Básnířka Anna Achmatovová

Nazývali ji královnou poezie stříbrného věku.1 Na počátku dvacátého století jí ležel u nohou celý literární Petrohrad, a nejen on. Modigliani jí byl okouzlen natolik, že ji ve svých skicách stylizoval do obrazu egyptské královny. Kdo byla ona žena? Anna Achmatovová (1889–1966). Básnířka, která neměla ráda, když ji nazývali básnířkou. Neboť básník – to je poslání, stav duše, jenž nezáleží na pohlaví. A jako opravdový básník musela prožít mnohé: pronásledování, strašlivá léta represí, válku… Přesto tato křehká žena, patřící k největším postavám poezie 20. století, vždycky zůstávala lyrikem, hledajícím ideál v klasické harmonii. Zůstala jím i poté, co osud, hrozný a těžký, způsobil, že hlas její poezie se stal hlasem krutě zkoušeného ruského národa. Poema Rekviem, k jejímuž napsání dostala impulz, když před petrohradským vězením KGB čekala nekonečné hodiny na to, aby předala balíček synovi, se stala symbolem utrpení mnohamilionového národa v dobách stalinistického teroru. Až do počátku šedesátých let zůstala tato básnická mše za mrtvé v utajení. Přesto byla Achmatovová jako básnířka spjatá s předrevoluční epochou v roce 1946 usnesením ÚV strany exkomunikována ze sovětské literatury. I když se na stránky dějin literatury vrátila záhy po Stalinově smrti, poema Rekviem, opisovaná a jako lavina šířená po zemi v samizdatu, mohla v Rusku vyjít až za perestrojky. Tak se Anna Achmatovová, básnířka, která dříve vyprávěla o nešťastné lásce, stala symbolem odporu proti sovětskému režimu. (…)