Béton brut

Když si dnes člověk prohlíží některé nevzhledné či přímo bizarní betonové stavby moderní architektury, nejspíš ho napadne: Co tím proboha architekt sledoval? Vždyť je to tak ošklivé a frustrující, že ten člověk musel být nepříčetný nebo přinejmenším esteticky postižený! Jaká neviditelná síla vede architekty k tomu, aby navrhovali tak ošklivé věci, investory, aby je platili, a odborné poroty, aby jim udělovaly prestižní ceny? Odpověď jsem se snažil najít v nedávno vydané výpravné knize holandsko-německého historika umění Chrise van Uffelena Brutalismus včera a dnes. Marně. Pokud je ta kniha vůbec k něčemu dobrá, pak aby čtenáře nadzvedla ze židle a začal pátrat jinde.

Málokterý architektonický směr má tak příhodné jméno jako brutalismus, přestože se jeho název neodvozuje od brutality forem a brutální ošklivosti, jíž zamořuje náš svět. Pochází z francouzského „béton brut“ (surový beton), přičemž jeho hlavním poselstvím je prezentovat ve stavbách materiály takové, jaké jsou, tedy v surovém stavu, samozřejmě hlavně beton, ale i kámen, dřevo, cihly, kov a různý spojovací materiál. Zda nutným důsledkem této snahy o „pravdivost materiálu“ muselo a musí být permanentní vytváření architektonických ohyzdností na hony vzdálených lidskému životu a přirozenosti, je samozřejmě otázka. Řekl bych, že nemuselo, ale prostě je. (…)