Alain Finkielkraut

Jako výraz solidarity s francouzským filozofem a esejistou Alainem Finkielkrautem (1949), nesmyslně a arogantně napadaným revolučními „žlutými vestami“, publikujeme jeho text, který jsme uveřejnili v knize Jedině to je přesné (CDK, Brno 2017). Jedinou možnou intelektuální odpovědí na útoky proti tomuto vynikajícímu mysliteli je přihlásit se k jeho dílu a doporučit je laskavému čtenáři. (Jiří Hanuš)

Cesta po Francii

Více než dvě třetiny Francouzů se domnívají, že ve Francii je příliš cizinců, a téměř stejný podíl jich říká, že už se tu necítí tak doma jako dříve. Deník Le Monde, který průzkum objednal, z toho dochází k závěru, že Francie trpí nemocí, o níž od historiků víme, že se vrací – strachem z Jiného. Je tato diagnóza trefná?
Bývalý novinář deníku Libération Éric Dupin se v rámci velké reportáže o Francii vypravil do Tour­coing u Lille. Když se procházel zdejší čtvrtí Bourgogne, necítil na sobě nepřátelské pohledy, ale měl „trochu tíživý pocit“, že se nachází „na téměř výlučně arabském území. […] Všechny obchody jsou specia­li­zované. Pekařství se jmenuje ‚Farahův chléb‘. Internetová kavárna a prodejna počítačových her ‚bled.com‘. Řeznictví je samozřejmě halal. Jsou tu jen dvě kavárny, bez vývěsní cedule a výkladní skříně. Prosté místnosti v přízemí bytových domů, kde sedí pouze muži, často pokročilého věku, a mastí karty.“
Před touto poslední epizodou své návštěvy v Tour­coing se Éric Dupin setkal s Claudem Levasseurem, aktivním důchodcem, který pracuje v místním solidárním společenství Emauzy. Tento nenápadný muž odsuzuje rasistické postoje některých vlastních příbuzných, ale trápí ho, že se některé čtvrti Tourcoing podobají arabské pevnosti, kasbě: „Nedráždí to, pokud tam nežijete. Často ale jezdím do Maroka a mám dojem, že to nejsou stejní lidé. V Maroku cítíte, že kontakt s vámi je vřelý, oni tam jsou doma. Tady, v muslimské čtvrti, už doma nejste vy. Vyrostla tu jakási nedůvěřivost. Prostě když tudy procházíte, tak se na vás dívají…“ Claude Levasseur nemá strach z Jiného, ale těžko se smiřuje s tím, že se stává jiným v Tour­coing. Trápí ho, že už se doma necítí doma. Vůči cizincům není nepřátelský, ale s úžasem zjišťuje, že se ocitl „v cizině ve své vlastní zemi“. Tato situace a tento pocit jsou něco nového. Ale pro Le Monde a pro všechny výzkumníky, na které se tento list pravidelně obrací, se jedná o znovuvynoření. O nic nového na poli francouzské migrény. Upadáme zpátky do dřívějšího stavu, vracejí se patologie dobře známé z boulangerismu, Dreyfusovy aféry a třicátých let. „Nacionalismus, protekcionismus, xenofobie – všechno je tu skutečně znovu,“ píše Pierre Rosanvallon ve Společnosti rovných. A na podporu této teze ­připomíná pamflet Maurice Barrèse z roku 1893 Proti cizincům (Contre les étrangers). Ale existovali na konci třicátých let džihádisté? Existovali alespoň rappeři? Kde byl ekvivalent Al­‑Káidy? Kdo zpíval Mrdej Francii (Nique la France)? Bylo spisovatelům, karikaturistům nebo filozofům vyhrožováno smrtí? Zpochybňovali žáci veřejných škol výuku z náboženských důvodů? Ti, kdo v dnešku spatřují strach z Jiného, mají panický strach z reality a do těchto srovnání se tak zoufale pouštějí jenom proto, aby před ní utekli.