Bez reflexe to všechno může být jen makulatura

Zbyněk Fišer se narodil roku 1959 v Praze. Vystudoval bohemistiku a germanistiku na Filozofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity v Brně, kde také působí jako pedagog. Zabývá se teorií a didaktikou překladu, současnou českou literaturou a tvůrčím psaním. V roce 1994 zde s profesorem Zdeňkem Kožmínem založil Ateliér tvůrčího psaní. Vedle odborných prací, jako jsou Tvůrčí psaní (2001), první česká monografie o teo­rii a praxi oboru, Překlad jako kreativní proces. Teorie a praxe funkcionalistického překládání (2009) a kolektivní práce Slovem, akcí, obrazem (s V. Havlíkem a R. Horáčkem, 2010) nebo Tvůrčí psaní v literární výchově jako nástroj poznávání (2012), píše básně – Lesbický sen (1993), rozhlasové povídky, literární a výtvarné recenze a překládá z němčiny (Jan Wagner, Volker Sielaff). Redaktorsky a autorsky se mj. podílel na vydání časopisu Host (1986), sborníku Tvůrčí psaní – klíčová kompetence na vysoké škole (2005) nebo Literatur und Übersetzung (s Raijou Hauckovou, 2008). Ta rovněž přeložila jeho básnický cyklus Jarmark na Božepoli do němčiny (vyšlo s titulem Jahrmarkt in Božepole – Gottesacker v časopise Wiecker Bote, Greifswald).

Když jsem v deseti letech začal skládat sebeironické rýmovánky, neměl jsem ani potuchy o genetice. Myslím, že kromě Swiftových Gulliverových cest, Andersenových povídek a Trnkovy Zahrady ovlivnily můj raný vztah k literatuře rýmované příběhy o dvou udatných trpaslíčcích, Lupínkovi a Lapiduškovi. Čtyři obrázkové prvorepublikové sešity autorské dvojice M. Paša – F. Homolka jsem podědil na Vánoce 1963. Epizoda o loupežnících, které trpaslíčci přemůžou tím, že je prostě přejedou svým autem, které neumějí zabrzdit, začíná těmito verši:

Pod vysokým dubem

Lupič se svým druhem.

Jeden vaří kaši k svačině,

Druhý pátrá v lesní mýtině.

Z dáli cosi houká…

Lupič pátrá, kouká.

„Hola, brachu, spíše něco zvím,

Když se blíže cesty postavím.“

Dodnes by mne nenapadlo, že možná právě tyto verše mi vtiskly v dětství představu o poezii. Moje desetiletá dvojverší typu Kdo to dneska přišel? – Á, náš známý Fišer znamenaly tehdejší vrchol mé poetiky pravděpodobně díky této poděděné sérii se skřítky. A možná se podobně obtiskly do podvědomí totálního realisty Egona Bondyho, který je však v padesátých letech při hledání pseudoprimitivistického výrazu imitoval v parodickém kontrapunktu: Julie Fučíku / dobrá kaše na mlíku / ještě lepší na smetaně / ale se ti nedostane / Ač jsi v rakvi ztuhlý / hřeješ nás jak uhlí. Já jsem zatím neparodizoval nic. (…)