Anglických konzervativců trnitá cesta ke svobodě

Brexit, to čarodějné slůvko jak z dětské říkanky, politický neologismus, se jako nomen omen stal černou můrou anglického establishmentu, všech parlamentních stran, zástupů finančníků i centrální banky, většiny ekonomů i akademie, zemědělců i tzv. neziskovek „financovaných“ z Bruselu, nemluvě o kontinentálních europoliticích, kteří se obávají posílení rostoucí euroskepse, a to dávno předtím, než se Angličané, zdánlivě tak nečekaně a proti všem profesionálním „průzkumům“ i novinářským odhadům, po čtyřiceti třech letech členství rozhodli v referendu z Evropské unie vystoupit. Po hlasování (23. června 2016) se socio-ekonomickým komentátorům náhle v hlavě rozsvítilo: jak jednoduché, vzbouřila se přece zapomenutá dělnická vrstva, jejíž příjmy celá desetiletí stagnují nejen kvůli postupné automatizaci, ale také v konkurenci s nižší mzdou nekvalifikovaných přistěhovalců, z nichž téměř polovina (od vstupu deseti států do Unie v roce 2004) pochází z chudších nebo také z recesí zasažených zemí jednotného evropského trhu. Plebiscit o nezávislosti, o suverenitě britské vlády, byl tudíž hlasováním o kontrole a omezení imigrace. Dle anglické elity tihle tupci a hlupci podléhající bulváru bez nejmenšího ponětí o celkových a dlouhodobých výhodách či mírotvorném dobrodiní Evropské unie teď prokázali, jak nebezpečný je lidový plebiscit, když strhli Británii a možná i Evropu na cestu nepochybné zkázy. Implicite tím ovšem přiznávají, že dobrá vláda (governance) musí nutně nevzdělané blbce co nejšikovněji obcházet. Politika jako demagogie, jako ne­ustálá manipulace hloupého lidu. (…)