Benešovy kapitulace

Vstupujeme na obtížný terén. Nejen my Češi. Tu je potřeba opravdu projevit jistou sílu, abychom něčeho dosáhli. Na některých místech, zvláště v tichých a zdánlivě útulných koutech, stále ještě vyčkávají kvalitní nášlapné miny, jež nám zůstavili naši předkové, kteří své zástavy nedali do zástavy.

Jde o explozivní historické obrazy. Kolektivistické konstrukce na jedné i druhé straně. Hagiografie a burcující malby bitev, které mají posloužit k výrobě dějinného smyslu. Nedávno jsem zažil ve Vídni něco, co mi mnohé osvětlilo. V Arsenalu - zdejším vojenském muzeu - jsem narazil na dva obrazy. Vítězství u Vídně A. D. 1682, konec tureckého pronikání. Nejprve polská verze, pak rakouská.

Polská: Král Sobieski uprostřed zástupu svých spolubojovníků. Na kopci vzdálení, nezřetelní císařští, jako malí spoluúčastníci a vykukové. Na rakouském obraze: obrácená centralita - my a ti, kteří se jen vezou - Poláky nevidět.

A to prosím šlo o společné vítězství - v rámci společné věci. U porážek je zkreslení ještě horší. Přečiny těch druhých rostou, vlastní neschopnost mizí. Vzniká mýtus oběti, hledají se zrádci ve vlastních řadách. Konstruují se legendy o dýce do zad... sloužící jako viagra do nových bitev.

Existuje česká legenda, která vykládá už bitvu na Moravském poli jako dílo lsti a zrady jednoho českého barona. A známe i čerstvější novodobé legendy, tu i onde. My - národy někdejší střední Evropy, která by se nyní snad mohla stát Middle West Europe. Ve smyslu jejího kulturněpolitického a bezpečnostněpolitického určení. My, "Starorakušané" - na obou stranách - jsme mnohokrát a společně poražené komunity. Mýtus oběti u nás zdomácněl a nese mnohé bizarní květy.

Dnes jsme se tedy sešli, abychom analyzovali výkony a činy muže, který provokuje kontrapozice jako nikdo jiný. Pokoušíme se - nebo se budeme pokoušet - o společnou retrospektivu, protože věříme, jak slyším a doufám, ve společnou perspektivu.

Edvard Beneš přišel na začátku tohoto století do Vídně, aby zde působil jako parlamentní sekretář české delegace. Bryskně a znechucen opustil město - se starým argumentem Čechů: "perfiditas Vindobonae". Za nezdary s "Vyrovnáním/Ausgleichem" viděl jen pýchu starého světa. Jel raději do Paříže a Londýna.

Mnozí říkají, že již tehdy nemohl zakrýt svou blízkost k českým "národním socialistům". Ke straně, která národ a socialismus chtěla převést na společného jmenovatele. Ne "hnědě" totalitárně, ale růžově nacionálně a tedy egoisticky. Tehdy se Edvard Beneš ještě ovládl - pod vlivem té cesty na Západ. Nadchnul se pro Masaryka, profesora, který vzdoroval české malodušnosti a věřil na vyrovnání uvnitř mnohonárodnostního státu - ve smyslu jakési "spolkové republiky". Když se však v roce 1914 dozvěděl o válečných cílech mocností Osy, změnil se v rozhodného odpůrce mocnářství. V Benešovi získal efektivního sekretáře.

Tenhle Masaryk nahlédl střední Evropu jako provinční reziduum. Jeho transatlantická zkušenost mu umožnila odhadnout sociální strukturu tohoto prostoru - jako otevřenou jen napolo, jako slabou. Měl pravdu. Tři velké říše zmizely z mapy. A vniklo Československo - místo "böhmische Dörfer", tedy španělských vsí pro Čechy, jak se plánovalo. Někteří to dodnes nemohou strávit a tvrdí, že místo toho vznikl stát Čechů jako "španělská, nemilovaná ves pro Němce".

Inu, mnohé bude záležet na společné retrospektivě, zdali se nám podaří pochopit fakt, že na výsledku té války měla výrazně větší podíl hybris starých vládců než pýcha Čechů. A že ta česká, trochu oligarchická demokracie, toto Rakousko v malém, nezbavovala nikoho domova či vlasti, nýbrž vytvářela prostor pro nepyšnou vzájemnost. I když sem připočítáme pyšné řeči až příliš euforických Čechů po roce 1918.

Ty reprezentoval i Beneš. Avšak současně u nás představuje znovunabytí politické subjektivity. Statek, který jsme ztratili v první velké pretotalitární válce evropských dějin (1618-1648) a během habsburského světa nikdy nenabyli zpět. Tenhle statek je pro nás vitální a pozitivní. A je tak hodnocen - bez ohledu na režimy a eskapády. Proto pro nás není vždycky snadné rozpoznat, zda ti, kteří kritizují prvního ministra zahraničí a pozdějšího prezidenta ČSR, nemíní zároveň naši nesvéprávnost.

Už proto, že se tento Beneš v okamžiku, kdy měl jednat masarykovsky, bezmocně rozhlížel, kdo by mu dal správný pokyn. A netušil, že rozdíl mezi státníkem a tajemníkem je právě ve schopnosti lidi vést - ne provádět instrukce. Zejména v souboji se svým někdejším kakánským krajanem z Braunau, který se chopil českého slovního spojení "národní socialismus" a udělal z něho destruktivně efektivní a animálně krutý nacismus.

Z tohoto souboje náš první muž vycouval. Nebránil demokracii, pro což by byl mohl v té době získat mnohé z našich Němců, nýbrž chtěl zachránit sociální a nacionální věc Čechů. Kapituloval a zlomil svému národu páteř způsobem, který až dodnes nebyl docela doléčen. Poslal naše otce se ztrátou cti do nejhorší éry našeho ponížení.

Kdo chce pochopit roky 1945-1947, ten se má snažit chápat úsek 1938-1945. Rasový blud, "Generalplan Ost" (koncipovaný v Salcburku) a "Umvolkung". To jsou předstupně Vertreibung - neboli vyhnání.

Beneš si odtud odnesl osobní trauma. "Odčinit Mnichov" byla jeho deviza. Zaslepovala ho, protože neuměl poznat, že Mnichov byl i on sám. V nedůvěře vůči Francii a Anglii a pod tlakem domácího odboje se dostal do radikální polarity zvláště vůči sudetským Němcům. A také do blízkosti sovětských a tím českých komunistů. A tak dlouho jel přes Východ domů, až z jeho pojetí demokracie zbylo jen torzo.

Také tentokrát jednal více jako sekretář než státník. A také teď nečelil nacionálnímu socialismu - i když Čechů. Svým podpisem v roce 1948 legitimizoval komunistické uchopení moci.

Tito komunisté, agresivní a početní, se deklarovali jako praví dědicové českých dějin. Viděli se jako jediní skuteční vykonavatelé "národních a sociálních" idejí, které u nás v té či oné formě získaly více půdy než jinde. Euforie mezi léty 1945 a 1948 byla skličující. Beneše nejprve vzývala jako "prezidenta budovatele", aby mu nakonec už jenom spílala. Měl štěstí; zemřel v posteli, a ne na šibenici jako mnozí jiní. Bylo mu jasné, že Mnichov vlastně jen zopakoval? Zachránil sice - a na čas - Československo, ale ne demokracii.

Vidíte - pokouším se o českou retrospektivu. A jsem zvědavý na ostatní ohlédnutí. Beneš má sice u nás až dodnes obdivovatele, avšak přibývá kritiků. Většina žasne nad jeho náhlou aktualitou v Mnichově a Vídni. Tam - jako symbol ztráty vlasti - našel jen nenávist.

Společná retrospektiva se však otevírá. Bude obtížná, ale podaří se - se společnou představou hodnot založenou na demokratickém obrazu světa, do něhož krutý konflikt mezi lidskými právy a právy nadčlověka vyústil.

Velký pražský Němec Rainer Maria Rilke, zděšený z pádu starého světa, který předvídal, po kterém toužil, kterého se ho bál a který elegicky oplakával, napsal v roce 1919: "Rány potřebují čas - a nezahojí se, když do nich strkáte vlajky." Mezi léty 1918 a 1938 jsme se jeho radou neřídili. Mezi roky 1938 a 1946 jsme si zasadili nové a hlubší rány. Po roce 1989 to zatím šlo jinak. Doba hojení je tady. Vlajky však ještě nejsou smotány. Dejme se do jejich stahování!

Jiří Gruša, filosof, básník, prozaik a esejista. V současnosti velvyslanec v Rakousku.

Tento text vznikl pro konferenci o Edvardu Benešovi ve Vídni v roce 1998. Z němčiny přeložil Jiří Gruša a Mojmír Jeřábek. Text je převzat z připravované knihy Štastný bezdomovec, která vyjde v letošním roce v brněnském nakladatelství Barrister & Principal.