Apokalypsa jako milost

Francouzský filosof, teolog, spisovatel a dramatik Fabrice Hadjadj pochází z Nanterre a po rodičích má židovsko­arabské kořeny. V mládí se profiloval jako ateista, anarchista a nihilista. V necelých třiceti letech konvertoval ke křesťanství a dnes je aktivním členem katolické církve. Je ženatý s herečkou Siffreine Michelovou, s níž vychovává osm dětí. Tento text vznikl původně na žádost Marcela Gaucheta pro časopis Le Débat a následně byl převzat do knihy Když je všechno na cestě ke zkáze, jejíž české vydání se v CDK právě připravuje.

Krize se objevila už v nejranější antice. Již v osmém století před naším křesťanským letopočtem si stěžuje Hésiodos v díle Práce a dni, že jeho současníci patří k „železné rase“: není noci, kdy by je přestaly hlodat vážné obavy, co jim sešlou bohové. O deset století později si přisadil Juvenalis: ještě horší než železná doba je ta, ve které žijeme dnes, natolik zločinná, že sama příroda nenašla jméno ani kov, které by ji vystihly. A starý Plinius mladší si zhruba ve stejné době naříká na konec předávání zkušeností: dnešní mladí jsou hned moudří, všechno vědí předem, nemají už před nikým úcty. Z toho můžeme vidět, že už v minulosti byly vyhlídky inteligence, pokud jde o to příští, silně vachrlaté, a to od počátku světa – jeden starý příběh přece vypráví, jak kdysi pradávno člověk natáhl ruku k jistému stromu poznání dobra a zla, protože si myslel, že pak bude víc božský, a pak už nikdy nešlo nic hladce. Ovšem nepřestalo kvůli tomu po­každé pučet jaro ani ptáci z plna hrdla zpívat. (…)