Adalbert Stifter bez sentimentu

Poslední portrét slavného spisovatele, poslední fotografie zachytila Stifterovu podobu už těsně před smrtí. Sedící muž připomíná spíše bludný balvan ztracený v hlubinách šumavských pomezních hvozdů než živého člověka. Jako by ze Stiftera už vyprchala jakákoliv vůle a on už netouží po ničem jiném než spočinout na místě, kam došel, kam se jako balvan dovalil. Jako by tento člověk zkameněl a proměnil se v součást přírody, kterou důvěrně znal a uměl i popisovat ve své próze. Pohled je už nepřítomný, bývalou píli naznačuje poněkud vysunutá čelist, odznak odhodlání. Poslední fotografie představuje už vyhořelého, opotřebovaného člověka, ale portrét není rozhodně jen depresivní.
Zcela jinak na nás působí tak často publikovaný akvarel Moritze Michaela Daffingera vytvořený ve Vídni v roce 1846. Úspěšný spisovatel měšťanského biedermeieru se nápadně zakulatil, jeho rysy změkly a z jeho očí sálá samá dobrota. Bujná mladá léta jsou pryč a Stifterova hvězda na literárním nebi stále stoupá, z mladého muže se stává osobnost, vážená celebrita. Tento spisovatel není žádný prokletý romantik, ale ušlechtilý tvůrce, moralista a básník společenské i duchovní harmonie. Není pochyb o tom, že tento portrét vyjadřuje cosi podstatného ze Stifterovy poetiky, zdůrazňuje její podstatný rys, ale zároveň Stifterovi značně škodí. Stifterovo dílo je s portrétem ztotožňováno a je zatlačováno nazpět do zdlouhavé, popisné, mravoučné literatury 19. století. (…)