Básníkem bývám pouze v noci

V minulém čísle jsme publikovali básně Františka Xavera Halaše, který kromě vlastní tvorby překládá polskou poezii. V rukopise zůstávají jeho překlady veršů Janusze Stanisława Pasierba (1929–1993), shromážděné v souboru s pracovním názvem Nitro dlaně. Polský básník, kněz a historik se narodil 7. ledna 1929 v městečku Lubawa ve Varmijsko-mazurském vojvodství, v rodině učitele. Po maturitě na lyceu vstoupil do semináře, kněžské svěcení přijal v roce 1952. Ve studiu pokračoval na někdejší Akademii katolické teologie ve Varšavě, kde později působil jako profesor. Absolvoval řadu studijních pobytů v zahraničí, mimo jiné v Římě na Papežském institutu křesťanské archeologie. Inspirace nepřeberným uměleckým bohatstvím Věčného města se také zrcadlí v řadě jeho básní. Své kněžské povolání spojil s menší varšavskou farností svaté Terezie z Lisieux v ulici Tanka. Debutoval poměrně pozdě, v roce 1972 v Tygodniku Powszechném. Vydal celkem třináct básnických sbírek a několik knih esejů. Poeta doctus? To by bylo nespravedlivé a jednostranné, neboť jde o dva konce téže hole – tím prvním je právě poeta natus. Svou úsporností a na minimum redukovanou diakritikou připomínají Pasierbovy básně Zbigniewa Herberta; jsou ovšem vsazeny do odlišného referenčního systému. Také duchovní poslání a básnický dar fungují u tohoto básníka jako spojité nádoby, což se neobejde bez napětí a beze chvění, jak je tomu v krátké básni bez názvu: „tak často / opakuji pro jiné / v první osobě / toto je moje tělo / moje krev a smrt / že pro vlastní užití / zůstává mi pouze / předposlední výkřik“. (jfm)