státních orgánech, kterým umožňuje přihlášení se k bezpečnostní agendě čerpat z bohatých fondů určených pro tuto oblast, ale ve svém důsledku rozmělňuje státní bezpečnostní zájmy a znepřehledňuje priority státní bezpečnostní politiky.

V bezpečnostní agendě je třeba i nadále klást důraz na energetickou bezpečnost, na bezpečnost související s ekologickými katastrofami (technologickými i přírodními) a na zdravotní bezpečnost v oblasti epidemií a katastrof. Problematika sociální a ekonomické bezpečnosti by neměla být vnímána jako samozřejmý předpoklad existence státu a do výše zmíněné hlavní bezpečnostní politiky státu by neměla být zakomponována.

Závěrečná doporučení

Vláda Mirka Topolánka by měla během svého období revidovat systém základních bezpečnostních dokumentů a vnést do něj jasnější strukturu a vzájemnou provázanost. Bezpečnostní strategie by měla být přijata na skutečně strategické období, nikoliv na dva či tři roky. Ve zvláštním dokumentu by měl být vymezen i bezpečnostní systém ČR a jeho součásti, přičemž pojetí tohoto systému by mělo odpovídat rozumně vymezenému rozsahu bezpečnosti a bezpečnostní politiky (rozhodně není např. vhodné do něj řadit celou sociální oblast či celou oblast informatiky).

Z obsahového hlediska by vláda měla podporovat v zásadě proamerickou orientaci a tento přístup by měla prosazovat i v rámci své politiky v EU, i když samozřejmě není třeba kopírovat politiku USA bez uvážení. Ohledně nového dokumentu nahrazujícího nepřijatou evropskou ústavu by mohla akceptovat zakotvení právní subjektivity EU, ale měla by se bránit zakotvení problematických postmoderních hodnot jako „evropské ideologie". U otázky základny USA by měla setrvat na souhlasu s jejím umístěním. Pokračovat musí i reforma armády, policie a zpravodajských služeb, do níž je však třeba vnést strategické myšlení (zvláště u posledních dvou složek zatím chybí). Boj proti korupci, deklarovaný jako priorita, by neměl vést k zastínění ostatních témat a k vytváření atmosféry „honu na korupčníky" s cílem zavděčit se médiím.